Jak zvládnout dětské fobie a strachy? Neustupujte jim, tím všechno jen zhoršíte

Letos v létě byla moje pětiletá dcera poprvé na příměstském táboře, vzpomíná novinářka Melinda Wenner Moyer. Šla s partou dětí na výlet, a v jeden moment některé z dětí zakoplo o vosí hnízdo. Rozzuřený hmyz začal útočit, a než děti zvládly utéct, dostala dcerka dvě žihadla. Plakala a prosila vedoucí, aby mohla domů dříve, ale ve chvíli, kdy si ji její táta vyzvedával, se už zdála v pohodě a veselá.

Zhruba o tři týdny později ale začaly problémy. Napřed nechtěla večeřet venku, když poblíž létala vosa. Po pár dnech už nechtěla chodit ven a nakonec odmítala i jen přejít z domu do auta, museli jsme ji nosit. Podvolili jsme se. Koneckonců, dcera byla vždy poměrně odolné dítě, takže jsme očekávali, že se to zase za pár dnů zlepší. Když ale strachy přetrvávaly a dcerka propadala hysterii při představě, že by měla jít do parku, požádali jsme jednu známou dětskou psycholožku o radu. Vysvětlila nám, že jsme situaci celou dobu řešili úplně špatně. Tím, že jsme poskytli dceřině fobii prostor, jsme ji jen posílili. Evidentně jsme před sebou měli dost práce, a tak jsem zavolala několika odborníkům, abych od nich posbírala tipy, jak vyzrát na dětské strachy, říká ve svém článku Melinda.

Pochopte strach svého dítěte

Fobie je jednou z různých úzkostí, které se u dětí mohou vyvinout. Všeobecně jde o to, že fobie způsobují silný a nevysvětlitelný strach z nějakého objektu nebo situace. Tento strach je tak silný, že narušuje běžné fungování dítěte a jeho rodiny.

Když má dítě fobii, jeho stresový systém „bojuj nebo uteč“ je naprosto přecitlivělý a vytváří silné pocity nebezpečí a strachu. Děti můžou mít fobii prakticky ze všeho: včel, psů, jehel, mostů, výšek, hluku, zvracení atd. Podle výzkumů jí trpí až devět procent dětí a dospívajících, a další mají nějakou mírnější formu. Některé fobie se vyvinou z náhlého traumatického zážitku, jiné vznikají a narůstají postupně, takže je složitější odhalit jejich spouštěč. Takže, jak byste měli reagovat, pokud se vám dítě například při spatření psa vrhá v panice do náruče?

Zůstaňte v klidu, pak se o tom bavte

Za prvé: pomozte mu, aby se cítilo bezpečně. „V prvním momentu je třeba reagovat empaticky, poskytnout podporu,“ říká Thomas Ollendick, psycholog a ředitel Centra dětských studií na univerzitě Virginia Tech. „Zkuste pochopit své dítě a přijmout jeho pocity.“ Cílem v první chvíli je pomoci dítěti, aby se uklidnilo, protože objektivně vzato je úplně ochromené strachem.

Když je ale dítě klidné, je třeba začít s jeho hrůzou pracovat. Vraťte se ke kritickému momentu. „Zjistěte, jaké obrazy jim jejich mysl maluje,“ radí Tamar Chamsky, klinická psycholožka a autorka knihy Jak pomoci dětem s úzkostí. Bojí se dítě, že umře nebo přijde o nohu, když ho kousne pes? Děti si někdy vytvoří neuvěřitelné konstrukty o tom, co všechno se jim může přihodit, a je na rodičích, aby jim je pomohli zkorigovat. Zjistěte také co nejpřesněji, čeho se dítě bojí. Všech psů, nebo jen určitých ras? Je třeba definovat zdroj jejich strachu, abyste se mohli pohnout dál.

Nevyhýbejte se spouštěčům, naopak: vyhledávejte je

Rodiče to většinou zvládnou až do této fáze, ale pak nastane problém: začnou se přizpůsobovat strachu svého dítěte. Je to naprosto pochopitelné. Pokud dítě dostane hysterický záchvat, kdykoliv jen zahlédne sousedovo štěně, samozřejmě se tomu setkání začnete po cestě ze školky vyhýbat. Tím se ale situace jen zhorší. „Když mi přijdou rodiče takového dítěte do ambulance a řeknou, naštěstí jsme tento týden nepotkali žádného psa, odpovím jim – to je ale smůla! Jedině když se budete se psy setkávat, může se něco změnit,“ říká Tamara Chansky.

To neznamená, že byste měli své dítě tlačit do situací, které ho děsí. Pokud se dítě bojí vody, není dobrý nápad hodit ho do bazénu, aby se naučilo plavat, protože tak určitě ztratíte jeho důvěru, což nikomu neprospěje. Namísto toho zkuste vymyslet nějaké způsoby, jak ho zlehka začít vystavovat tomu, čeho se bojí. V případě mé dcery, která se bála vos a včel, jsem začala tím, že jsem o nich prostě víc mluvila, vypráví Melinda. Sdílela s dcerkou různé zajímavosti, jako třeba, že trubci nemůžou nikoho píchnout, a dívaly se společně na videa a fotky ze života vos a včel. Cílem bylo, aby si vystrašená holčička zvykla přemýšlet o hmyzu racionálně, a nenechala se zaplavit děsem.

„Když už je vidět, že dítě reaguje rozumněji, zkuste zvyšovat zátěž – a chvalte!“ radí dr. Ollendick. A Melinda vzpomíná, jak si poradily s dcerou: „Napřed jsme sledovaly videa, a po pár dnech jsme pak mohly přejít k zavřenému oknu a hledaly jsme venku včely a vosy. Sledovaly jsme je a povídaly si o tom, že to vypadá, že je zajímají hlavně květiny a nic jiného. Pak jsme šly ven a stály pět metrů od keře plného včel. Viděla jsem, že má strach, ale udržela se – a tak bylo jasné, že děláme pokroky.“

Samozřejmě ne všechny případy dětské úzkosti se dají takto snadno odbourat doma, někdy je třeba vyhledat profesionálního terapeuta, který má s dětskou úzkostí zkušenosti. Pokud se fobie dítěte projevuje každý den, velmi intenzivně (tak, že nad ní dítě nemá kontrolu), nebo záchvat trvá i několik hodin v kuse, pak je načase se obrátit na odborníky.

Pětiletá dcera Melindy Wenner Moyer se naštěstí během měsíce vrátila do normálu; byla si opět schopná hrát venku a pyšně hlásila, že už se nebojí. Pořád ještě nemá hmyz ráda, ale jak říká psycholožka Rachel Busman, která se specializuje na dětské úzkosti, je velmi důležité dětem ukázat, že je možné se něčeho trochu bát, ale zároveň to tolerovat: „Nemusíte si nutně zamilovat injekce, psy nebo zubaře, ale zjistíte, že zvládnete projít kolem psa, nebo že přežijete návštěvu u lékaře.“

Pozor na ústa, milí rodiče

A ještě je tu jedna věc: pokud má vaše dítě fobii nebo prostě v některých situacích reaguje úzkostně, dávejte velký pozor na to, abyste nevědomky ještě nepřikládali pod kotel. Rodiče dětem někdy svým chováním naznačují, že jsou příliš slabé na nástrahy světa, čímž pak opět zesilují jejich úzkosti. Takoví rodiče vycítí, že jejich dítě se necítí komfortně v přítomnosti psů, a řeknou něco jako: „Aha, koukej, támhle je pejsek! Chceš si radši vlézt do kočárku? Je vážně veliký!“ nebo se při předávání dítěte ve školce ptají: „Bojíš se, miláčku, že se ti dnes bude stýskat po mamince?“

Tím ale dítěti podsunujete, že by se vlastně mělo bát. Pokud tímto způsobem s dětmi hovoříte, raději příště zabrzděte, a než promluvíte, dobře si zformulujte myšlenky. „Soustřeďte se na zvědavost spíš než na obavy,“ radí Rachel Busman. „Zkuste třeba říct: To by mě tedy zajímalo, co dnes ve školce podniknete! Užij si tam krásný den!“ Tímto způsobem nevyjadřujete obavy, ale zájem a nadšení, a navíc zdůrazňujete, že to určitě zvládne. A čím víc dětem ukazujeme, že jim důvěřujeme, tím víc se nám snaží předvést, co už všechno dokážou.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.