Na střední odborné škole jsem spokojený. Mám svobodu, jakou bych na gymnáziu neměl, říká nejinspirativnější učitel Česka

Kudy vedla vaše cesta k učení?

Moje kariérní cesta je pestrá. Původně jsem chtěl dělat vědu, mojí láskou byl starověký Přední východ, studoval jsem různě po světě a připravoval se na kariéru historika. Jenže pak mi to začalo připadat poněkud odtržené od reality. Chvíli jsem učil na vysoké škole, a tak jsem si řekl, že bych třeba mohl být učitelem. Nastoupil jsem plný ideálů na učiliště, kde mě ale čekal tvrdý střet s realitou.

V čem? Zní to jako časté klišé – z učiliště raději každý uteče...

Byl jsem mladší, nezkušený. Na filosofické fakultě jsem sice absolvoval učitelské minimum, ale neuměl jsem učně zaujmout, nezvládal jsem udržet ve třídě kázeň. Zažil jsem deziluzi a nabyl jsem přesvědčení, že tuto práci opravdu dělat nemůžu, že na to nemám. Nebylo to tam nějaké brutální, ale býval bych tehdy potřeboval podporu uvádějícího učitele. Chyběly mi základy psychologie a měkké dovednosti obecně.

Co bylo dál?

Pak přišla možnost koupit fitcentrum, tak jsem do toho šel a rozhodl jsem se stát trenérem. Mám takovou vlastnost, že když něco dělám, tak to dělám naplno, takže jsem například prošel různými fyzioterapeutickými kurzy. Pak jsem ale viděl, že velká část úspěchu sportovce spočívá v hlavě, tak jsem ještě absolvoval pětiletý psychoterapeutický výcvik. Pracoval jsem se sportovci a najednou jsem si říkal – vždyť já vlastně znovu učím, a je to super! Cvičit ke mně chodil i ředitel školy, kde nyní působím, s částí pedagogického sboru a hecovali mě, abych k nim šel učit. Napřed jsem se tomu smál, ukazoval jim prostředníček a podobně, ale když jsem pak viděl všechny ty projekty, zahraniční spolupráce, studentské firmy... tak jsem po dvanácti letech prodal fitko a šel učit dějepis a občanskou nauku.

Kolik máte na střední odborné škole prostoru pro své předměty?

Není to žádná sláva. Dějepis mají studenti na průmyslovce jen jeden rok hodinu týdně, na obchodní akademii je dva roky. Občanskou nauku mají na „obchodce“ čtyři roky hodinu týdně a na průmyslovce od druháku do čtvrťáku hodinu týdně. Je to pro mě těžké i v tom, že sotva si na nějaké studenty zvyknu a jakžtakž se naučím jejich jména, už je zase nemám. Velkým tématem je u nás taky motivace, hodně často poslouchám – proč se to mám učit? K čemu mi to bude? Na druhou stranu vzhledem k tomu, že moje předměty nejsou profilové, mám velkou svobodu v tom, co a jak učím.

Co vám to přináší?

Soustředím se hodně na výuku moderních dějin, využívám badatelskou metodu a na historických souvislostech se studenty řeším dilemata současnosti. Kolegové na gymnáziích to v tomto ohledu mají těžší, protože část jejich studentů jistě bude maturovat z dějepisu nebo základů společenských věd, takže nemusí mít tolik času a prostoru na badatelské aktivity, kolik mám já se svými studenty. Oni toho musejí kvůli přijímačkám na vysokou strašně moc probrat, to mě tolik netrápí, a můžu se tedy soustředit na práci s prameny – texty, videem a podobně. Dají se s tím dělat kouzla. Když dám příklad, mohli bychom se třeba bavit o středověkých morových epidemiích, vztáhnout to k vlastní zkušenosti s covidem a řešit, co to třeba udělalo se společností, pochopitelně za použití nějakých autentických pramenů. Takhle mi ta výuka dává smysl.

Nenarážíte při studiu pramenů třeba na nedostatky v čtenářské gramotnosti, o kterých se také hodně mluví?

Já jsem i vystudovaný češtinář, i když o tom moc nemluvím, protože češtinu bych určitě učit nechtěl. Musím říct, že oproti tomu, co se často říká, děcka docela čtou. Vychází to opakovaně z průzkumů, a i selským rozumem – když se podívám na narvané stojany v knihkupectvích s knihami pro děti a teenagery, je jasné, že někdo to prostě číst musí. Asi málokdo dnes čte klasiky, ale takový Hraničářův učeň má šestnáct dílů a nejeden student je přelouskal všechny. Navíc studenti dnes poslouchají i audioknihy, podcasty, sledují videa, dokumenty. Samozřejmě u některých je čtenářská gramotnost celkem oříšek. Musí se s tím pracovat.

Jak to děláte?

Delší texty rozděluji na kratší úseky s doplňujícími otázkami, občas takový text doplním slovníčkem, mohou pracovat ve skupinkách a pomáhat si. Také jsem začal zapojovat aplikaci Mentimeter, kam studenti zadávají odpověď na otázku, která se pak zobrazí anonymně. Můžeme se následně bavit o tom, která odpověď je přesnější a která méně přesná, aniž by se někdo cítil trapně. Odpovědi pak můžeme společně vylepšovat, zdůvodňovat. A musím říct, že se studenti často během roku viditelně posunou, z čehož mám radost. Ale přiznávám, že právě při badatelských aktivitách je hodně viditelný kulturní kapitál dítěte, který si přináší z rodiny. Ty rozdíly jsou někdy opravdu enormní.

Zatím se bavíme o dějepisu, ale vy učíte také občanskou nauku. Je dějepis pro vás tím oblíbenějším předmětem?

Asi ano, mám ho nejspíš radši, i když i k „občance“ jsem si už našel vztah a baví mě také. Na občanské nauce se mi líbí, že v ní mám možnost studenty osobnostně rozvíjet. Pracovat na jejich wellbeingu, dostat se k nim blíž, řešit, co je pálí. Ty přípravy jsou pro mě hodně náročné, člověk by s nimi měl probrat ekonomii, sociologii, psychologii. Nechci to dělat jako dějiny psychologie a dalších věd, chci mít ty hodiny smysluplné. Tak třeba na psychologii jsem si na platformě Coursera udělal kurz pozitivní psychologie akreditovaný univerzitou Yale a z něj nyní čerpám. Vytvořil jsem pro studenty sérii hodin na téma Jak být šťastný. Je to takové hezké průřezové téma, kdy se napřed bavíme o tom, co to znamená být šťastný, vytvoříme si k tomu i dotazník. Dál řešíme, jak ovlivňují náš pocit štěstí peníze, vzhled, věci, vztahy... Jak tou sérií procházíme, tak si každý může přijít na to, co ho činí šťastným a jak svůj pocit štěstí může posilovat. Jestli meditací, časem stráveným s přáteli... je to moc fajn a užitečné do života.

Na vaší škole působíte i jako výchovný poradce, že? Co to pro vás znamená?

No, když jsem do toho úkolu šel, představoval jsem si náplň práce trochu jinak. Musím říct, že to zahrnuje opravdu hodně papírování například spojeného s individuálními vzdělávacími plány, výchovnými komisemi, podpůrnými opatřeními pro studenty s poruchami učení a podobně. Nicméně jen o tom by ta funkce opravdu být neměla. Snažím se být k dispozici studentům, mám konzultační hodiny a oni vědí, že mohou přijít se svými problémy. A opravdu chodí. Někdy dělám také například kariérové poradenství a další věci. Občas se stane, že přijdou s nějakou zakázkou, ale podstata problému je skrytá někde jinde. Třeba přijdou s tím, že zvažují přestup na jinou školu, chvíli se bavíme a zjistíme, že pravým důvodem jsou například špatné vztahy ve třídě nebo v rodině a podobně. Snažím se pořád vzdělávat, abych byl studentům čím dál užitečnější, teď jsem třeba dokončil kurz motivačních rozhovorů.

Co si pod tím můžu představit?

Je to taková trochu terapeutická technika, která skvěle funguje. Je to metoda rozhovoru, kdy cílem je přivést klienta k tomu, aby sám začal vidět možnosti změny a tu změnu si pak dokázal naplánovat. Například přijde student s tím, že ví, že by se měl učit, ale místo toho často hraje počítačové hry. Má ambivalentní postoj v tom, co je pro něj lepší a čemu se chce věnovat. Mohl bych mu samozřejmě říct, že je pro jeho další život důležité, aby se učil. Jenže to vede jen k tomu, že se student postaví do opozice a bude hájit svoji svobodu volby a raději hrát hry na počítači. Takže já se spíš budu ptát, co se stane, když bude víc hrát, a co se stane, když se bude víc učit, a jeho odpovědi budu reflektovat, posilovat to pozitivní. Když si to student sám zhodnotí a naplánuje, jak to udělá, aby ho počítač tolik nelákal, tomu říkáme „řeč změny“. Student má v tu chvíli pocit, že si na to přišel sám, a je ochotnější se po té správné cestě vydat. Nemá pocit, že jsem mu to vnutil.

Zdá se mi, že je pro vás hodně důležité i duševní zdraví a pohoda vašich studentů. Je to tak?

Určitě, koneckonců mám i psychoterapeutické vzdělání. Navíc jsem si v dospívání sám prošel depresí a terapiemi a to mi změnilo život, takže duševní zdraví rozhodně beru velmi vážně. Podle studií Světové zdravotnické organizace trpí něco kolem 17 procent dospívajícími duševními problémy, mnozí se sebepoškozují. Po covidu to hodně narostlo. Vím, že nejsem objektivní, vidím samozřejmě jen maličký výsek dospívajících, ale z toho, co pozoruji, tak úzkosti nebo deprese nejsou u studentů nijak výjimečné. Možná to tak bylo vždy a v posledních letech je to jen víc vidět, nevím, i to je možné. V práci se studenty mi hodně pomáhá psychoterapeutický výcvik i to, že jsem studoval s jedním psychiatrem, k němuž případně mohu studenty poslat. Problém ale je, že jim musí být víc než osmnáct let. Pro ty mladší bohužel v okolí dostupný specialista leckdy není, čekací doby jsou i měsíce, což je šílené. 

Jak udržujete u studentů vnitřní motivaci a pocit smysluplnosti v tom, co se učí?

Motivace, to je trochu boj a pořád se učím, jak na to. Věřím ale, že tomu může pomoct dobrý vztah s učitelem. Vždycky vzpomínám na to, když jsem trénoval ve fitness centru. Když mi klient věří a dobře spolu vycházíme, je to první krok k tomu, aby začal něco dělat a změny na něm byly vidět. Čtu o motivaci hodně odborné literatury. Mimochodem právě motivace je údajně nejzkoumanějším tématem celé pedagogické psychologie, což asi mluví samo za sebe, že to učitele opravdu pálí.

Co se osvědčilo vám osobně?

Jedna teorie říká, že aby byl člověk vnitřně motivovaný, potřebuje zažívat autonomii (tedy že se sám může rozhodnout, co a jak bude dělat), kompetence, sounáležitost a bezpečí - a často se k tomu přidává ještě rozměr smysluplnosti. Dá se na to jít i oklikou – když si děti zažijí úspěch, poslouží jim to jako motor vnitřní motivace. Zase to známe ze sportu: když se někomu začne dařit, víc na sobě potom maká, daří se mu ještě víc a tak dál. Často ve škole slýchám, že já na data nemám hlavu, k čemu mi to bude, to k ničemu nepotřebuju a podobně. Na podobné řeči je odpovědí takzvané self-efficacy neboli víra v to, že dokážu něco zvládnout. A to se dá naučit a posilovat. Dám studentovi otázku, dám mu k tomu prameny, poskytnu případně podporu. A když zjistí, že sám přijde na to, proč ve 30. letech tolik lidí volilo nacisty a fašisty, pomůže mu to s motivací do dalších úkolů. Je to trochu alchymie.

Často se říká, že každý by nejraději učil na gymnáziu. Mně ale připadá, že jste šťastným učitelem na střední odborné škole. Je to pravda?

Asi bych to měl jednodušší v tom, že na gymnázia chodí motivované děti motivovaných rodičů a určitě bych měl víc studentů, kteří by třeba rádi jednoho dne studovali dějepis. Na druhou stranu ale máte pravdu v tom, že jsem šťastný a spokojený tam, kde jsem. Jak už jsme si říkali, mám obrovskou svobodu, jakou bych na gymnáziu neměl. Mám důvěru a podporu vedení, které je skvělé a táhne školu pořád dopředu. Všechno, co chci dělat, dělat můžu. Jsme zapojení v projektu Cena vévody z Edinburghu, jezdíme na školení, pilotujeme u nás různé projekty. Máme fiktivní firmy a teď už i reálnou firmu, na níž spolupracují studenti IT, obchodní akademie i strojní průmyslovky. Opravdu vlastně musím říct, že tak, jak to teď je, jsem spokojený a neměnil bych.

Roman Gӧttlicher vystudoval českou filologii a historii na Univerzitě Palackého v Olomouci. Působí na Střední průmyslové škole, Obchodní akademii a Jazykové škole ve Frýdku-Místku, kde učí dějepis a občanskou nauku a zastává pozici výchovného poradce. Ve svém regionu působí jako koordinátor projektu Dějepis+, pilotuje materiály pro učitele. Absolvoval také psychoterapeutický výcvik.

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.