Přestaňme dětem říkat „neběhej”, to jim pomůže nejvíc, říká trenér házené

Budete jedním z těch, kdo budou na podzim měřit pro Českou školní inspekci a Asociaci školních sportovních klubů tělesnou zdatnost dětí. Co se bude přesně sledovat?

Měření by mělo proběhnout na téměř všech základních a středních školách v Česku, konkrétně ve třetích a sedmých třídách základních škol, příslušných ročnících víceletých gymnázií a ve druhých ročnících středních škol. Žáky čekají například skok daleký z místa, běh, sedy lehy či shyby. 

Proč jsou ta měření potřeba?

Čerpá z nich mnoho oblastí, například psychologie, pedagogika, lékařství či zdravověda. Poslední měření však plošně v Česku proběhlo před třiceti lety a od té doby se zdatnost populace značně změnila. Ať byli komunisté jacíkoliv, na rozvoj těla kladli velký důraz – byla otevřená hřiště, podporovali budování sportovišť, všichni známe spartakiády… 

Jak moc se předpokládá, že se fyzická zdatnost zhoršila?

To nikdo neví přesně, ale předpoklad je, že značně. Velký rozdíl byl totiž patrný už při posledních dvou měřeních, tedy v 80. a 90. letech. Uvedu příklad na shybech, tedy přitažení celé váhy těla k tyči nebo k hrazdě. V 80. letech udělali ti nejlepší dvacet jedna shybů, střed populace jich zvládl asi dvanáct a tři až čtyři shyby dokončil de facto každý. Do dalšího měření v 90. letech to kleslo o polovinu, ti nejlepší začínali průměrně na dvanácti, střed populace byl na pěti šesti a spousta lidí měla nulu. Jde přitom o životu důležitý pohyb, je třeba, aby se člověk mohl někam přitáhnout, třeba se vytáhnout na strom, když za ním běží pes nebo je povodeň. Jak jsou na tom se shyby dnešní děti se skoro bojím domyslet, je dobře známo, že mnohé čelí velké pohybové degradaci nebo obezitě a mají třeba kulatá záda.

Co podle vás to zhoršení způsobilo?

Jde o mix faktorů. Žijeme v blahobytu, dřív bylo více manuálních prací, méně se jezdilo auty. Zároveň byli učitelé na pohybovou výuku více připravováni a systémově se víc zařazovala už od mateřských škol, kde se běžně dělaly třeba kotouly. Dnes jsme jako společnost více úzkostní, máme tendenci děti před vším chránit. Děti dnes také tráví minimum času pohybem venku, jsou sice místa, kde to tak není, ale když mluvíme o celé republice, je to průšvih. K tomu přispívají mimo jiné i uzavřená školní hřiště – dřív bývala volně přístupná, dnes jsou to výjimky. Zabaráková výchova je přitom to nejlepší, co děti může potkat. 

V čem?

Na pohyb venku si děti zvyknou od mala, ostatní děti je pohybem venku postupně provedou. Dřív se tak děti rychleji osamostatnily a získávaly sebevědomí řešit věci samy. Někdy se venku samozřejmě potkaly i se šikanou a nebylo to zcela bezpečné prostředí, třeba si i zlomily ruku, ale ve finále se to stalo málokomu.

Co můžou pro to, aby si dítě k pohybu vybudovalo dobrý vztah, udělat rodiče?

Trávit s nimi čas venku, ideálně s kolektivem jiných dětí, v různých pohybových aktivitách, chodit třeba i do hor. Někdy stačí malá změna a pohybu přibude – nejezdit výtahem, nevozit je všude autem, nejezdit jen na odrážedle, ale i chodit. Co nejmíň jim pomáhat, pohyb neusnadňovat, zbytečně je nechránit. Dneska jsou všude elektrické koloběžky, dřív měly děti koloběžku klasickou. Já zatím sám nejsem rodič, tak to možná vidím příkře, ale proč někdo pětiletému dítěti koupí elektrické auto nebo motorku? Co mu pak chce nabídnout v patnácti, když si tu radost z rychlé jízdy už teď odžije? Ono taky když je budeme od malička brát každý rok k moři a na lyže do Alp, tak proč by s rodiči pak někam jezdili v pubertě? Když jsme vloni byli s dětmi z oddílu ve Slovinsku, říkaly některé: „Zase moře?“ Těžko se mi to chápalo. My je někdy pouštíme do velkého světa až moc brzy, když ještě pořádně neznají ani to svoje okolí.

Jak by měl na to, že dnes tyto hrátky venku v souvislosti s vývojem společnosti chybí, reagovat tělocvik ve škole?

Osobně bych byl raději, kdyby se ve škole začínalo spíš pohybovou výchovou než tělocvikem. Pohybová výchova je všestrannější než tělocvik a propojuje víc dovedností najednou. Tanec, jemná motorika, zpívání, to vše lze krásně nakombinovat a jde o pohyb. Ve dvacátých letech minulého století to patřilo včetně procházek do jednoho balíku pohybových aktivit, kterým bylo ve škole věnováno hodně prostoru. Dřív bylo možné dělat hned od malých žáků gymnastiku a atletiku a děti víc specializovat, protože měly základ přirozeně z venku a z té pohybové výchovy. Dnes v této situaci nejsme, a proto je potřeba tělocvik změnit. 

Jak by to mohlo vypadat konkrétně? 

V první řadě by měl jít víc ze široka, zaměřit se na pohybovou všestrannost. Zároveň víme, že reálně bývají děti během tělocviku v pohybu jen minimum času. Než si paní učitelka udělá docházku, než žáci přijdou na řadu při systému, že stojí v zástupu, jeden hodí, odejde, hodí další, odejde a tak dál, jsou ve výsledku z těch 45 minut v pohybu průměrně jen šest minut. K tomu alespoň dospěly studie, které se před pěti lety staly podkladem pro experiment ministerstva školství Hodina pohybu navíc. Ten mimo jiné cílil právě na omezení stání v zástupu během hodin tělocviku. 

Jak ještě se dá tělocvik dělat, aby se při něm děti víc hýbaly?

Nechat jich například běhat víc najednou. Člověk se toho může zpočátku bát, že se jim takto spíš něco stane, ale děti se to naučí. Další možností je dělit prostor na víc částí, kdy jedna skupina dělá něco méně náročného na asistenci učitele, například tancuje, a druhá dělá něco složitějšího, třeba gymnastiku. Pokud je tělocvična malá a nejde to, dají se víc použít stěny, třeba hrát o stěnu a tak. Nebo lze děti víc dělit na skupiny podle zdatnosti. Já nemám úplně rád absolutní individualizaci, protože když mám v tělocvičně 30 dětí a budu se věnovat jen jednomu, otočím v tu chvíli záda těm zbylým 29. Ale co dělat lze, je individualizace v kolektivu, tedy třeba když se vyhazuje míč, tak dát těm šikovnějším nějakou výzvu navíc, nechat je to udělat dvacetkrát a s tlesknutím. A ty pomalejší podpořit spíš v tom, aby to udělali dvakrát, ale pořádně, a třeba ještě vyzvat toho nejlepšího, aby jim pomohl. 

Jak ve škole víc zapojit pohyb i mimo tělocvik?

S pohybem se dá krásně spojit třeba matematika. V první třídě, když se počítá, můžete děti poslat, ať doběhnou třeba pro dvě šišky. Nebo se jít při přírodopisu projít ven. Při fyzice se dá házet klackem a počítat jeho trajektorii. Těch možností je spousta… 

A co prostředí školy jako takové? 

Prvním předpokladem je srovnat si v sobě, zejména jako rodič a pak i jako učitel a ředitel, že se dětem při pohybu může něco stát. My z toho děláme vědu, ale že děti spadnou a bouchnou se, je normální. Svět přirozeně objevujeme pomocí chyb a tím, že se nám něco stane. Když budeme dětem o přestávce pořád říkat „neběhej“, tak prostě běhat nebudou. Je přitom super, když mohou o přestávce vyběhnout ven. Na chodbě zase může být ping-pong nebo fotbálek. Skvělé mi přijdou herny v Galerii Středočeského kraje v Kutné Hoře se sedacími pytli a velkými kostkami. Kdyby taková odpočinková místnost byla v každé škole, byla by to prostě paráda. 

Zmiňoval jste otevřená školní hřiště. Je v Kutné Hoře nějaké?

Bohužel ne. Já jsem to v roce 2017 a pak znovu v roce 2021 zkoušel prosadit na úrovni kraje, třeba na Ostravsku to totiž funguje. Narazil jsem však na obavu z toho, že když nějaké sportoviště provozuje nějaký oddíl nebo škola, de iure zodpovídá i za případná zranění, která se tam stanou. Nevím, jak toto ošetřili v Ostravě, každopádně otevřená školní hřiště jsou běžná věc na řadě míst, viděl jsem je například v Maďarsku, Slovinsku či ve Francii, a v Německu dokonce na některých místech otevírají dětem večer volně i vnitřní tělocvičny.

Pod zámkem má hřiště i váš házenkářský oddíl. Proč ho veřejnosti nezpřístupníte?

Jednou se nám stalo, že nám z něj někdo ukradl všechno jištění, které drží branku na místě. Na povrchu hřiště je guma, která je také citlivá na opotřebení. Čili bohužel i my potvrzujeme tento trend. Skutečně to pro mě je ale důležité, proto jsem se v roce 2018 rozhodl vybudovat alespoň volně přístupné workoutové hřiště, jedna soukromá firma nám věnovala materiál a my jsme ho jako házenkáři vykopali. Dostane se na něj teď kdokoliv a kdykoliv. 

Házenou trénujete asi patnáct let. Proč máte rád právě tento sport? 

Já jsem v něm od malička vyrůstal, trénuje ji můj táta a starší bratr. Vyhovuje mi, že je to kolektivní sport, který je přiměřeně tvrdý a je dobrou průpravou pro další sporty, dobrý házenkář se totiž musí umět hýbat, házet i něco trefit ve výskoku. Protože mají házenkáři dobré reflexy a lépe zvládají práci pod stresem, bývají žádaní i třeba do speciálních jednotek. Mně osobně dala házená do života, že když mě někdo praští, můžu se smát a před někým jen tak necouvnu. A taky mi dala pocit, že jsem v něčem prospěšný, ať už v týmu při hře, jako trenér, nebo když jsme se členy oddílu za covidu rozváželi dezinfekci důchodcům. Mně se moc líbí teze, že v oddílu má každé dítě ne povinnost, ale právo nějak pomoci.

Josef Salák (35) působí patnáct let jako trenér házené v Kutné Hoře. Povoláním je projektant veřejného osvětlení a dokončuje studium na Fakultě tělesné výchovy a sportu. Podílel se na projektech Hodina pohybu navíc, snažil se rozpohybovat děti ve školkách jako „Dráček Pepe“, v několika školách vede odpolední sportovní kroužek. V roce 2016 získal v lokální anketě ocenění Trenér roku. Od září také bude v rámci projektu Trenéři do škol spolu s kolegy z dalších odvětví působit ve všech prvních třídách v Kutné hoře s cílem inspirovat pedagogy k oživení tělocviku.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.