„Moje dcera se chce zabít.“ Kde hledat naději, když se bojíte každé zprávy
Následující text nám napsala jedna ze čtenářek časopisu a webu Heroine. Rozhodla se podělit o svoji zkušenost matky, jejíž dospívající dcera svádí boj o své duševní zdraví. Redakce její totožnost zná, s ohledem na citlivost celého tématu se ale snažíme příběh maximálně anonymizovat. Následující řádky popisují i pokusy mladé dívky vzít si život. Zvažte proto prosím, zda text chcete číst. Sama autorka k tomu říká: „Nechci vás zatěžovat. Nemusíte říkat nic. Pro mě je moc cenné už to, že to můžu říct já.“
Poprvé, podruhé si to nespojíte. Ale pak vám to dojde. Vaše milované, vymodlené, opečovávané dítě se s vámi loučí. Nechce žít. Ne jen tak výhledově, není to „jen“ celkový životní pocit nedostatku perspektivy a přebytku nároků… Vaše dítě se teď právě pokouší zabít. A vy tam nejste, nevíte, kde je, nevíte, jak moc vážné to je.
Bezmoc nekonečné lásky
Vždy mne fascinovalo chování rodičů, kteří pečují o své postižené děti. S jakou láskou, oddaností a samozřejmostí věnují hodiny denně péči o ně. Zvlášť pokud jsou to děti opravdu obtížné a nekomunikativní. Kde se bere ta bezedná láska, která není nijak zjevně opětovaná, a přesto má tak zásadní vliv na to, jak žijí. Nebo ještě více na to, jak nežijí.
A také mne fascinovalo, jak není možné jednoznačně říct, co je dobře. Je v pořádku a správné, že péče o postiženého potomka celou rodinu zatíží do té míry, že téměř nemůže fungovat? Kde převáží láska k jednomu dítěti potřeby ostatních dětí a vlastní potřeby rodičů? Co musím obětovat a co už obětovat nesmím? A co nechci? Kde postavit tu hranici?
Pštrosí metoda
Když jsme se v práci dozvěděli, že se syn kolegyně úmyslně opakovaně popálil cigaretou, pamatuju si, jak se ve mne cosi sevřelo a odtáhlo. Neměla jsem slov. Všechno mi připadalo jalové a nedostačující. Nemůžu pomoct a ani utěšit. Snažila jsem se porozumět svým pocitům a došlo mi, že mám vlastně strach z nákazy. Bojím se, že se to bude šířit… že je to nějak infekční.
Když jsem si poprvé všimla čerstvých i starších jizev, které dcera špatně schovala, převalila se přese mne vlna soucitu a tiché zamrzlé hrůzy. Jako když vidíte autonehodu. Když se rozbije něco vzácného a křehkého. Nemůžete věřit, že se to stalo. Nechcete tomu věřit. A nechcete to řešit, protože není jak. Máte strach a vztek.
Dostala jsem se do stavu podivného klidu. Přepnula jsem do programu „nevyděsit zraněné plaché zvíře“. S úlevou jsem si zhodnotila, že jde jen o povrchová zranění. Nabídla jsem neochvějnou bezpodmínečnou lásku bez jakýchkoliv nároků a nechala jsem vidět jen velmi, velmi malou část své bolesti. Bylo by to pro ni příliš velké břemeno. Uvědomovala jsem si, že od ní to nebyla demonstrace, nechtěla tím nikoho manipulovat.
