Nemocní nejsou, ale do školy nechodí a rodiče je omluví. Jak řešit skryté záškoláctví?

Ze statistik je patrné, že s přibývajícím věkem absence stoupají, ačkoliv (jak si každoročně empiricky ověřují pediatři i rodiče) nejvíce stonají nejmenší děti. Novější čísla nejsou k dispozici, respektive nejsou přesná, protože do statistik vstoupily covid a distanční výuka.

Údaje o neomluvené absenci, tedy záškoláctví, nesbírá inspekce ze všech škol v Česku. Existují školy, kterých se záškoláctví prakticky netýká, stejně jako školy, kde je neomluvených absencí až pětina z celkového počtu zameškaných hodin.

Pokud už děti nějaké neomluvené hodiny mají, většinou je to pak v rozmezí 37 až 54 hodin za rok, z médií jsou ale známé i případy, kdy žáci bez omluvy zameškali i několik stovek hodin. V poslední době se častým problémem stávají i omluvené hodiny, a to tehdy, kdy jimi rodiče opakovaně kryjí situace, kdy se jejich ratolestem do školy z různých důvodů prostě nechce.

Omluvit, či neomluvit?

„Absence u nás narůstají s věkem. V prvních ročnících obvykle studenti do školy celkem chodí, ale pak se to začne zhoršovat,“ říká Zdena, která učí matematiku na střední odborné škole na Teplicku. „Myslím si, že určitě nadpoloviční počet zameškaných hodin není způsoben tím, že by žáci marodili. Dost často prostě nejdou do školy a rodiče jim to následně omluví. A protože mnozí jsou už ve třetím ročníku plnoletí, začínají si zameškané hodiny omlouvat sami.“

Někteří Zdenini svěřenci studují už druhou nebo třetí školu, v tu chvíli jsou možná na oboru, který na ně vyšel z nouze. A podle toho vypadá jejich docházka. Jak podotýká učitelka, na dívky ještě v omezené míře platí jejich rodiče, ale sedmnáctileté nebo osmnáctileté kluky už jen tak něco nepřesvědčí. „Kolik maminek už mi plakalo v kabinetě, že si se synem nevědí rady,“ popisuje Zdena a dodává: „A já je chápu – dvoumetrového chlapa už nedokážete zvednout z postele, obléct ho a dostrkat až do školy. Místo toho se sejdou u někoho na bytě, zakouří si trávu, paří hry...“ A rodič pak stojí před volbou, jestli nechat dítě čelit problémům s neomluvenými hodinami, nebo prostě napsat další omluvenku v řadě.

Neomluvené hodiny se řeší snáz

Pokud má dítě na základní škole neomluvené hodiny, v mnohém je to pro školu jednodušší situace, protože má k dispozici definované postupy. Jakmile dosáhne jejich počet 25, hlásí škola situaci OSPOD (orgánu sociálně-právní ochrany dětí), protože je evidentní, že se jedná o ohrožené dítě. Jedním z nástrojů, které škola a úřad mohou použít, jsou takzvané případové konference, kdy se sejdou rodiče, zástupci školy a OSPOD a někdo ze školního poradenského pracoviště, například školní psycholog nebo výchovný poradce.

Pokud neomluvených hodin přibývá, zapojí se do případu policie a nakonec vše může skončit i u soudu. Někdy to vede k ustavení soudního dohledu nad rodinou, v krajním případě i k odebrání dítěte. To se ovšem týká pouze dětí plnících povinnou školní docházku, středoškoláci už studují dobrovolně, a pokud jsou vyloučeni, nikdo už to neřeší. 

Komplikovanější je situace ve chvíli, kdy dítě sice omluvenky nosí, ale zároveň se dá s jistou mírou pravděpodobnosti říct, že není nemocné. Například bývá viděno mimo školu nebo jsou jeho absence nespojité a například v rámci jednoho týdne do školy někdy přijde a někdy ne. „I v momentě, kdy žák omluvenky má, se musíme ptát, jestli se nejedná o ohrožené dítě, když ho rodiče nepodporují v docházce do školy, a je mu tak upíráno právo na vzdělání,“ říká ředitelka Pedagogicko-psychologické poradny v Ústí nad Orlicí Petra Novotná.

V případě, že rodiče dítěti omlouvají absence i mimo období nemoci, jedná se o takzvané skryté záškoláctví. Pokud dítě nemá dostatek podkladů pro klasifikaci, čeká ho na konci pololetí přezkoušení, které prokáže, zda má nebo nemá potřebné znalosti. Tím se ale situace zcela nevyřeší.

Rodič mimo režim nebo psychika v úzkých

U nejmenších dětí na základních školách jde skryté záškoláctví na vrub rodičů. Někteří starší školáci například místo výuky hlídají svoje mladší sourozence, jiní se zase potýkají s tím, že nemají zajištěné pomůcky, svačiny nebo oblečení. „Může jít o sociálně slabší rodiče, kteří nežijí v běžném a pravidelném režimu a neumí ho proto naučit ani dítě. Navíc pro ně třeba vzdělání samo o sobě nepředstavuje ani takovou hodnotu, aby kvůli němu bylo třeba pravidelně ráno vstávat,“ vysvětluje psycholožka Petra Novotná. Pokud se potíže ve škole začnou kupit, rodiče mají nepříjemný pocit ze svého selhání a dítěti raději všechny zameškané hodiny omluví. „Cílem by ale nemělo být jen to, aby mělo dítě papíry v pořádku, ale především to, aby se vrátilo do školy a řádně se vzdělávalo,“ zdůrazňuje Novotná.

I v základní škole ve Velkých Hamrech na Liberecku se se skrytým záškoláctvím potýkají. „Ne nějak masově, ale každý rok se objeví někdo, kdo chodí do školy méně, než by bylo třeba,“ říká zástupkyně ředitele Kateřina Mannová. „Dítě má pořád dokola v omluvném listu – bolest břicha, bolest hlavy.“ Spoléhají se tu na tradiční způsoby řešení. Zvou si rodiče do školy, pořizují z jednání zápisy, svolávají případové konference. Mohou se ale navíc opřít i o místní komunitní centrum, které zřídilo post romské koordinátorky školní docházky. Ta dochází do rodin a absence dětí se za dobu jejího působení opravdu snížily. „Hodně nám pomohla třeba v případu starší dívky, která žila sama s matkou. Máma odešla ráno na šestou do práce, dcera zaspala a zůstala doma. Co v tu chvíli rodič nadělá?“ krčí rameny zástupkyně ředitele.

Některé případy jsou ale komplikovanější, a to zejména ty spojené se šikanou, špatnými vztahy ve třídě či psychickými problémy dětí. Zde může pomoci školské poradenské pracoviště. „Měli jsme holčičku ve třetí třídě, která si po covidu vytvořila blok a nemohla se vrátit zpátky do školy. Plakala, zažívala úzkosti. Zakročila školní psycholožka a pomalu, malými krůčky se ji zase podařilo začlenit do kolektivu,“ vzpomíná Kateřina Mannová.

Ani podle zkušeností psychologů a psychoterapeutů z terénu se nedá říct, že by za všemi absencemi spadajícími do kategorie skrytého záškoláctví stáli pouze sociálně slabí rodiče, kterým chybějí rodičovské kompetence a vzdělání pro ně není prioritou. „U nás se v poslední době setkáváme častěji se situacemi nedocházení do školy z důvodů, které obnažil covid,“ říká Kamila Mrkvicová z Centra rodinné terapie Horizont v Praze, které je součástí neziskové organizace Dům tří přání. „Vídáme úzkostné děti a úzkostné rodiče. V případě úzkostných dětí je to jednodušší práce – jeho problém převezmou kompetentní dospělí a pomohou mu. Pracujeme na tom, aby se v dennodenních konfliktech týkajících se školy rodina naučila situace účinně zvládat a strach dítěte zmírňovala. Děláme malé krůčky, které umožní udělat ty velké.“

Složitější je podle rodinné terapeutky Mrkvicové situace, kdy je v rodině tím úzkostným dospělý, který se obává o svoje dítě a jeho štěstí natolik, že není schopný zvládat situace, kdy se dítě vzpírá. „Takovému dítěti rodiče nevymezí jednoznačné hranice, aby mu nezpůsobili nějakou újmu. Pokud nechce jít do školy, tak tam nejde a celý den si staví z lega nebo hraje na počítači. V takových případech býváme s kolegy velmi důrazní a v součinnosti se školou, příp. OSPOD požadujeme, aby se rychle začalo něco dít,“ vysvětluje Kamila Mrkvicová. „Existují rodiče, kteří nechtějí svěřit děti klasickému školskému systému, vybudují mu funkční vzdělávání po svém a to je naprosto v pořádku. Problém jsou nejistí rodiče, kteří jsou proti systému, ale žádnou funkční alternativu pro dítě nezařídí. Jen se obávají, že dítěti ublíží, když po něm něco chtějí.“

Nehezké dědictví distanční výuky

Zejména ze středních škol – včetně prestižních gymnázií ve velkých městech – také zaznívá, že po covidu studenti ve zvýšené míře trpí úzkostmi a depresemi a nejsou schopní zvládnout každodenní docházku do školy. „Je pravdou, že v posledních letech narostly počty teenagerů, kteří se potýkají s úzkostí, sebepoškozováním a dalšími potížemi. Důvodů je spousta a izolace za distanční výuky k tomu určitě přispěla,“ říká ředitelka Pedagogicko-psychologické poradny v Ústí nad Orlicí Petra Novotná. „Děti se zavřely doma s mobily a notebooky a nenaučily se interpretovat sociální signály z okolí. Jejich sociální chování se nevyvíjelo správně, a když k tomu přičteme pubertu, rozvíjí se u některých dospívajících silná existenciální krize, kdy pochybují o smyslu života. Navíc je potřeba říct, že za covidu měli dospívající mnohem víc prostoru řešit sebe i své okolí, neměli tolik čím zaměstnat hlavu.“

Pokud dospívající potomek leží doma a není možné ho dostat do školy, rodiče jsou často nešťastní a nevědí, co dělat. Omlouvají absence, shánějí psychologa a následně psychiatra. Než nějakého seženou, ubíhá čas.„Psychiatr dítě vyšetří, konstatuje například úzkost a fobii, napíše medikaci a objedná si ho na kontrolu za dva nebo tři měsíce. Pokud ale dítě bude celou dobu pouze sedět doma, jeho sociální fobie se může ještě prohloubit, což rozhodně není cílem,“ říká Novotná a nabízí řešení: „Nejlepší by bylo, aby se ve škole našel pracovník, který bude sloužit jako koordinátor a bude s dítětem komunikovat. Mezi kontrolami u psychiatra by dítě mělo ideálně docházet na pojišťovnou hrazenou psychoterapii. Bohužel k té se dostane jen zlomek dětí, které by ji potřebovaly. Existují také denní stacionáře, které dětem pomůžou neztratit životní rytmus.“

Jednou z možností je i individuální vzdělávací plán, kdy se dítě učí doma. Jak ale zdůrazňuje Petra Novotná, toto opatření by se mělo přidělovat jen za přesně vymezených podmínek, a to pokud je opravdu stanovena psychiatrická diagnóza. „Všichni by přitom měli mít na paměti, že cílem je, aby se dítě vrátilo do školy. Tedy napřed si bude docházet třeba dvakrát týdně odpoledne na konzultace, potom se připojí k vyučování třeba dopoledne, na výtvarnou výchovu... až se nakonec s terapeutickou podporou vrátí do běžného proudu vzdělávání.“

Text vyšel v Akademii Lidových novin.

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.