O různých krizích mužství se mluví dekády. I když se nakonec jedná o jednu a tu samou příčinu, je dobré sledovat také více konkrétní linie aktuálních krizí, tj. posuzování mezi dvěma variantami. V tomto kontextu by ale bylo vhodné si uvědomit, že se nejedná o černobílé volby mezi buď, anebo, ale konstantní vývoj myšlenek a vyvažování celé palety jevů. Jako hlavní příčina krize mužství je vnímána snaha o rovnoprávnost mezi pohlavími a rozbíjení tradičních pevně daných genderových rolí, které omezují obě pohlaví – muž je rozhodný lídr rodiny, vydělává a zabezpečuje, žena doma pečuje o děti a rodinný krb. S rostoucí ženskou emancipací si ženy nacházejí širší spektrum realizace a muži náhle nevědí, co si počít. Když je ženy nebudou potřebovat jejich ekonomické a bezpečnostní krytí, co mužům zůstane. Praxe už je samozřejmě mnohem dál – pro mnoho mužů je kariérně úspěšná partnerka samozřejmost a o dítě se dokáží postarat úplně stejně. Stejně tak ochotně přijímají vlastnosti a chování, která jsou tradičně považována za „zženštilá“ a slabošská – empatii a soucit, kooperaci před soutěžením či vlastní emoce a pláč, protože zjišťují, že v komplexnějším lidském prožitku (ve srovnání s tradičním chlapákem) je větší svoboda a úleva od vnějších tlaků a vnitřního napětí. Jednou z důležitých „krizí“ mužského jednání jsou poslední dobou diskuse kolem konsentu a hranicemi mezi zdravým namlouváním a sexuálním obtěžováním. S rostoucím počtem medializovaných případů sexuálního násilí se muži ptají „Můžu ještě vůbec s ženami flirtovat? Můžu jim podržet dveře a pomoci do kabátu, aby si to nevyložily jako obtěžování.“ Pravda je, že ženy se nyní již méně bojí ozvat a umí si lépe nastavovat svoje hranice, a to je pro muže matoucí, protože doposud jim patriarchální společnost nabízela jen jejich vidění světa. Viz např. Krize mužství. Muži hledají, jak všechno změnit tak, aby se nezměnilo nic.