Henry Rollins: Maskulinita je představa. Mužům se prodává idea, jací by měli být. Naplnit ji nejde
Legendární hudebník, spisovatel a rétor Henry Rollins vypadá jako zhmotněný stereotyp klasické maskulinity. Namakaný, potetovaný, ostře řezané rysy. Silný, mlčenlivý typ. O to větší překvapení nastane, když se rozmluví o krizi současného mužství i světa. "Jakákoli náprava mužnosti je u mě možná pouze v komediálním smyslu. Je pekelně těžké si uvědomit, že vám může nakopat zadek každý šestnáctiletý kluk," říká v rozhovoru pro Heroine.cz.
Na ten pocit nikdy nezapomenu. Vystoupili jsme z letadla jako do horoucí stěny. Co teď sakra budeme dělat? Zalapal jsem po dechu. Vědomí, že jsem daleko od všech, kteří představují moji záchrannou síť, bylo jako rána na solar. Odjeli jsme s kamarádem naslepo (a načerno) pracovat do Izraele, psal se rok 2000, žádné smartphony, bankovní karty či Google Maps. Vůbec jsem nevěděl, jak to dopadne.
Jak být Indiana Jones, co zároveň žehlí prádlo?
Dopadlo to dobře, dřel jsem v baru jako kůň, poprvé sdílel patro s někým závislým na heroinu a nikdy se nedostal do rvačky mezi Angličany a Uruguayce. Poprvé v životě jsem se sám o sebe postaral. Poprvé mě pokousaly štěnice. Poprvé jsem zažil pocit, že něco dokážu. Poprvé jsem se musel s šéfem hádat o výplatu. Práce v Izraeli byla mojí zkouškou dospělosti, následná cesta do Egypta iniciací nové životní fáze. Potkal jsem lidi i svět, nakonec víc, než jsem si dokázal představit, když jsem tehdy stál na schodech letadla v Tel Avivu. Změnilo mi to život, propsalo se to do mojí DNA. Neskončil tím zmatek mého „mužství“, ale aspoň začala cesta za nějakou jeho rozumnější definicí.
Schválně, jak definujete správného chlapa? Jak definujete mužskou dospělost? Mužskou roli? Mužnost, chlapství, maskulinita. Jak být chlapský a citlivý zároveň? Jak být Indiana Jones, který zároveň žehlí prádlo? Totální zmatek. Zasahuje do toho výchova, školství, popkultura, tradice, náboženství, politika, reklama, sociální sítě… Vlastně do toho mluví úplně všichni.
Minulé století se konečně lidstvo vydalo na cestu emancipace žen. Díkybohu. Máloco je v tomhle vesmíru smysluplnější a praktičtější. Všechny výzkumy a realita rozvoje různých zemí ukazují, že téměř nic neurychlí společenský vývoj a prosperitu tolik jako rovná lidská práva. Pracoval jsem se ženami přeživšími domácí násilí ve Vietnamu, s prostitutkami v Nepálu nebo psal o menstruačním zdraví v Kambodži. Máloco mi jako muži dalo do života větší (mnohdy i hororovější) lekci o nesmyslnosti nerovnoprávnosti než setkání s její žitou realitou.
Drahé auto není chlap
Pevně věřím, že emancipaci potřebují i muži. Příliš mnoho z nás tápe a nevyplatí se to nakonec nikomu. Co vlastně od mužů chceme? Co je možné naplnit a co ne? Co je hodno respektu? Proč tolik z nás neví, co se sebou? Odpověď je jednoduchá, řešení ne. Je to o výběru hodnot. O přiznání nedokonalosti, strachu, studu nebo narcismu, o trénování odvahy, přijetí odpovědnosti i o kreativním budování vztahů. Drahé auto není chlap, sláva není chlap, počet partnerek není chlap. Každý člověk touží po přijetí a respektu. I chlapi. Pokud ho nemáme, necítíme, nebo si ho neumíme získat, je to traumatizující a tohle vnitřní trauma vede ke spoustě nepříjemností i tragédií.
Chybějí nám mentoři hodnot místo reklam. Chybí nám společenství místo sociálních sítí. Chybějí nám iniciační rituály, které by nás naučily snášet bolest a přijmout odpovědnost, které by z nás udělaly nezpochybnitelné dospělé, přijaté a oceňované společností. Chybí nám spiritualita místo konzumu. Chybí nám rozumné a smysluplné formy práce. Chybí nám dobrodružství.
Souhlasím s Henry Rollinsem v tom, že klíčem je vydat se do světa a vydat se světu. Mám dokonce podezření, že Henry Rollins je moudrý muž. Protože ví, že není dokonalý. Umí si to přiznat, veřejně o tom mluví a není v tom patrný žádný stud. Mluví i o vzteku, tvrdosti smutku, osamělosti, depresi. Jde svou cestou a je to cesta hledání a vytváření vztahů. Byl rockovou hvězdou a nenechal se tím zničit. To je živoucí inspirace chlapství ve smyslu zvládnuté sebehodnoty. Přestat vztahy ničit, začít je tvořit. Proto se jeho show jmenuje Rád vás zase vidím.
Trump je neustálou připomínkou toho, co nebýt a co nedělat
Setkáváte se s mnoha lidmi po celém světě i na vzdálených místech, a to nejen geograficky, ale i sociálně. Jak vás to změnilo?
Umožnilo mi to lépe porozumět složitostem lidství a tomu, jak málo můžeme skutečně poznat někoho druhého, do té míry, jak známe sebe. Bez ohledu na to, kdo to je, život tomu člověku určitě taky naložil. Proto bychom možná nemuseli spěchat se soudy o jiných lidech. Taky si myslím, že v tomhle století lidstvo dostane pořádný výprask. Existují způsoby, jak věci zlepšit, ale myslím si, že bude téměř nemožné získat pro ně dostatek lidí.
Lidé vás často považují za neohroženého. Udělal jste někdy na cestách chyby a podcenil rizika?
Udělal jsem spoustu chyb a jsem si jistý, že jich ještě hodně udělám. Pokud jde o riziko, pravděpodobně jsem byl na několika místech, kde možná nebyl dobrý nápad být sám v noci a procházet se. Je možné, že jsem to udělal mnohokrát, aniž bych to věděl. Myslím, že někdy tě lidé prostě nechají na pokoji, protože se cítíš špatně, že jsi na tak špatném místě. Nebo si prostě myslí, že jsi blázen… a nechají tě na pokoji.
Řekl jste, že jste se od Trumpa hodně naučil. Co to bylo?
Byl neustálou připomínkou toho, co nebýt a co nedělat. Je to opravdu příšerný člověk a dokonalá studie o tom, čemu se vyhnout, pokud jde o charakter a jak se chovat k ostatním. Myslím, že má nějaký vážný problém s duševním zdravím. Podle mě je za tím víc, než že to je prohnilý člověk. Na téhle úrovni je mi ho i jeho okolí líto, protože nikdy nebude hledat pomoc. Zajímalo by mě, jestli si jeho děti uvědomují to množství traumat, se kterými se kvůli němu potýkají.
Co je pro vás maskulinita? Dá se v dnešní době definovat mužství?
To je dobrá otázka. Přesně to nevím. Je možné, že nevím, jak to definovat, jelikož jsem muž. Když nad slovem maskulinita přemýšlím, vidím téměř groteskní karikaturu, jako je chlápek v reklamě na parfém, nebo muž jedoucí s pick-upem po nějaké horské silnici, na cestě do „země mužů“, nebo tak něco. Nedokážu na to myslet a nesmát se. Myslím, že když o tom musíš přemýšlet, je to samo o sobě už vlastně mimo. Možná to celé je prostě marketingový tah zaměřený na prodej kolínské vody a náklaďáků. Myslím, že mužství je více definováno tím, že někdo řekl chlapům: buďte takoví, a budete muži. Ve své moderní definici je mužství většinou uměle vyrobená persona, která připravuje muže na to, aby byli snadnějším cílem marketingu prodeje. Když se podíváte na reklamy, je tam stejný počet kosmetických předmětů pro muže jako pro ženy, na což by se možná muž ze „starší školy“ mohl dívat s despektem. Zdá se taky, že mužům je teď prodáváno i oblečení se stejně ponurým odhodláním jako ženám. Možná je moderní verze maskulinity méně parodická a realističtější v tom, že muži mají emoce a nejsou nutně pořád tvrdí. Ve spoustě stresových situací jsou ženy i muži schopní zvládat věci stejně. Možná se v těch věcech „my“ všichni vyvíjíme? Nemůžu ale říct, že bych tomu věnoval moc pozornosti.
Vede u mužů k toxické maskulinitě často nějaké vnitřní trauma?
Nikdy neobhajuji ničí špatné chování. Zároveň myslím, že je pravda, že na mnoha úrovních se mužům prodává jakýsi seznam toho, jací by měli být. Ty ctnosti nebo hodnoty často nejdou naplnit, nebo nejsou udržitelné. A právě tady může dojít k mnoha špatným věcem. Je to systém nastavený na selhání nebo dlouhodobé trápení. Pokud jste živoucí parodií sebe sama, nic dobrého z toho nevzejde. Můj otec se tvářil jako drsňák, ale ve skutečnosti to byl fyzický i morální zbabělec. Už jako dítě jsem to viděl. Na sebe a na ty, které měl kolem sebe, pravděpodobně přivolal spoustu neštěstí. Ne nadarmo se tomu říká toxicita.
Jak definujete odvahu? A jak strach?
Nejsem si jistý, jestli to dokážu. To, co někdo nazývá odvahou, by jiný mohl nazvat prostě „dělat správnou věc“. Myslím, že odvaha je vědomý stav. Zvážíte možnosti, a i když to nevypadá dobře, stejně do toho jdete. Může to být odvaha, ale taky šílenství. Možná je odvaha stav propočítaného (zváženého) šílenství. Já o odvaze nepřemýšlím. Jsem spíš typ blázna, který dělá správnou věc. Nebo možná přesněji: V tu chvíli mi to přijde jako správná věc. Takový jsem byl mnohokrát. Myslím, že strach je uvědomění. Může zostřit vaše smysly a možná vám zachránit život. Nedostatek strachu je nevýhoda, nedostatek uvědomění, stejně jako nedostatek sebevědomí.
Existuje nějaký zvláštní přístup k emocím, pokud jde o muže? Jak pracujete, žijete a zacházíte s emocemi vy?
S přibývajícím věkem jsem méně emotivní. Jako když máte červenou košili, kterou pořád perete, a ona začne blednout, tak jsem na tom s emocemi. Myslím, že to může být z pouhého vidění věcí, z opakování, kdy člověk poněkud otupí k tomu, co se ho dříve opravdu dotýkalo. Na druhou stranu mám v sobě obecně mužské sklony k nenávisti a jsem náchylný k násilí, což jsou nejspíš emocionální stavy. Žiju sám, pracuju většinou sám. Jsem náchylný k depresím, což nevím, jestli je podle definice emoční stav. Neutralizuju to kondicí, zdravou stravou a prací. Čím víc věcí za rok udělám, tím byl pro mě ten rok těžší.
Je uvědomění si vlastní smrtelnosti jedním z klíčů k nápravě definice mužství, k nápravě definice lidství a našich cílů a hodnot?
Cítím, jak mé tělo stárne. Není to zrovna nenápadné. Rozhodně se v tuto chvíli považuji za člověka, který jde proti času a tvrdě na tom pracuje. Považovat čas za palivo v nádrži je intenzivní pocit, ale tak to dělám. Jakákoli náprava mužnosti je u mě možná pouze v komediálním smyslu. Je pekelně těžké si uvědomit, že vám může nakopat zadek každý šestnáctiletý kluk.
Drsňák a zpovědník zároveň
Henry Rollins proslul nejprve jako rocker v kapele Black Flag a posléze Rollins Band. Působil i jako herec a dabér a napsal několik knih. Procestoval celý svět od Srí Lanky po Nepál či Sibiř a poslední léta působí jako řečník a jezdí po světě se svým turné mluveného slova Good to See You Tour 2023. Jednou z jeho zastávek je letos i Praha, kde Rollins vystoupí 14. února v Divadle Na Fidlovačce.
Jak může mluvené slovo, vypravěčství a sdílení přispět ke snížení násilí ve společnosti?
Takové věci jsou k méně násilné společnosti klíčem. Čím více lidé komunikují, tím lépe. V dnešní době vzájemného propojení je často výsledkem izolace. V USA se děje spousta opravdu špatných věcí, protože miliony lidí nemají pochopení pro to, čím procházejí jiné miliony lidí. Odpojování lidí je záměrné. Prodává se tím spousta zbraní a věznice jsou díky tomu plné. V USA je v plánu více násilí, ne méně.
Jak zvládáte svůj vlastní hněv a co byste lidem rád předal jako dobrou radu? Existují možnosti, jak si z hněvu udělat přítele?
Hněv mě ráno vzbudí. Neprokopávám díry do zdi, ale jsem zvědavý a chci udělat věci, které nejsou hotové. Štve mě jakýkoli nehotový projekt, a tak na té zatracené věci stojím, dokud není hotová. Podle mě je to dobrý druh vzteku. Vztek nemusí být pořád a jen špatný.
Stereotypy hrají velkou roli v naší schopnosti se nezbláznit. Jak pracujete s vlastními stereotypy a předsudky?
V mém okolí je spousta lidí, kteří nosí červené kšiltovky s nápisem Trump a na nárazníku mají nálepku Fuck Biden. V konverzaci jsou to často ti nejpřátelštější lidé, které za celý týden potkáte, takže nevím, co se stereotypy dělat. Raději bych nechal lidi být takové, jací jsou. Být zaujatý stojí podle mě hodně energie. Některým lidem nebo typům lidí bych se raději vyhnul, a tak to dělám, jak nejlépe umím. Jednou jsem odešel z večírku, protože tam přišel Rush Limbaugh. Viděl jsem ho a šel jsem pryč. Myslím, že to jsou předsudky, nebo možná uznání, že život je příliš krátký na to, abychom snášeli určité situace.
Jaký je nejradostnější efekt vaší práce?
Nejlepším efektem je pocit vyčerpání po skončení představení či turné, poslední verze knihy. Ten pocit, když překročíte nějakou cílovou čáru. Když jsem na turné a dokončuji svou 32. show ze 114 naplánovaných na ten rok, ten pocit trvá méně než minutu, ale mám ho.
