Jsem v karanténě a na Tinderu. Jak zvýšit šance, že to klapne

Pro mnohé z nás je Tinder jako kamarád s výhodami. Před pár lety jsme to s ním zkusili, ale po pár týdnech bez výčitek svědomí poslali k vodě. Když nám po čase bylo hodně zle, vrátili jsme se k němu a chvíli to docela dobře klapalo. Pak jsme potkali někoho skutečného a zase byl konec. A teď jsme si zvykli mít ho po ruce pokaždé, když se náš milostný život sesype. Skvěle se s ním krátí dlouhá chvíle a stále tam zůstává zrnko naděje: co kdyby to tentokrát vyšlo?

Nebudu psát o tom, jakých hrůz se na svých profilech dopouštějí ženy. Jako heterosexuální třicítka znám pouze tu druhou stranu spektra. Během let jsem swajpnula tisíce profilů a získala poměrně kvalitní vhled do toho, jakým způsobem muži virtuálně randí. Bylo by arogantní tvrdit, že je lze všechny naházet do jednoho pytle s nápisem „loser“. Potkala jsem tam právě tolik loserů jako úspěšných mužů, stejně nehezkých jako konvenčně krásných, obdobný počet lovců sexu jako hledačů pravé lásky.

I ti největší cynici se ale odkopou, když mají u siláckého profilu Fun only!!! dopsáno ale mohlo by z toho i něco být, když si budeme rozumět. Proto mě někdy popadá smutek nad chybami, trapasy a přešlapy, které vedou k zánětu karpálního tunelu od samého swajpování vlevo. Nucený domácí pobyt v karanténě nezlepší social skills při potkávání naživo, ale kritické zhodnocení vizitky, kterou posíláte do světa plného divokého sexu a hlubokých citů (protože co jiného tam hledáme?) vás k těm skutečným setkáním může přiblížit.  

Nepodceňujte fotky (ale možná jinak, než si myslíte)

Vzhled je důležitý. Ať si to obelhávám, jak chci, drtivou většinu NOPE uděluju proto, že dotyčný muž se mnou tzv. nic nedělá. Ale prosím vás, chlapi. Jsem si úplně jistá, že kdybych vás potkala v realitě, mlsně bych se za vámi ohlédla. Protože jste ale svoji profilovku fotili cihlou, letíte tak jako 90 % dalších účastníků do koše. Nikdo po vás nechce, abyste zaplatili tisíce za set profesionálních fotografií. Váš vizuální potenciál ale skutečně vyjádří jen pěkná, ostrá (!) fotka, kde budete vypadat jako nejlepší verze sama sebe. Pokud to myslíte vážně, zkuste zapojit fotky z činností, které vás naplňují – a to tak, aby byly různorodé. Muž v helmě na lyžích se od jiného muže v helmě na lyžích neliší, ale muž v restauraci, v balónu nebo v kuchyni rozhodně ano.

CO NE: Selfíčka jsou out. Ano, i ta focená tyčí. Ano, i během jízdy na tygrovi v Thajsku. Fotka ve slunečních brýlích řekne jen to, že si bez nich připadáte nejistý. Nešklebte se, nedělejte veselá gesta, nefoťte se s alkoholickým nápojem v ruce ani s libovolnou sladkovodní rybou – je to smutné, ale rybáři ženám neimponují.

CO ANO: Požádejte někoho blízkého, ať vás vyfotí v nějakém příjemném neutrálním prostředí. Pak společně vyberte tu nejlepší. Pohled do očí a úsměv, víc není potřeba.

Nepište fráze (každému, kdo napíše, že rád cestuje, ať upadne ruka)

Všichni rádi cestujeme. Vy, já, Andrej Babiš, soused Franta z autoservisu. Hodnota této informace je nulová a o vás jako o jedinečné osobnosti nevypovídá zhola nic. Stejně je to u sdělení, že jste „normální muž“. Můžu vás ujistit, že to přirozeně očekávám a docela by mě překvapilo, kdybyste napsal, že normální nejste. Ale ta normalita má háček. Nikdo ve skutečnosti úplně normální není. Všichni máme nějakou zvláštnost či odchylku, a díky bohu za to.

Když se sám vřadíte do davu normálních, svou výjimečnost pohřbíte. Navíc se tím přihlašujete k mainstreamu mužství, které už přestává být atraktivní. Tzv. normální muž zřejmě tráví svůj čas v práci nebo svými koníčky, ale starost o domácnost přenechává ženě. Partnerku hodnotí spíš na základě velikosti hrudníku než jejích vlastností, o výchovu dětí se stará jen v neděli od tří do pěti, kdy je vezme na zahradu nebo na fotbal, a u jídla srká a čte noviny (to poslední je už extrém, ale víte, co myslím).

CO NE: Obecné fráze. Nepište, že máte rád pivo a hledáte sympatickou slečnu, která je fajn. Nepište, že jste upřímný a máte rád legraci. Pokud nejste profesionál, zkraťte seznam sportů, kterým se věnujete, na míň než čtyři.

CO ANO: Buďte konkrétní a ukažte, že máte plný kapsy zážitků a příběhů. Mám rád jídlo vs. mám rád anglickou snídani a dlouhý vysedávání v trávě. Rád čtu vs. naposled jsem četl Timothyho Snydera (nebo Stephena Kinga, to je jedno). Baví mě sport vs. tu jizvu na stehně mám z toho, jak jsme sjížděli Hron.

Veďte konverzaci, jako byste se znali měsíce (i když o ní nic nevíte)

Pokud člověk bere seznamovací byznys aspoň trochu vážně, prokliká týdně stovky profilů. A nějaké ty jednotky až desítky mu ohlásí: It’s a match! Nejsem ahoj-nácek, abych kritizovala uvození hovoru prostým pozdravem. Je ale důležité, co přijde potom. Pokud je to „Jak se máš?“, není to dobré. Všichni toužíme po spojení, proto ostatně na seznamovacích aplikacích jsme. Spojení nejen technologicky podmíněné, ale lidské, duševní. Fráze ho spolehlivě zablokují. Co tedy říkat neznámé ženě, se kterou vás služba propojí, ale přitom ji vůbec neznáte? Tzv. sázka na jistotu je zareagovat na nějaký detail z její fotky nebo profilového textu. Blbý je, že stejný nápad jako vy mělo pět stovek jiných mužů. Pokud se krásná neznámá už třicetkrát dozvěděla, že má krásné oči a milý úsměv, šance, že to zabere, je poměrně nízká. Místo toho jí napište nějaký postřeh, který by ji mohl zaujmout. O sobě, o seznamování, o politické situaci, o karanténě (tam už to ale chce mistry v originalitě). Něco, co definuje vaši jedinečnou situaci i vás.

CO NE: Ahoj, čau, dobrý den. Nečekejte, až odpoví Nazdar, a rovnou ji vtáhněte do hovoru. Buďte aktuální. Nikoho nebaví odpovídat, jestli má rád psy nebo kočky, nejsme malý děti.

CO ANO: Pokud jste přesvědčeni o kvalitě svého humoru (například tím, že vám lidé opakovaně říkají, že vtipný jste), použijte ho. Buďte osobní, ale ne vlezlí. Projevujte skutečný zájem o to, co protějšek říká. A zkuste občas do sdělení propašovat otázku, jak se cítí. K nezaplacení.

Buďte muži (a ne kluci)

Nejste snad dost muži? Jistě že ano, přinejmenším proto, že se tak sami definujete. Co ale žena na seznamkách obvyklého typu potká častěji, jsou kluci. Fotí se s auty a motorkami, fotí se se superkrásnými ženami (tenhle vyloženě kontraproduktivní nápad jsem nikdy nepochopila), fotí se při provozování široké škály sportů, při kterých se můžete zabít. Fotí se v posilovně a v zrcadle nazí do půl těla. Jednoduše řečeno, ukazují, že jejich hlavním zájmem jsou oni sami, což je pochopitelné a snad i roztomilé, když je vám osmnáct, ale ne pětačtyřicet. Komunikují do světa, že život s nimi bude plný čekání, než se dostatečně pobaví, a že coby jejich partnerka budete vždycky na druhém místě.

CO NE: Fotky s rychlými auty, i když jsou náhodou vaše. Zdůrazňování, že nejvyšší životní metou je pořádně zapařit. Fotky s vaší bývalou partnerkou, které jste digitálně rozmazali obličej. Milostné ódy na vašeho domácího mazlíčka. 

CO ANO: Hrdě se přiznejte ke své profesi a rodinnému stavu. Pokud je máte, foťte se se svýma dětma. Zahrňte fotky s přáteli nebo ze společných akcí. Pokud dobrovolničíte nebo děláte jinou bohulibou činnost, není čas na skromnost. Jmenujte své vzory. Vyjadřujte politické postoje. A přiznejte i své poklesky. Nic tak nesblíží jako společná guilty pleasure.