Že mohou děti opisovat? To je v pořádku, říká oceněná učitelka Tereza Vítková

Vy využíváte ve třídě celou škálu pokrokových metod a přístupů. Ať už je to badatelské učení, metody třífázového učení E-U-R, formativní a slovní hodnocení i učení venku. Co je podle vás to nejdůležitější? 

Podle mě je to atmosféra a klima ve třídě. Ta je pro mě na prvním místě a převyšuje všechny ostatní věci. 

Jak se dá vytvořit? Co pro to děláte?

Asi kombinací spousty věcí. Velmi k ní podle mě přispívá rozložení třídy. Děti mají ve třídě hodně prostoru, dva koberce, gauč i válecí pytel. Lavice máme složené do takzvaných hnízd, a tak jsou děti ve skupinkách neustále v kontaktu s ostatními. Nemají vytvořené stále uzavřené dvojice, ale jsou zvyklí hodně spolupracovat. To je asi jeden z předpokladů. Druhým pak je být dětem partnerem, kterému mohou důvěřovat. Vzájemná důvěra je pro nás velmi důležitá. Snažím se, aby děti věděly, že za mnou mohou kdykoliv a s čímkoliv přijít. Pravidelně máme také třídnické hodiny, během kterých si povídáme o různých komplikovaných tématech, se kterými se mnozí z nich setkávají. Například čteme příběh s nějakým problémem, který se děti snaží vyřešit. Když se následně někdo ze spolužáků dostane do problému nebo nepříjemné situace, ví, jak může reagovat nebo pomoci někomu jinému. A nakonec, snažím se poznat i rodiče mých dětí a podnikat společné akce. 

Když říkáte hnízda, co tím konkrétně myslíte?

Hnízda jsou u nás složená ze tří lavic, které jsou k sobě přisunuté - jedna čelem a dvě kolmo k ní. Děti tak sedí v takovém pomyslném kruhu po šesti. Každé pondělí, když přijdou do třídy, si mohou sednout, kam chtějí. Mohou zůstat tam, kde byly minulý týden a kde je jim dobře, nebo se mohou přesunout k jinému hnízdu. Daný týden spolu oněch šest dětí kooperuje a další pondělí si zase mohou vybrat jiné místo.

Nevadí vám, že jsou pak některé děti zády k tabuli?

Na to se mě lidé také občas ptají, ale ono to tak není. U nás totiž tabule není základem výuky, takže na ni nepotřebují neustále vidět. A pokud s tabulí pracujeme, obvykle jsme všichni přímo u ní. Hnízda jsou navíc postavena tak, že jsou v nejhorším případě natočena jen bokem: dvě děti jsou k tabuli čelem a čtyři bokem a ti se mohou v případě potřeby vždy natočit správným směrem.

Další věc, která asi každého napadne, je, že takhle v hnízdech mohou děti lehce opisovat….

Mohou, a je to v pořádku, jen ať opisují. I opisováním se přece učí... Už od první třídy svým dětem říkám, ať si testy nejdříve zkusí samy, aby si ověřily, co se naučily, a zda své znalosti umí použít. Děti mají také možnost sednout si jinam. Na gauč, válecí pytel nebo si lehnout na zem. Důležité je, aby se cítily dobře a nevytvořil se u nich stres z každého testu, který je čeká. Písemky pro mě nejsou jediným zdrojem zpětné vazby o tom, co se naučily. Naopak! U každého sleduji průběžný pokrok, sebehodnocení a chuť se věnovat danému tématu.

Přesto ale testy nějakým způsobem hodnotíte…

My moc testů nepíšeme. A pokud tvořím písemku, chci se v ní dozvědět, co jsme se společně naučili. Nepotřebuji vědět, co jsem je nenaučila. Navíc, například v matematice jsou testy diferencované a děti si vyberou takovou úroveň, jakou chtějí. Spíš si třeba nejsou jisté nějakým výsledkem nebo jednotlivostí a mrknou se vedle, jestli to má kamarád stejně. Ve třídě nám také visí spousta pomůcek a taháků, které mají k dispozici. Během testu mohou kdykoliv přijít i za mnou a doptat se. A když se stane, že najdu ve dvou písemkách stejné chyby, tak si ty dvě děti obvykle zavolám, společně si to projdeme a řeknu jim, ať to zkusí příště jinak. Testy však hodnotím, jako by to psaly úplně samy.

Jak si děti obvykle sedají? Přesedávají si opravdu každé pondělí? Nebo jsou skupinky stálé? 

Ve druhé třídě jsme rotovali po jednom měsíci a měli jsme pravidlo, že se stejná dvojice nepotká vedle sebe, ale mohou zůstat u jednoho hnízda. Nechtěla jsem od sebe odtrhnout kamarády, ale zároveň jsem chtěla, aby zkusili spolupracovat i s někým jiným. Všechno jsem nechávala na dětech, ale tohle byla jediná podmínka, aby se to trošku promíchalo. Letos jsem jim žádná pravidla nedávala, ale oni se stále drží těch z loňska. Takže slýchám: „Hele, já jsem s tebou seděl minulý týden, tak si pojď sednout tady ke mně k hnízdu, ale dáme si sem někoho jiného.“ Je zajímavé, že u holek se skupinky mění častěji, kluci jsou v nich trochu stálejší.

Osvědčil se takový postup při stmelování kolektivu a zamezování konfliktům? 

Konflikty mezi dětmi jsou a budou vždycky. Nevím, jestli jim jde zcela zabránit. Zrovna v tomto pololetí mi ve třídě začalo náročnější období, kdy se ze školních dětiček stávají žáci, vytvářejí si ve třídě nějakou pozici a hledají svoji roli ve skupině mezi dětmi. Vnímám, když si holky řeknou něco ošklivého a chvíli spolu nemluví. Mým cílem není, aby ve třídě byli všichni přátelé, to opravdu nejde. Chci, aby se vzájemně respektovali, dokázali spolupracovat a nebáli se vyjádřit svůj názor před ostatními. Podařilo se mi pozvat do třídy několik externích pracovníků, kteří pracují s kolektivy, dělají preventivní programy a mluví s dětmi o emocích. Hodně děti chválí, jak umí spolupracovat a táhnout za jeden provaz. To mi dělá velkou radost. I oni však říkají, že konfliktům se zabránit nedá. Naším úkolem je udržet je na určité hranici, aby nepřešly do něčeho horšího.

Mluvila jste o třídnických hodinách a problematických tématech. O jaká se například jedná? 

Například celý tento školní rok máme téma jinakost, které ve společnosti rezonuje. Každý z nás je jiný a každý má rád něco jiného. Děláme jiný sport, máme různé koníčky, čteme jinou literaturu, jíme něco jiného, ale důležité je být tolerantní k ostatním a uvědomit si, že máme silné i slabé stránky. Jedním z důvodů, proč jsem toto téma také zvolila, je, že mám ve třídě i několik bilingvních dětí, které mohou mít jiné zvyky a návyky. Jedna z holčiček má například tatínka z Indie a je vegetariánka. Další děti mohou mít podpůrná opatření a opouští hodiny, když jdou za speciální pedagožkou. Dalším dětem se rozváděli rodiče. Je důležité pochopit, že každý jsme jiný. Někteří mohou zrovna prožívat těžké období a není jim zrovna do řeči. Třídnické hodiny nám v tomto moc pomáhají. 

Jak taková hodina vypadá? 

Pracujeme hodně s knihami, například s edicí „Má to háček” od Albatrosu. Tyto knihy obsahují témata zpracovaná srozumitelnou formou pro děti tohoto věku a dobře se s nimi dá pracovat i v kolektivu. Připravím jim například úryvek z knihy, kde se zrovna odehrává nějaká bouřlivá situace. Děti potom mohou říkat, co by hlavnímu hrdinovi doporučily, aby udělal nebo jak by situaci vyřešily ony. Někdy návrhy píšeme, jindy zahrají divadlo. Na konci pak máme vždy reflexi, zhodnocení, co bychom si z toho my všichni mohli vzít. 

Už vás takhle něčím překvapily? 

Ano, mnohokrát. Například jsme četli knížku, kde nosil dědeček růžové tepláky. Ukazovali jsme si jeho obrázek a řešili jsme s dětmi, co je při pohledu na dědu napadá. A nikdo z nich ty růžové tepláky nezmínil. Nikdo na to nezareagoval. Když jsme o tom pak mluvili, tak jeden z chlapců řekl: „Nesuďme knihu podle obalu“. A nějaké další dítě na to reagovalo slovy: „Ani lidi nesuďme podle prvního dojmu.“ Takže ano, někdy i mě samotnou v lecčem překvapí. 

Cítíte z nich, že jim jsou ta témata blízká? Že už o tom třeba doma mluvili?

U většiny z nich ano. Mluví o tom doma, nebo už ve školce. A řekla bych, že je to i tím, že tady v Praze vídáte běžně mnoho různých lidí. Jiná situace asi bude někde na vesnici, kde většinou potkáváte jen sousedy. Proto si myslím, že už je pro ně celkem přirozené vědět, že jsme každý jiný a každý si může nosit co chce a vypadat jak chce. A vidím to i na jejich běžném chování. Za což jsem tedy velmi vděčná a doufám, že se to nezmění.

Je něco, co byste v souvislosti s atmosférou ve třídě poradila ostatním učitelům?

Jednak nepřehlížet ani ty drobné konflikty a zdánlivě malé problémy, které ve třídách jsou, a mluvit o nich hned. Já po dětech vždy chci, aby za mnou v případě potřeby hned přišly, pokud se něco děje, nebo se něco stane během celého dopoledne. V klidu si pak sedneme na koberec, věnujeme tomu několik potřebných minut a vše se snažíme vyřešit, objasnit, vyříkat si to. Když to ale necháme a otevřeme to za čtrnáct dnů, bude ten neřešený problém už mnohem větší. Druhá věc, která mi přijde velice důležitá, je čas, který trávíme s dětmi a s jejich rodiči společně. 

To je jak často? 

My jezdíme jednou za rok na společný víkend, v průběhu roku se také několikrát potkáváme třeba u pečení buřtů nebo na rodičovské kavárně. Někdo z rodičů s námi obvykle jezdí jako instruktor nebo doprovod i na školy v přírodě, které máme tři v průběhu školního roku. 

To je hodně…

Kdysi se mě jedna paní učitelka ptala, proč svůj osobní čas o víkendu trávím se třídou. Pro mě je to však nesmírná investice, mám možnost poznat rodiče, jejich zvyky, chování, názory. Společně se poznáváme a vytváříme si takovou komunitu, která má společný cíl, aby poznávání děti bavilo a byly ve škole spokojené. Rodiče si také zvu k nám do třídy. Jsou to často odborníci ve své profesi nebo mohou mít záliby, které se nám zrovna hodí do probíraného tématu, tak nám o tom přijdou povyprávět nebo udělat workshop.

Jak vypadají ta společná setkání? To přijede jeden rodič s dítětem nebo opravdu celé rodiny se všemi sourozenci? To může být na jednu třídu i více než sto lidí…

Především tuto akci pořádám jen jednou za rok. Ale ano, všechny varianty jsou možné, nechávám to na nich. Někdy jede jeden rodič a děti, jindy zase jedou úplně všichni. Většinou je to ale celá rodina. Běžně už hledám ubytování pro sto osob. Letos jsme takto byli na Šumavě a rovnou jsem areál zamluvila i na příští rok, jak moc se nám tam líbilo. Loni jsme byli v Adršpachu, kde jsme tedy museli mít dva penziony kousek od sebe. Na výlety chodíme společně a večer u táboráku se také potkáme téměř všichni. Má to samozřejmě výhodu i pro rodiče, mohou se mě kdykoliv na cokoliv zeptat a řešit věci, na které není třeba tolik času během všedních dní. S tím tam vlastně i jedu, děti se samy zabaví, využívají prostředí v areálu objektu, ať už je to les, louka, nebo hřiště, a my máme s rodiči chvíli čas na sebe. Myslím si, že vzájemné poznání je opravdu důležité pro příjemné klima ve třídě. A když děti vidí, že se jejich rodiče mezi sebou přátelí, i ony k sobě poté mají tak nějak blíž.

Tereza Vítková je učitelkou na prvním stupni Základní školy Trojská. Kromě své kmenové třídy učí také novou informatiku a vede kroužek Holky Roboťačky. O své nápady se dělí na instagramovém účtu @pancelka_na_cestach, kde ji sleduje přes tři tisíce lidí. Je autorkou řady výukových materiálů pro Učitelnici. 

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.