U puberťáků máme v komunikaci jedinou šanci. Uchýlit se ke svému nadhledu, říká mediátorka

Pokud mám rozumět tomu, kdo proti mně ve chvíli – kdy dítě vstoupí do puberty – stojí, potřebuju si myslím uvědomit, čím vším vlastně prochází během těch let, kdy se hledá a vymezuje, touží se ustálit samo v sobě, a přitom to jediné, co cítí, je nejistota… Co tedy takový puberťák prožívá?

Hlavně velký chaos a zmatek uvnitř sebe. Hledá své místo ve světě, zónu, ve které by se mohl cítit kompetentně, ale necítí se kompetentně vůbec v ničem. Je to průlomové období plné silně se měnícího postoje k autoritám, který pak spousta rodičů „nedává“ - zvlášť těch kontrolujících a hodnotících, kteří by rádi, aby zůstalo nastavení ve vztahu s dítětem takové, jaké bylo. Tedy umožňující jim nadále pokračovat s kontrolou. Ale ta naráží na vzdor. A začíná se projevovat, jak moc jsme investovali nebo neinvestovali do vztahu se svým dítětem po celou dobu před nástupem puberty, která tím mimo jiné odhaluje naše rodičovské kvality. Na povrch začínají vyplouvat více věci, které jsme do té doby třeba nebyli ochotní reflektovat, a najednou z následků vidíme, že jsme se nechovali úplně správně, a začíná se nám to v chování našich dětí jakoby „vracet“. A kromě revolty na straně dítěte čelíme – často aniž bychom si to uvědomovali – i začátku krize identity sebe jako rodiče. 

Jinými slovy: řešit pubertu až ve chvíli, kdy klepe na dveře, je pozdě.

Je to tak, ten vztah se vyvíjí od samého prvopočátku rodičovství a nadhled, velkorysost a ušlechtilost rodiče v něm hrají obrovskou roli. A jen pokud byl vztah s dítětem dlouhodobě nastavený na laskavé zacházení, na hlubokou a vlídnou komunikaci, máme připravenou půdu pro pubertu. Protože když děti vyrůstají v laskavé komunikační koncepci, tak i když se pak pro ně svět změní ve zmatek a ztrácejí důvěru v sebe sama, cítí doma, u rodičů, bezpečí, které je pro ně nesmírně kotvící a ujišťující. Věří jim. 

A logicky, pokud jsem si tohle jako rodič včas neuvědomila, vysvětluje to, proč to někdy v pubertě vypadá, že víc než vzdor a vztek na straně dětí rezonuje vzdor a vztek na straně rodičů, kteří se ocitají v obrovské bezmoci z toho, jak jim něco ve vztahu s jejich dítětem uteklo mezi prsty…

Rodiče skutečně často prožívají frustraci, a někteří až deprivaci, z bezradnosti, s níž si nevědí rady. A velmi zásadní roli v tom, jaká komunikace se u nás doma bude během dospívání dětí odehrávat, hraje také to, jak moc (ne)respektujícím způsobem se chovali a chovají k sobě oba rodiče dítěte. Protože jejich interakce je pro dítě obrovský komunikační zdroj. Takže pokud jen jeden z rodičů toho druhého nechová v úctě, pak dítě začíná přejímat komunikační kód toho disrespektujícího rodiče směrem k tomu nerespektovanému. A začíná hrát svou výraznou roli celková dynamika rodiny, kdy dítě začne přejímat komunikační a vztahový postoj rodiče, který má v rodině větší „moc“. K tomu se přichýlí a může začít docházet až k dehonestaci „slabšího“ rodiče. A ten teprve zažívá extra silnou bezmoc.

Rodič dospívajícího dítěte potřebuje především velmi praktické návody na to, jak nepohořet. Takže… jak se mám zachovat coby máma třeba ve chvíli, kdy proti mně stojí puberťák vykřikující něco o tom, že mu nerozumím a jsem úplně mimo? Protože tohle jsou přesně ty hlášky, které nás frustrují a vedou ke střetům… Ba dokonce k tomu, že najednou sami sebe slyšíme, jak říkáme věci, které jsme odkoukali od svých rodičů a které jsme si přísahali nikdy nepoužít!

Rodičovská reaktivnost se v takových momentech skutečně přepíná na autopilota starých rodinných vzorců jako na něco „nejjednoduššího“, protože ukotveného. Ale místo toho potřebujeme pochopit, že abychom mohli s druhým člověkem vycházet, je v první řadě důležité uznání jeho postoje, jinak jsme automaticky v konfliktu. To znamená, že musíme v rámci svého komunikačního kódu začít být schopní přijímat názorovou odlišnost nejen třeba u ostatních dospělých, ale i svých dětí. Být schopní přijmout, že něco vidí, cítí a vnímají jinak než my. A ještě jim dát najevo takové uznání jejich jiných postojů. Proto je místo „vystartování“ lepší říct: „Já chápu, že to můžeš takhle cítit, respektuju to. Ale vyslechni si také mě.“ Tím spouštíme dialog, dítě komunikačně zkalibrujeme, řekneme mu tím „já tě beru, jaké jsi, přijímám tě, tvoje názory jsou pro mě v pořádku“. A pak teprve můžeme přidat svá rodičovská moudra, zkušenosti, postřehy. Rodiče se nicméně v takovém momentu spíš neudrží, zaútočí na odlišné postoje svého dítěte, a automaticky startují konflikt. I když oni jsou ti jediní, kteří mu mohou zabránit. 

Možná by pomohlo uvědomit si, že taková ta zvolání „ty jsi mimo, vůbec mi nerozumíš“ jsou spíš jako volání o pomoc, přání „kéž bys mi mohl rozumět“, protože dospívající má pocit, že mu nerozumí nikdo, dokonce ani jeho vrstevníci?

To jste vystihla přesně. Uvědomit si tohle pak rodičům snáz umožní dát spíše odezvu typu „já chápu, že tě něco bolí, děsí“. Dítě se pak cítí přijaté, v bezpečí, porozumění a cítí přítomnost člověka, který je na jeho straně. A moct být tím, kdo je v pubertě na straně dítěte, je velká věc.

Co když se třeba i přesto, že se snažím, stane, že nedokážeme ustálit komunikační situaci, dítě protočí panenky, otočí se, třískne dveřmi a odejde uprostřed mojí věty?

Potom je hodně důležitá práce na sebeovládání a sebekontrole a práce s emocemi. Máte jedinou možnost: uchýlit se ke svému nadhledu, zralosti a moudru. Samozřejmě to nikdo neustojíme vždycky, ale ani dítě to nemůže ustát vždycky. Pro vás jako rodiče zafunguje tzv. sebeempatizace, kdy sami sobě vyjádříte nějakou účast: „Teď jsem fakt naštvaná, to se fakt nepovedlo…“ Není na místě vinit ani sebe, ani dítě, a už vůbec ne vlítnout na něj a cokoliv si vyřizovat z pozice síly. Když vydržíte, může se stát, že dítě za chvíli přijde a bude se tvářit, že se nic neděje. 

A to je v pořádku?

Ano, výsledkem přece je, že nemáte doma konflikt. Je navíc docela možné, že při takovém přístupu se k tomu samo dítě za chvíli vrátí nebo se k tomu se vrátíte vy a s odstupem a možná i se smíchem zkonstatujete: „Jako při tom tvém odchodu, já jsem tu zůstala úplně per plex, ty jo!“ A můžete to v klidu vyřešit ex post. Nebo to prostě přejdete. Věřte, že dítě si bude takové možnosti vážit, protože ví, že udělalo něco, co nemělo. Ale tím, že ho necháte dojít si k tomu samo, posilujete váš láskyplný vztah, který je pro projití celé té náročné puberty nesmírně důležitý. 

Jenže já se v tom láskyplném vztahu potýkám také s faktem, že dítě ztrácím. Zamyká se v pokoji, je více času mimo domov...

Právě z toho důvodu by rodiče měli mít vždycky nadřazený partnerský vztah tomu rodičovskému, protože jen partnerský vztah je podrží, když se začne blížit okamžik opuštění hnízda. Největší problém s tím mají hypersenzitivní, hyperprotektivní rodiče a rodiče, kteří hodně se přechýlili od partnerských vztahů k rodičovským a často mylně ten rodičovský vztah považují za základ rodinného systému. Ale tím základem musí být vždycky vztah partnerský, na jeho kvalitách stojí celý rodinný systém. Nebo měl by. Protože často nestojí, a to je pak ten moment, kdy děti odejdou a rodičům zůstává prázdná náruč a dochází jim nesmyslnost toho nastavení. Dochází jim, že jejich vztah vyčpěl, nefunguje… a najednou se všichni rozvádějí. 

A když se pak takový rozvod promítne do puberty dítěte, bude zase o další komplikace postaráno. Třeba… o závislosti? Obecně v pubertě děti začínají experimentovat. Poprvé se opijou, zapálí si…

Je jasné, že budou experimentovat. A je dobré s nimi o tom hodně preventivně mluvit. Žádné hrozby „když tě uvidím s cigaretou, vyhodím tě z baráku“, ale opravdu mluvit o tom, jak se můžou takové experimenty vyhrotit, vymknout, jak moc zle to může dopadnout a podobně. Edukovat, varovat, nehrozit a nezakazovat. Vyjádřit strach, který o dítě máte. A zase to bude situace, kdy bude lepším základem komunikace hezký a pevný vztah než vztah, který často s dětmi mívají například autoritativní rodiče. Tam jde i u experimentování často o formu vzdoru. Pokud se tak jako tak začne dít něco špatně, je nutné být hodně ve střehu a snažit se regulovat všechno, co se regulovat dá, pořád je mít v bazální kontrole, vědět, kde jsou, co dělají. A je-li to třeba, obrátit se i na odborníky.

Ohlídat dítě za každou cenu, třeba i za cenu toho, že neví, že ho sleduju přes GPS v mobilu?

GPS je dobrá věc, pokud o ní dítě ví. Jinak se může cítit zrazené.

Nicméně každý vzdor musí mít někde své hranice… kde končí právo dítěte na to být puberťákem „na plné koule“ a začíná právo rodiče nepřijít o zdravý rozum?

Podle mě je důležité vykomunikovat si respekt ke své osobě, postavit se za sebe, opakovat: „Tohle je pro mě důležité, tohle nerespektující, tady jsou moje hranice.“ Dítě potřebuje opakovaně slyšet, co s vámi dělá jeho chování, jakou bolest a proč cítíte, aby nevidělo jen sebe. Musí vidět i to, že jeho chování má následky pro celou rodinu. A vy byste mu měli připomínat i to, že je její součástí, součástí MY, a že se přece vy všichni chcete mít doma hezky. A pokud vás jednoho, dva nebo všechny likviduje chování takového jednoho dospívajícího, musí o tom vědět a mít prostor uvědomovat si následky. 

Mohlo by vtahování do světa MY, RODINA, zafungovat i u těch úplně praktických věcí? Všichni víme, že v pubertě je trapné všechno, tedy i nutnost vynést koš nebo vyluxovat.

Tohle jsou zrovna věci, které můžete výchovně podmínit v rámci dohod: „Když ty uděláš, co máš, já ti dám to, co ti náleží. Ale když nebudeš fér, nebudeš pomáhat, nebudeš plnit dohody, já tu vůli nebudu mít logicky taky.“ Vyváženost je nutná v celých rodinách a partnerstvích. Protože když se naučíte dodržovat takové nepsané, vnitřní dohody, vytváří to obrovskou vztahovost, důvěru a respekt. A taky bezpečí, protože když tohle platí jedním směrem, platí to vždycky i zpátky. 

Mimochodem, co puberťák a jeho pokoj. Je to vlastně první místo, kde může a snaží se být sám sebou, vytváří si jakousi identitu, tedy… máme jeho území bezvýhradně respektovat? 

V tom je každý rodič jedinečný. Osobně jsem pro liberální přístup, který zahrnuje to, že jednou za pár dní projdete pokoj a velmi letmo posoudíte, jestli už tam není něco „moc“. Ale to se těžko dodržuje třeba úzkostlivým rodičům. Nicméně přehnané zásahy určitě způsobí konflikty, protože dospívající své pokojíčky skutečně považují za svoje první území, kde se mohou zamknout, mají své soukromí, intimní věci. Tedy bych si zvědomila, že pokud to přeženu, dostanu dítě do odporu a zbytečně ho ztrácím. 

Lze si ustát i taková témata, jako jsou první lásky, sex, když už jsem dítěti v pubertě vlastně moc vzdálená na to, aby mě do tak osobních témat pouštělo, a přitom ho chci chránit?

Hodně pomáhá sdílení příběhů, osobních zkušeností. Zásadní je nezlehčovat, nezesměšňovat ani nijak nezošklivovat především první vztah, a respektovat ho, i když se nám nezdá. Ale to neznamená, že máte všechno nechat na dětech. Samozřejmě je důležité, aby byly poučené o antikoncepci, a vy jako rodiče stanovíte pravidla, která bude třeba respektovat. Kde a jak se budou potkávat, kde a jak budou přespávat… Dokonce máte v tomto směru právo zůstat striktní a říct, že si myslíte, že je na něco takového jako je intimita moc brzy. 

Nemůže se ale z toho stát zase nějaký vzdor?

Pravděpodobně přijde. Ale pak sehraje významnou roli rodičovská shoda, které předchází nutnost dohodnout se, jak to oba budeme hlídat, jaké dáme hranice, protože je musíme dát stejně, aby jeden nezakázal to, co dovolil ten první. Taková neshoda způsobí mnohem větší dynamiku v konfliktech s tím dítětem než jeden shodou zastřešený zákaz, na kterém trvají oba rodiče. 

Pubertu tedy mohou máma a táta řešit jinak, ale jinak se díváme i na to, zda jde o dospívající dceru nebo syna. Nejsme tedy – abych tak řekla – genderově korektní! Měli bychom být?

Ano. Už kvůli sourozeneckým vazbám i potenciální sourozenecké rivalitě, ale i kvůli nám, rodičům, protože teď se nám bude hodit táhnout za jeden provaz a mít pro děti nastavená jednotná pravidla. Nechat jít každé dítě jiným směrem by se nám mohlo vymstít. Pokud něco takového dovolíme nebo každý k tomu budeme přistupovat jinak, udělá to navíc nepořádek v rodičovské dynamice. Dítě začne zneužívat toho slabšího, zatracovat toho důslednějšího, a my jako rodiče se rozhádáme spolu. 

A co když mám doma puberťáky hned dva nebo tři? Mám i tak šanci přežít?

Tehdy je to náročnější o jejich vzájemné soupeření, poměřování se. Navíc když do toho přijdou jejich vztahy a vaše dcera začne šílet, že holka jejího bráchy jí bere šminky, například. Pak se musíte zachovat jako manažer velkého týmu a stanovit pravidla, aby vám doma nevznikla zákopová válka. 

Je ještě něco, co by si měli uvědomit ideálně všichni rodiče dospívajících dětí? Co neumíme?

Myslím, že by se čeští rodiče měli dovzdělávat – v tom, jak se svými dětmi komunikovat – prakticky celý život. Děti se pak od nich tu správnou komunikaci mohou naučit, oni sami tím udělají něco pro svůj seberozvoj. Obě strany to ochrání v dospívání. Ale správnou vlídnou, laskavou a respektující, ale také hranice stanovující komunikací dokážou ochránit i vzájemně vztahy do budoucna. Spousta rodičů své děti během dospívání „ztrácí“, pak často trvá mnoho let, než se to spraví, a někdy se to taky nespraví nikdy. Bývá to hlavně tam, kde musí jít děti do vzdoru proti autoritářské výchově, kde čelí nezájmu. Tam se děti také dostávají do zbytečně dlouho trvajících kotrmelců a nevratně se narušují jejich vztah s rodiči, kteří si neuvědomují, že tak přijdou o možnost se pak už jako dva dospělí potkávat a sledovat, jak dospělé děti zakládají rodiny, jak odrůstají vnoučata… O tohle se dá bohužel špatně zvládnutou komunikací během puberty přijít. A o to důležitější je to nedopustit. Vzdělávat se, mluvit, věřit, respektovat. Abychom pořád mohli být respektováni a přijímáni i my, jejich rodiče. 

Kateřina Bělková je mediátorka, expertka na komunikaci a profesionální vyjednávání a také zakladatelka Školy mediace. Absolvovala výcviky a kurzy mediace, komunikace, vyjednávání, psychoterapie, psychoanalýzy a koučinku. Působí jako předsedkyně organizace Kappa Beta Institut, která podporuje osvětu a rozvoj mediace v Česku. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.