Jak si co nejvíc pamatovat? Číst a podtrhávat nestačí, říká kluk, který Čechy učí se učit

Začnu trochu provokativně: Kdo jste, že rodičům i učitelům říkáte, jak mají učit? 

Jsem člověk, který se tématu poměrně intenzivně věnuje už sedm let. Nejsem vystudovaný psycholog, ale téma mě nesmírně fascinuje a i dnes stále objevuji nové poznatky. A baví mě se prodírat různými komplexními studiemi a pak je předávat dál v jednoduché formě, aby se jimi další už prodírat nemuseli. Mé stránky navštívilo už zhruba 1,3 milionu lidí a z reakcí, které mi přicházejí, vím, že to funguje. Zároveň ale neříkám, že mám patent na rozum. Nesnažím se ani propagovat vlastní názory, mnou vyvinuté techniky nebo subjektivní dojmy.

Jak jste vy sám prospíval?

Už ve třetí třídě na základní škole jsem měl trojku. Nikdy jsem nebyl nějaký nadaný student. Někde v sedmé nebo osmé třídě jsem začal chtít umět něco výjimečného. Už mi začínala puberta a chtěl jsem něčím zaujmout holky. Sportovec jsem nebyl, ani nijak zvlášť hezký, tak jak se odlišit? A tak jsem se rozhodl, že se naučím dělat triky s kartami. Tak jsem se dostal ke knížce Magie a manipulace mysli britského mentalisty a kouzelníka Derrena Browna, kde jsem se dočetl o paměťových technikách. To mě hodně zaujalo. Paradox nicméně je, že dnes už paměťové techniky příliš nepropaguji, protože jejich využití je velmi úzké. Naopak existuje řada studií, podle kterých vedou jen ke krátkodobým výkonům a člověk musí dlouho trénovat, aby v tom byl dobrý.

A co bylo dál? 

Právě ony paměťové techniky u mě nastartovaly tu vášeň a začal jsem se pídit po dalších technikách. Postupně jsem se propracoval k mnohem důvěryhodnějším zdrojům, zejména odborným knihám a studiím. Pak jsem už na střední škole prospíval dobře, na maturitním vysvědčení mám samé jedničky. Jsem vystudovaný ekonom, na vysoké jsem dostával v každém semestru prospěchové stipendium a končil jsem se dvěma červenými diplomy.

Potkali jsme se na konferenci Vzdělání a budoucnost, kterou organizuje Mensa. A právě jste více než stovce učitelů řekl, že vlastně učí špatně…

Ne přímo špatně, ale spíše ne úplně optimálně. Že existují postupy, díky kterým můžeme informace do paměti dostat snadněji a také je tam můžeme udržet déle. Nicméně ty metody, které k tomu vedou, jsou dost často neintuitivní.

V jakém smyslu? 

Ten intuitivní přístup často je, že si něco párkrát přečtete, třeba zatrhnete v textu to nejdůležitější a máte pak pocit, že to umíte velmi dobře. Podle výzkumů si ale po pár dnech na velkou část přečteného nevzpomenete. Pokud ale použijete systém vybavování, je to naopak. Ve studiích se často ukazuje, že v případě opakovaného čtení si studenti po pěti minutách pamatují více než ti, kteří používali vybavování, ale pokud je otestujete po jednom dnu, výsledky se dramaticky obrátí. A ti, kteří si něco vybavovali, mají rázem mnohem lepší zapamatování.

Co myslíte systémem vybavování? 

To znamená, že musíte dostat informace z dlouhodobé paměti. Přečtete si nějaký materiál, odložíte ho a pak se snažíte vzpomenout na co nejvíce věcí. Dobré je odpovídat na otázky, které bývají vypsané na konci kapitol nebo si je i pro sebe vytvořit, například z nadpisů. To je věc, kterou dělají studenti velmi málo, nebo méně než je nutné. Každý se soustředí na dostávání informací do paměti, ale podstatnější pro vytvoření pevné paměťové stopy přitom je, abych ty vědomosti dostával ze své paměti ven.

Takže si něco přečíst a pak to třeba někomu odprezentovat?

Ano, přečíst, odložit a někomu to říct, klidně i jen sám sobě. Napsat to nebo se navzájem vyzkoušet s kamarádem. Když chtějí rodiče pomoci dětem, ať je přezkouší, ať se zeptají, o čem daná kapitola byla. Protože právě to, že dostanu dané vědomosti z paměti, mi je tam pevně ukotví. Není to však tak, že byste se bez vybavování informací nic nenaučila, jen se tak zvětší pravděpodobnost, že vám ty vědomosti v hlavě zůstanou.

Jaké máte další rady pro rodiče, kteří chtějí svým dětem pomoci při učení? 

Jednou z nich je ono přezkoušení, o kterém jsme mluvili. Nabídl bych mu, ať si látku jednou přečte a pak mi přijde říct, co si pamatuje. Dobré je se dítěte po škole zeptat, jaké dvě věci si pamatuje z vyučování. Další možností je nechat dítě, aby si napsalo na papír vše, co si z přečtené látky pamatuje. A pokud opravdu chce využívat ono opakované čtení, tak bych mu doporučil, ať si dělá přestávku mezi přečteními. Přečte si to jednou, pak si hodinu dvě odpočine, přečte si to znovu a pak znovu přestávka. Tím pádem už musí při tom druhém či třetím čtení více přemýšlet, nevybavuje se to hned a musí tím pádem vědomosti zpracovávat hlouběji. Netvrdím, že opakované čtení je zhouba lidstva. Ono to může fungovat, ale spíše s krátkodobými efekty.

Není to ale tak, že každému vyhovuje jiný styl učení? Někdo raději čte, další diskutuje, další poslouchá…

Je velmi intuitivní si myslet, že se různí lidé učí různými způsoby, ale stačí zadat do vyhledávače „styles of learning“ nebo „theory of learning styles“ a „what cognitive scientists have to say“ a zjistíte, že pro tuto teorii najdete jen velmi málo důkazů. Naopak se řada kognitivních psychologů shoduje na tom, že tato teorie může být dokonce i nebezpečná. Student se totiž může zaškatulkovat s tím, že je vizuální typ, a když se pak bude učit něco, co je vyloženě nevizuální, může mít pocit, že na to není, že mu to nepůjde a velmi rychle se vzdá, aniž by se vlastně snažil. Takže spíše než přizpůsobovat předmět určitému stylu učení je lepší, když se já přizpůsobím tomu, co se budu učit. A čím pokročilejší látka je, tím je to důležitější. Zeměpis se dobře učí vizuálně tak, že před sebou máte mapu, matematika zase auditivně, že nejdříve potřebujete slyšet výklad. Na kole se zase budete učit kinestetickým stylem – vyzkoušíte si to na ostro.

Říkal jste, že váš web navštívilo více než 1,3 milionu lidí. Máte zpětnou vazbu, jestli jim vaše rady pomohly?

To určitě mám, každý týden mi chodí několik e-mailů, v nichž mi studenti děkují za to, že se zlepšili. Zároveň se s nimi potkávám i živě na kurzech či konzultacích. Studenti jsou často přehnaně sebevědomí, mají pocit, že toho umí více než ve skutečnosti. Když začínají s metodami efektivního učení, musejí studiu věnovat více času než dřív. Tím se jim však postupně zlepšuje metakognice. Vědí, jak na tom jsou a co přesně se ještě potřebují doučit, nicméně postupně se čas nutný k učení snižuje. Takže se studenty se setkávám, a pokud si stěžují, tak na to, že jsou tyto techniky náročnější než samotné čtení. A to je pravda. Neslibuju žádné zázraky, že se budou hned učit třikrát nebo čtyřikrát rychleji.

Takže „vaše“ učení je těžší? Nemělo by být lehčí?

Ono je to mentálně náročnější, víc to bolí. Člověk si najednou uvědomí, kolik toho neví. Když se učím špatnými metodami tak, že si něco třikrát přečtu a třeba i podtrhnu, mám pocit, že to umím lépe, než tomu ve skutečnosti je. Jenže výsledkem je často horší známka, než jsme očekávali, nebo neúspěch u zkoušky. Díky metodám efektivního učení dokážu velmi dobře posoudit, jak jsem dobrý nebo špatný. A proto se studenti učí zpočátku víc, když aplikují metody efektivního učení, protože si uvědomují, že je to ještě pořád málo, a chtějí si to své zapamatování navýšit.

To znamená, že když přejdu na nové metody, budu asi většinu času frustrovaná z toho, co všechno neumím… 

Svým způsobem to tak může zpočátku být. Efektivní učení je svým způsobem podobné běhání, člověk zažívá takový příjemně nepříjemný pocit. Je to však určitě lepší, než se opíjet rohlíkem a mít pocit, že něco umím a zvládám, i když tomu tak ve skutečnosti není.

Při čtení však i tak získám částečnou znalost a základní pochopení tématu. Vámi propagované metody vedou k lepšímu zapamatovávání a vybavování si faktů. Občas se setkávám i mezi učiteli s názory, že fakta nejsou až tak důležitá, že současné školství děti přehlcuje informacemi, které si však mohou na internetu jednoduše dohledat…

Některá fakta jsou rozhodně zbytečná a nemusíme je umět. Ale také platí, že abych mohl přemýšlet, něco pochopit na vyšší úrovni, potřebuji mít v paměti uložené základní informace. Když totiž řeším nějaký problém, potřebuju mít k dispozici svou pracovní paměť, a pokud si teprve budu dohledávat informace a snažit se je pochopit, zabírá to prostor právě v této pracovní paměti. To ji může zcela zahltit a spadne jako starý počítač. Pokud už ale mám ta jednoduchá fakta uložená v paměti dlouhodobé, odkud je jen vytahuji, můžu se zaměřit na komplexnější a těžší informace a problém vyřešit. V knize Why Don't Students Like School? například její autor Daniel Willingham říká, že i Einstein se v tomto mýlil.

V jakém smyslu? 

On řekl, že představivost je důležitější než vědomosti. Jenže to tak není. Bez vědomostí by představivost nemohla existovat. Zajímavá je v tomto ohledu také studie z Wisconsinu, při níž vědci vzali skupinu 64 dětí a nechali je přečíst příběh z prostředí baseballu. Ony pak měly ten příběh přehrát s pomocí figurín na provizorním hřišti. Ukázalo se, že úspěch v tomto úkolu nesouvisel ani tak se čtecími dovednostmi, ale s předchozími znalostmi o baseballu. I horší čtenáři, kteří však měli znalosti o baseballu, dosáhli lepších výsledků než ti papírově „chytřejší“, kteří však o hře nic nevěděli. Celou studii si můžete dohledat pod heslem „The Baseball Experiment“. Hodně se dnes mluví o tom, že je důležitější žáky naučit kriticky myslet. Ale mnoho studií ukazuje, že sebelepší metoda kritického myšlení vám nepomůže, když nemáte vědomosti. Nejkritičtěji přemýšlejí ti, kteří mají největší rozhled a nejvíce informací.

Jan Kohut (1998) studoval ekonomii na Vysoká škola báňské – Technické univerzitě Ostrava.  Posledních sedm let se věnuje shromažďování studií na téma učení a o nabyté vědomosti se dělí na webových stránkách www.jakserychlenaucit.cz.

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.