Moje vagína přestala spolupracovat. Příběh hledání vaginálního zdraví, který trval několik měsíců

Je smutnou skutečností, že až 18 % žen se s vaginálními obtížemi setkává opakovaně, a to často právě kvůli tomu, že nedostávají od svých gynekologů a gynekoložek správnou diagnózu, a tedy ani léčbu. Můj příběh je také příběhem o odcizení se od vlastního těla a o zdravotnickém systému, který vás často zklamává a občas ponižuje. Přesně z takového zoufalství ale vzniká chuť s tím něco dělat – a snad i pomoci ženám, které řeší stejné problémy.

Někdy v průběhu předminulého léta jsem si uvědomila, že jsem v pasti. Moje vagína přestala spolupracovat. Už měsíce jsem se nemohla vyhrabat ze sérií nejrůznějších potíží. Postupně jsem se naučila rozeznat asi pět typů různého svědění, pálení, řezání, bolestivého tlaku a neurčitého, byť jasného poševního nekomfortu. S mou gynekoložkou jsme si zaběhly rutinu: Základní prohlídka, odběr vzorků na kultivaci, během čekání na výsledky nasazená místní antibiotika (případně doporučení nějakých lokálních probiotik, do kterých jsem lila pěkné stovky a tisíce), a hned po menstruaci zase zpátky k původním potížím. Cyklus dokončen, je čas začít znovu.

Když jsem si zpětně procházela výsledky kultivací, dostala jsem se až na pět podobných relapsů ročně, což už znamená chronickou nemoc. Schopnost mé lékařky reagovat na opakující se potíže byla silně omezená, v zásadě šlo o doporučení zkoušet to stále znovu. Ze vzteku a bezmoci mi jednoho ubrečeného dopoledne na gauči došlo, že se o sebe budu muset postarat sama.

Hrabu se v článcích o vaginální mikroflóře u primátů. Mlhavě vzpomínám na vysokoškolskou statistickou inferenci a co to tedy může znamenat pro mě. Mnoho studií, o kterých čtu, je provedeno na afroamerických ženách, a jak se dočítám záhy, etnický původ má na vaginální mikroflóru zásadní vliv. Stejně tak mudruji nad případovou studií newyorského gynekologa, který vyléčil svou pacientku vitamínem D (začnu ho brát ve velkém).

Se svým mužem diskutuji výhody vlastnictví penisu. Myslím, že ho z praktického hlediska preferuji před vagínou. Ptám se mého muže, zda by mu vadilo, kdybych měla penis. Moc se mu to nezdá, je docela konzervativní a má navíc k mé vagíně evidentně mnohem vřelejší vztah než já. Dočítám se také, že ve vagíně existuje biofilm. Mikroorganismy vytvoří na sliznici odolnou vrstvu, se kterou se dá léčbou jen těžko pohnout. Představa vagíny jako kapsy, do které se něco nasype, se mi hroutí jako pudinkový model atomu. 

Až na samotném konci víkendového bádání nacházím poklad. Vůbec nechápu, jak je možné, že jsem na něj nenarazila dřív. Fakultní nemocnice v Hradci Králové má specializovanou Poradnu pro vulvovaginální dyskomfort. Lehce nevěříčně hledám, zda něco podobného funguje i jinde. Nic nenacházím. A druhá perla: objevuji knihu Vulvovaginální dyskomfort a poruchy poševního prostředí (Špaček, Buchta (sic!), Jílek a kol., 2013), také sepsanou lékařským týmem v Hradci Králové.

Vagína v kontextu celého těla

Ihned objednávám knihu a sebe do poradny v Hradci, která má bohužel otevřeno jen několik dní v měsíci, vždy ve čtvrtek. Díky všem dosud prostudovaným zdrojům už vím, že vulvovaginální dyskomfort, tj. příznaky jako je výtok, svědění, pálení, řezání nebo bolest během pohlavního styku, jsou důvodem, proč nejčastěji chodíme do gynekologické ordinace. Někdy se skutečně jedná o infekci nebo zánět, které je pak třeba léčit. Často ale výsledky vyšetření ukazují jen drobné odchylky, nebo vůbec nic, přestože ženy reportují zásadní narušení zdravotního komfortu. Důvodem zde už není konkrétní zánět nebo infekce, ale narušení rovnováhy poševního prostředí a skrze nasazení léčby (ať už lékařem nebo samoléčbou) dochází jen k další disbalanci vaginálního mikroekosystému. Problém se tak postupně dostává do chronické fáze, kdy po léčbě nastane chvilková úleva, ale problémy se pak vrátí s novou silou.

Všimla jsem si, že odborné lékařské články na dané téma jemně, ale nekompromisně naznačují, že běžní gynekologové a gynekoložky často chápou vaginální ekosystém velmi zjednodušeně a neumí kvalitu poševního prostředí vyhodnotit ani monitorovat. Je totiž poměrně těžké říct, jak přesně vypadá zdravá mikroflóra, protože každá je jiná a mění se podle životního období i v průběhu menstruačního cyklu. Věnovat se kvalitě poševního prostředí je navíc běh na dlouhou trať, lékaři by museli znát životní styl pacientky a dívat se na vagínu v kontextu kondice celého těla. Tedy přesně to, na co nejsou na běžné gynekologii vůbec stavění.

Do hradecké poradny potřebujete doporučení svého gynekologa, vyrážím proto co nejdřív za svým lékařem (v ordinaci se střídají s lékařkou, za kterou běžně chodím a nechci čekat na její ordinační den). Doktor není nijak nadšen, bere to asi jako vyjádření nedůvěry, umně balancuje na hranici hrubosti, kterou nemůžete pojmenovat a tedy se jí ani bránit. Přemýšlím, jestli svým požadavkem zpochybňuji jeho autoritu a ukazuji nedůvěru, jestli mě považuje za pološílenou “internetovou” pacientku, která neví co chce, a nedá pokoj, dokud to nedostane. Cítím jeho nevoli a následné vyšetření mi zcela poprvé připadá jako narušení mé tělesné integrity. Rozhodnu se k němu již nechodit. Ze šoku se ale pomalu klube uspokojení – vstupenku do dalšího levelu svého questu držím v ruce.

Konečně se ve zvolený den dostanu do Hradce. Doktorovi předám své dokumenty, shrnu, jak jsem se tam vzala. Popisuje mi, jak gynekoložky a gynekologové reagují na každý menší nález napsání širokospektrých antimykotik a antibiotik, které vezmou vaginální mikroflóru, ten velmi individuální a různorodý ekosystém, kobercovým náletem. Bavíme se o tom, že kultivace říká o reálném zdraví nebo nemoci jen velmi málo, protože nález může být výsledkem krátkodobého vychýlení rovnováhy nebo prostě vytržením informace o přítomnosti jedné bakterie ve větším množství z kontextu proměn prostředí v závislosti na menstruačním cyklu, psychickém a fyzickém stavu nebo vnějším prostředí.

Vyšetření probíhá učebnicově. Kromě klasického vyšetření, co znám z běžné návštěvy gynekologa, dělá doktor čichový aminový test a analyzuje živý vzorek sekretu pod mikroskopem (tedy pohled na poševní prostředí v reálném čase) a popisuje mi, co je ze vzorku schopen vyčíst. S napětím čekám na verdikt a nestačím se divit. Jsem v zásadě zdravá - žádný velký problém neexistuje, jen lehce vychýlená rovnováha poševního prostředí. Na mé vagíně není nic, co by vyžadovalo klasickou léčbu, natož pak širokospektré dryjáky.

Jako léčbu dostávám lék na posílení imunity močových cest, jejichž kondice je se stavem poševní mikroflóry nerozlučně spjatá. Zrovna tak střevní mikroflóra má na gynekologické problémy tohoto typu vliv. Rozhození jedné části systému se postupně přelije do dalších a můžete se tak snadno ocitnout v začarovaném kruhu. Na vlastní kůži (sliznici) pociťuji, jaký průšvih představuje rozparcelovaný přístup západní medicíny a začínám chápat, proč klasická gynekologie při řešení dyskomfortu tápe.

Cílem léčby bude celkové zlepšení kvality a odolnosti poševní mikroflóry. Kromě léčby močových cest a probiotik se musím také obrnit trpělivostí, lékař mě varuje, že návrat do rovnováhy může trvat až dvakrát déle, než samotné potíže (čti: roky). Ani obecně protežovaná vaginální probiotika, která mají zabránit množení nepreferovaných mikroorganismů a do kterých ženy investují ohromné peníze, nejsou nakonec bez háčku. Laktobacilů totiž existuje celá řada a je těžké určit, jaká jejich kombinace dominuje vaší zdravé mikroflóře. Paradoxně ty kmeny, které se nejlépe hodí (z čistě výrobních důvodů) na použití v těchto preparátech, nejsou ty, které mají nejvýznamnější vliv na stabilizaci poševního prostředí. 

Bagatelizace a psychotraumatizace

Během následujícího roku se vydávám do Hradce ještě třikrát. Dostáváme se do temnějších zákoutí problému poševního dyskomfortu. Zmiňuji, že často je pálení, řezání nebo jiný projev dyskomfortu tak silný, že mám pocit, že se zblázním, ale vyšetření nic závažného neukazují. Lékař mi popisuje, že měl pacientky, které lily na pochvu vařící vodu, aby nepříjemné vjemy přehlušily. Jedná se ale prý „jen“ o poblázněná nervová zakončení, která přehnaně reagují na dlouhodobé výkyvy prostředí, což logicky nemá odraz v klinickém výsledku. Vzpomenu si na jednu ze studií, kterou jsem na začátku svého questu načítala a která mluví o „bagatelizaci a následné psychotraumatizaci“ pacientek, u kterých potíže často neodpovídají nálezu. Je mi úzko z té míry zbytečného utrpení.

Jak taková psychotraumatizace taky může vypadat? Když máte příznaky, které vám doslova ničí život, dojdete k závěru, že je s vámi něco opravdu špatně. Na vytlačení tělesných vjemů do podvědomí, abyste vůbec mohly normálně fungovat, vynakládáte ohromné množství energie. Trpí tím vaše životní spokojenost, sexuální a partnerský život. Postupně ztrácíte důvěru ve zdravotnický systém, protože vás jednoduše nechává na holičkách. Pokud se v té době pokoušíte otěhotnět, i reprodukci začnete vnímat jako něco problematického. Vaše vagína je nepřítel. Jak se na ní vůbec chcete spolehnout, až přijdou mnohem náročnější období? To jsou ohromné a zároveň neviditelné osobní a společenské škody, které si každý den způsobujeme v gynekologických ordinacích.

Právě pochopení toho, co se s mým tělem děje, a získání sebevědomí ohledně jeho funkčnosti, vidím jako jeden z hlavních kroků k mému postupnému uzdravení. Emancipovat pacientky ve vztahu k jejich vlastnímu tělu, dát jim analytické nástroje a rámce pro pochopení toho, co se s nimi děje, jistě není ta nejrychlejší cesta, jak je dostat ze své ordinace, za to je to ale efektivní nástroj léčení.

Informace z hradecké poradny mi daly odstup a základní klid. Umím teď mnohem lépe poznat, kdy stačí počkat, jak si sama neinvazivně pomoci, a kdy se děje něco, co skutečně vyžaduje lékařský zásah. Je to svým způsobem neustálý experiment, který zabere hodně času a invence, ale je to postup společný pro všechny celostní přístupy. Řešení problému nehledáte izolovaně, ale ve výjimečně komplexním a u každé z nás jedinečném systému lidského těla.

Můj quest se chýlí ke konci. Ne že bych byla dnes úplně bez potíží, ale mám nad nimi základní kontrolu. Když se na svou cestu dívám zpětně, uvědomuji si své privilegium. Čas na dlouhé rešeršování a čtení odborných textů, možnost vzít si půl dne volna a vyrazit do poradny přes půl republiky, mít veškerý čas na zabývání se sama sebou. Vnímám proto jako svůj závazek tyhle těžce vydobyté poznatky sdílet s co největším počtem žen a doufám, že aspoň některým z vás ušetřím čas a stres z nejistoty.

Chtějte od gynekologů a gynekoložek pořádnou diagnostiku, ne odfláknutou práci s trvalými následky. Zjistěte si, zda vaše gynekologická praxe umí pracovat s čichovými aminotesty a nativním preparátem (tedy musí mít mikroskop a nebát se ho použít). Zda je schopná reagovat na opakující se problémy jinak než věčným předepisováním léků. Čím déle totiž půjdete touhle cestou, tím déle vám bude trvat vrátit se zpátky. Pokud jste v koncích, obraťte se na specialisty. A hlavně – nezoufejte! Nalezení vaginální rovnováhy může být na dlouhé lokte, ale věřte mi, že v tom nejste samy. Dostaňme tenhle problém, který často ani nemá jméno, na světlo a do diskuse nejen mezi námi.

Autorka založila podpůrnou facebookovou skupinu Poševní zdraví, kde můžete sdílet svoje zkušenosti a tipy.

Článek vyšel poprvé na Heroine.cz 1. dubna 2021.