Osmnáct minut život, patnáct minut pauza. Pořád dokola. Jak žít s únavovým syndromem a jak ho léčit

Teď zrovna veselá mrkev začala zvonit a Iva se okamžitě jde natáhnout na druhý ze tří schodů vedoucích k dřevěnému srubu na okraji menšího města nedaleko Vlašimi, kde s manželem Vítem už třináct let bydlí. Dalších patnáct minut zde ve slunečném odpoledni stráví v naprostém klidu se zavřenýma očima. Pak se minutka ozve znovu, a dá tak Ivě signál, že může zase chvíli něco dělat. Příští zazvonění za osmnáct minut bude zase znamenat, že je třeba si znovu odpočinout. A takhle celý den – patnáct minut odpočinku, osmnáct minut činnosti; života.

Kdyby Iva minutku neposlechla a přetáhla by čas i své fyzické možnosti, mohla by – jak říká – přijít „havárie“, tedy ohromná únava a nevolnost po zátěži nebo další zdravotní potíže, ze kterých by se musela dostávat několik hodin, dnů i déle. Sympatická tmavovlasá žena má chronický únavový syndrom (CFS) a právě nadměrná únava po prakticky jakékoliv zátěži a nepřirozeně dlouhá doba regenerace jsou jedním z jeho hlavních znamení.

„Dneska naštěstí zatím dobrý, protože si hlídám čas a měřím úseky, o kterých vím, že je zvládnu,“ poznamenává Iva, která teď má nejlepší období za sedm let, co se s nemocí potýká. Dříve nějakou dobu žila i ve stěží představitelném tempu tři minuty aktivita, patnáct minut odpočinek. Budík tehdy zvonil ještě mnohem častěji než dnes.