Představa, že všechny děti jsou hodné, je naivní, říká psychiatrička. Za nárůst útoků může i volná výchova
Českou společností v posledních měsících otřásly případy šestnáctiletého dvojnásobného vraha nebo třináctiletých dívek, které šikanovaly spolužačky a přitom se natáčely. Co se to s dětmi v naší zemi děje? Je na vině covid, sociální sítě, nebo něco úplně jiného? Podle odborníků na duševní zdraví roli hraje také příliš volná výchova bez hranic. Život není jen o tom, že můžeme všechno, říká v rozhovoru pro Heroine.cz ředitelka Dětské psychiatrické nemocnice v Lounech Nikol Přibilová.
Úzkostí, depresí a dalších psychických problémů je mezi dětmi skutečně stále víc, potvrzuje Nikol Přibilová, ředitelka dětské psychiatrické nemocnice v Lounech. Přibývat jich ale podle lékařky začalo už zhruba od roku 2015, tedy pět let před vypuknutím pandemie covidu. „Myslím, že můžeme spoustu těchto potíží řadit mezi civilizační nemoci, protože svět se za posledních 100 či 150 let tak strašně změnil, že člověk se nestíhá přizpůsobovat. Vždyť je to vážně fofr, jen si zkuste představit, jaké problémy řešili naši rodiče, prarodiče, a jaké řešíme my? Je mi lehce přes čtyřicet a už je dost těžké se srovnat s generací dnešních dětí, zdá se mi často, že žijí v úplně jiném světě. A tohle všechno vytváří prostě velký nápor na psychické zdraví,“ domnívá se lékařka, kterou zaráží mimo jiné i to, kolik dětí a mladistvých se k hospitalizaci dostaví s pozitivním testem na drogy.
Podle jejích zkušeností je u dětí problémem i v současnosti oblíbená volná výchova bez patřičných mantinelů, které by měli nastavit rodiče. „Když dítě totiž od počátku ví, odkud kam může, ví také, kde je jeho bezpečný prostor. Bohužel, spousta dnešních dětí vyrůstá bez jakýchkoli mantinelů. A to není osvobozující, jak by se mohlo zdát, ale matoucí… Tím, jak mohou všechno a být úplně čímkoli, nemají žádný konkrétní cíl, čas od času se ocitají ve zmatku, nevědí si rady, tápou. A pak se jim najednou něco nepovede, narazí a hned je tu úzkost, deprese. Než by ovšem krizi čelily, protože prostě překážky se mají v životě překonávat, ony to hned zabalí,“ tvrdí Přibilová.
Při své práci se setkává i s mladistvými agresory a dětmi, které ubližují lidem ve svém okolí. A vidí, jak se občas role otočí a z oběti se stane pachatel: „Jeden starší chlapec nám nedávno vyprávěl, jak mu na nižším stupni spolužáci ubližovali. Na druhém stupni se ocitl mezi žáky, kteří byli slabší a doslova predisponovaní k tomu, aby si je vyhlédl „šikanátor“, a tak se té role rád zhostil sám.“
Co Nikol Přibilová soudí o současné vlně sebepoškozování? Jaká budoucnost podle ní čeká devítileté dítě, které už v tomto věku matka jen těžko zvládá? A co mohou pro lepší duševní zdraví svých dětí udělat rodiče? Přečtěte si rozhovor Ireny Jirků na webu Heroine.cz.
