Tereza Vítková: Slovní hodnocení jen do třetí třídy? A co takhle i čtvrtá?

S rodiči jsem téma slovního hodnocení otevřela po prvním roce na „rodičovské kavárně”, kde jsme vyhodnotili pozitiva, přínosy a náš další postup. Většina rodičů slovní hodnocení velmi kvituje, ale v některých rodinách byla situace složitější. Například když starší sourozenci byli zvyklí na známky a ty najednou u mladšího brášky nebo sestry chyběly. Jedna maminka mi také říkala, že s nimi žije babička, která byla učitelkou a samozřejmě celý život známkovala. 

Velká diskuze ve sborovně přišla až později, kdy jsme s vedením školy a kolegyněmi řešili, jestli ve slovním hodnocení pokračovat i ve třetí třídě. Ověřovala jsem si fakta na jiných školách, které mají slovní hodnocení, abych dokázala argumentovat ověřenými a zažitými zkušenostmi. Nakonec se to podařilo a slovní hodnocení jsme mohli zachovat i dál.

Z mého pohledu je na slovním hodnocení skvělé, že jej píšu na míru konkrétnímu dítěti. Když mám například dítě s podpůrnými opatřeními, mohu zohlednit, že při práci nemusí zvládnout celý rozsah učiva, a hodnotím jen to, na co byl úkol zaměřený. Také sleduji jednotlivé individuální postupy a pokroky dětí. Ulehčení je i v tom, že nemusím přemýšlet, jestli dát jedničku nebo dvojku. Nemusím děti zaškatulkovat do neosobní pětistupňové škály, ale mohu jim opravdu říci či napsat, co jim jde, v čem se zlepšily, a naopak co jim nejde, co je potřeba procvičovat. Děti se postupně učí samy analyzovat své výsledky a jsou schopné se mnohdy zcela přesně ohodnotit. A to mi přijde super. 

Sama jsem samozřejmě mnohokrát pochybovala, jestli je to správný směr. Během školního roku, když píšu jen několik slov či vět průběžného hodnocení, se to dá zvládnout. Když ale trávím v červnu dva týdny večer co večer u počítače a přemýšlím, co mám napsat do závěrečného hodnocení, říkám si, jestli to mám zapotřebí. Ale ano, mám, nelituji toho! Zároveň je ovšem nutné říct, že se v psaní hodnocení stále posouvám, lépe se mi formulují myšlenky a každý rok cítím zlepšení. Mám z toho radost. 

Nyní končíme třetí třídu. Jsem ráda, že neřešíme, co se dělá a píše na známky a co ne. Děti se snaží a jsou aktivní i bez sbírání známek. Nemají také stres z toho, že něco nezvládly na jedničku, ale mají „jen“ dvojku. Když ode mě dostanou opravený test či práci, jsou schopné se samy ohodnotit, říct si, co se jim podařilo, co se nepovedlo, kde musejí více zabrat a co umí dobře. Věřím, že tyto dovednosti se jim budou v životě ještě hodit. Spousta z nás dospěláků se neumí ohodnotit, říci tohle se mi povedlo, v tom jsem dobrá a tady jsem udělala chybu, příště to zkusím jinak, aby to bylo lepší. 

Někdy se mě lidé ptají, jestli ten systém neumožňuje dětem takzvaně proplouvat – když něco nevědí, když nad sebou nemají ten bič. Že když nejsou známky, nejsou právě ani ony tresty ve stylu „když budeš mít trojku, nedostaneš/nepojedeš/nebudeš smět…“ Asi ano, ale je to opravdu tak nutné? Děti přece nemusí vědět stejné věci ve stejnou chvíli. A byla by ta známka motivací naučit se to? Nemyslím si. Každé dítě je úspěšné v jiné oblasti. Mám ve třídě chlapce, který má neuvěřitelný přehled v přírodních vědách. Čte si encyklopedie, vyhledává informace a zajímavosti a má v tomto oboru neskutečný rozhled. Jeho slabou stránkou je písmo. Nicméně se psát nebojí, zapisuje si nalezené zajímavosti, poznámky ke svým zjištěním a nálezům. Vyrábí dokonce celé knihy, které mi s nadšením ukazuje. Říkám si, zda by s takovým nadšením psal i v prostředí známek, kde někteří kolegové z řad učitelů hodnotí úhlednost písma a převyšuje to nad obsahovou stránkou textu. 

Jsme však na konci třetí třídy. Tady bychom měli skončit a v dalším školním roce přejít na známky. Na naší škole tedy na kombinaci známek a slovního hodnocení. Ale objevila se i další možnost, paní ředitelka mi nabídla pilotovat slovní hodnocení i dál ve čtvrté třídě. Má to však dvě podmínky. Jako první musí souhlasit děti. Pokud bych cítila, že to nechtějí, určitě bych je do toho nenutila. S dětmi jsme zpracovali mapu hodnocení, jakým způsobem dostávají zpětnou vazbu doposud, jaké jsou přínosy a proč by chtěly nebo nechtěly pokračovat ve slovním hodnocení. Poté se každý vyjádřil sám za sebe, jak to vnímá. Ukázalo se, že chtějí pokračovat ve slovním hodnocení. Říkaly například: „Jednička nebo dvojka mi neřekne, co umím a co mám procvičovat.“ Nebo třeba: „Já si pamatuju, když brácha dones trojku, jak to u nás doma bylo! A já to nezažívám.“ Argumentovaly také tím, že díky formativnímu hodnocení, které máme celý rok, kdy ode mě získávají místo známek zpětnou vazbu, si už samy dokáží říct, co jim jde a co ne. A téměř všichni se shodly na tom, že by rády pokračovaly.

Zbývá tedy druhá podmínka, a to je souhlas rodičů. Na to se musím připravit. Stejně jako bychom nepostupovali dál, pokud by to nechtěly děti, nebudeme prodlužovat slovní hodnocení na další rok, pokud budou mít rodiče pocit, že se to neosvědčilo. Věřím ale, že máme stejný záměr a společné cíle. 

Tereza Vítková je finalistka ceny Global Teacher Prize Czech Republic a učitelka 1. stupně Základní školy Trojská v Praze. 

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.