Přechodové rituály slouží k překonání puberty, dnešní člověk v ní může zamrznout, říká terapeut

Co je to přechodový rituál? Jak si ho můžeme představit?

Je to událost, kterou lidé zorganizují v momentě, kdy rozpoznají, že se člověk v jejich rodině či komunitě změnil. Že se změnila jeho fyzická, psychická a mentální kondice natolik, že je potřeba to uvidět, označit, zastavit se, promluvit si o tom a zrekapitulovat předešlou životní fázi. Uznat, co na ní bylo dobrého a co z ní vyplývá. Cílem je si také připomenout vzpomínky a benefity, ale zároveň i rány a ztráty, které se odehrály. Smyslem je dát předešlé fázi úctu a uvidět, kým jsem teď. 

​​Mnoho dětí šlo tento týden poprvé do školky, další poprvé do školy. To je také určitý přechod. Měli bychom ho nějak reflektovat?

Přechodové rituály laskavě a pevně ritualizují přechod člověka nebo skupiny z jedné zásadní fáze života do další a to se týká i nástupu do školky či do školy. Přechodový rituál prvňáčka se může odehrávat v čase určeném dítěti a jeho orientaci, starší sourozenci či kamarádi s ním mohou sdílet, jaké to ve škole je a jaké výzvy tam na něj čekají. Pak je důležité samotné překročení prahu školy a následná oslava a ocenění dítěte ze strany rodiny a přátel, že to zvládlo. U malých dětí potřebují přechodové momenty pomalost. Je důležité jít krůček po krůčku a celkově vytvořit důvěryhodnou a důvěřující atmosféru, že to zvládne a bude to dobré.

Pojďme se na přechodový rituál podívat zblízka. Jak konkrétně probíhají ty, které připravujete vy? 

Naše přechodové rituály jsou určené pro dvě zralostní skupiny – když dítě přechází do chlapce a dívky, to je orientačně někde mezi osmi a třinácti lety, a potom když chlapec a dívka přecházejí do mladého muže a mladé ženy, což se děje někde mezi čtrnácti a devatenácti lety. Pro druhou věkovou skupinu je vcelku často branou fyziologický práh první menstruace a první ejakulace.

Přechodový rituál začíná tak, že dítě se svými rodiči a příbuznými přijede na nějaké místo do přírody a tam spolu od středy do neděle procházíme programem, který má svoji strukturu. Rozdělíme se do malých kmenů podle věku dětí a postupně procházíme třemi fázemi přechodového rituálu. 

Jaké to jsou? 

První fáze je rekapitulace toho, co bylo doposud. A to probíhá různými způsoby – sdílením, uměním, psaním nebo rozhovorem. Je to reflexe toho, co se odehrává uvnitř dítěte v oblasti pocitů a myšlenek v souvislosti s tím, co bylo a kým bylo doposud. Abychom uvedli konkrétní příklad, tak dítě jde samo třeba na tři hodiny do přírody a tam vytváří umělecké dílo z přírodních artefaktů, které vyjadřuje jeho vlastní minulost, tedy dětství. Tady je důležitá role facilitátora, který udržuje atmosféru bezpečí a naslouchání.  

V čem spočívá druhá fáze?

Iniciovaný tráví čas o samotě nebo v nějakém druhu omezení. Říkáme tomu rituální vyprázdnění. Je například celý den samo v přírodě a ostatní nad ním z nějaké dálky bdí. Jak vypadá tato fáze, záleží na věku. Je vždycky jiný pro dívku, chlapce, pro mladého muže, mladou ženu a taky pro dospělého. Znamená to, že třeba kluk mezi patnácti až osmnácti lety stráví jeden den sám v přírodě bez jídla. A to už je ohromná výzva. 

A třetí fáze?

Třetí fáze je fáze záměru, vize a integrace. To je fáze, kdy se člověk vrátí a je uznán a oslavován. Ostatní se ho v tu chvíli ptají, co si přináší zpět z druhé fáze samoty a co mu dává do budoucna smysl. Tedy například jaké hodnoty jsou pro něj důležité, kým chce být a čemu chce věnovat pozornost. Součástí poslední fáze je i takzvaná honorace. To je moment, kdy si mladý člověk, dívka, chlapec, mladý muž, mladá žena sedne na symbolický trůn a ostatní ho oslavují. Člověk jen sedí a naslouchá tomu, jaké kvality a potenciál v něm vidí ostatní lidé. Jeho úkolem je jen naslouchat, nechat to na sebe působit. Honorace je velmi důležitá, protože dodává přirozené sebevědomí a přirozenou touhu žít to, co přináším mezi lidi tím, jaký jsem. Každý v sobě neseme nějaké dobro, a to se stává ještě větším dobrem, když je rozpoznáváno a oceňováno.

Proč jsou při přechodovém rituálu důležití lidé kolem? Proč těmito rituály nemohou procházet lidé sami? 

Protože jsme sociální bytosti. My nejsme „self help book“. V téhle době individualismu si to často neuvědomujeme, ale my potřebujeme další lidi, kteří nás vnímají a nalézají v nás to nejlepší, co v nás je. Celá tato kultura „my sami“ má své limity. Navíc takový přechodový rituál uzdravuje vztah mezi generacemi. Přijíždí babičky, dědečkové, maminky, tatínkové, bratři, sestry a jsou tomu svědky.

A jak to ty starší generace prožívají? 

Plno rodičů samo nikdy nebylo puštěno jejich vlastními rodiči, takže si ani neuvědomují, jak moc k sobě připoutávají svoje vlastní děti. Dokonce si myslí, že na ně mají právo, že mají právo vlastnit život svých dětí. Tyto hlášky jsme taky slyšeli. V průběhu děláme kruhy pro rodiče, kde můžou sdílet svoje myšlenky, obavy či strachy, což jim umožní se zorientovat v tom, co prožívají, a převzít za to odpovědnost.

Může si rodina takový rituál uspořádat sama bez vašeho vedení? 

Ano, jen je potřeba, aby ctili všechny fáze, označili je a oslavili. Znám muže, kteří pro svoje děti pořádají pouť, jdou s nimi přes hory, tam si s nimi v kruhu povídají, dětí spí samy v lese. I oni ale ctí všechny fáze. Takže děti se nejprve rozloučí s rodinou, pak vstoupí do hor a za čtyři dny se znovu ukážou a jejich rodina je oslavuje, zpívají, hrají na kytaru. Přechodový rituál nemusí být nic ezoterického a na první pohled duchovního. Může to být přirozeně hezká událost, která má svoje začátky a konce. 

Co se může stát, když mladí lidé neprojdou přechodovým rituálem? 

Zdramatizují svůj život a jejich puberta zůstane rozplizlá do 20 let života, což se děje. Všechny moudré kultury se snažily pubertu zkrátit na co nejkratší dobu, aby byl člověk užitečný pro sebe i pro ostatní, a přechodový rituál tomu napomáhá. Je důležité si uvědomit, že život nás neustále iniciuje jak fyzicky, tak i psychicky, a my potřebujeme pomoc a podporu, abychom všechny ty iniciační momenty zpracovali, integrovali a nakonec díky nim i vyrostli. A když nám s tím vůbec nikdo nepomáhá, tak v té situaci zůstaneme zamrzlí.  

Čím pak mladí lidé nahrazují rituály? 

Buď nějakým pseudochováním, tedy že ze sebe dělají přehnaně suverénní bytosti, které ale ve skutečnosti hluboce touží po rozpoznání, že už nejsou dětmi, že už dospěly. No a nebo se snaží dotknout svojí vlastní smrtelnosti a jdou na hranu. Vyhledávají drogy, adrenalin, rychlou jízdu na motorce a podobně. Bohužel mnohdy se té smrtelnosti opravdu dotknou. Ale dotknou se jí v nebezpečném kontextu a zlikvidují si život. Poškodí svoje tělo, svůj mozek nebo své vztahy natolik, že již není cesty zpět. 

Lze tedy přechodové rituály vnímat jako prevenci sociálně patologických jevů? 

Určitě. Proto to ty moudré kultury ritualizovaly. Byli vynikající preventisti. Věděli, co se stane, když tomu nebudou předcházet. Oni dávali bezpečný rámec pro nebezpečné procesy. Zatímco mladí lidé dávají nebezpečný rámec pro nebezpečné procesy. A to samozřejmě znamená nebezpečné výsledky.  

Můžeme třeba poslední zvonění, svaťák nebo maturitu vnímat jako přechodový rituál? 

Maturita je především o zrání vědomostním. Je pravdou, že abych dosáhl nějakého vědomostního zrání, které odpovídá určitým normám, tak potřebuju i některé kvality, které můžou být v životě důležité. Chybí mi tam ale úplně duchovní a sociální složka. A taky určitá důstojnost. Opít se na oslavu maturity mi nepřijde úplně důstojné. A pak je tu taky otázka: Co když maturitu neudělám? Jsem pak méně hodnotný? Na vědomostní výkon může mít navíc vliv tisíc okolností – rodiče se pohádali, rozešla se se mnou holka, jsem emocionálně rozhozený. A to v tu chvíli nikoho nezajímá. A když nikoho nezajímají vaše pocity, prožitky, to, kým skutečně jste zrovna teď, a zajímá ho jen to, co víte a znáte ve vztahu k normám, tak tomu schází celistvost. 

Čím si vysvětlujete, že jsou v některých kulturách, třeba židovské, přechodové rituály pevně ukotvené a v naší ne? 

Protože pro ně, stejně jako pro americké indiány, je prioritou zdravá sociální struktura. Udržují sociální zdraví, vztahové zdraví, psychické zdraví. Konzum, obchod či profese jsou až věci následné. Kdežto pro naši společnost je váš přínos trhu hodnota číslo jedna. Pak se všechno ostatní, co primárně neslouží vašemu výkonu na trhu a potřebám trhu, naprosto znehodnocuje a nemá to žádný smysl. Zdravě uchopené přechodové rituály říkají, že člověk je darem, přináší nám nějaký příběh, nějaký potenciál a my ho chceme vidět, chceme ho pozvat do života. Ne ho odradit během vzdělávání ve škole natolik, že už nám nechce přinést vůbec nic a už chce mít jenom klid. 

Napadá mě, že při takovém rituálu se nutně otevírá i téma vlastní konečnosti...

To je naprosto klíčové téma a děkuju za něj. Smrtelnost a vlastní pomíjivost je hlavní učitel a hlavní místo, kde zrajeme. Přechodový rituál napomáhá uvědomovat si vlastní smrtelnost. Ukazuje „hej, tady už něco pominulo, tvoje sladké dětství je zčásti pryč, jdeme dál“. Uvědomění si toho, že v této fyzické formě nejsem věčný, je velice důležité. Později, ve zralejších přechodových rituálech, si můžeme uvědomit i to, že je tady nějaká věčná identita, která dává člověku víc jistoty, víc chuti a radosti ze života a míň strachu. Protože hlavní strach, táta a máma všech strachů, je strach ze smrti. Všechno ostatní jsou jen dětičky.  

Zdeněk Weber působí jako terapeut Somatic Experiencingu, který v přístupu k traumatu využívá uvědomování si vlastního těla. Vede také meditace a přechodové rituály. Spolu se svou ženou Šárkou jsou také iniciátoři uvedení dokumentu kanadského lékaře specializujícího se na léčbu závislostí Gábora Maté Moudrost traumatu v Česku.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.