Muži tápou ve své užitečnosti. Častěji volí sebevraždu, svazuje je tradiční maskulinita
Muži v Česku se stávají oběťmi sebevražd čtyřikrát častěji než ženy. Mezi jejich typické poslední vzkazy přitom patří slova o neužitečnosti a bezcennosti vlastního života. Zatímco tak řešíme, jestli je tolik zmiňovaná krize mužství v jednadvacátém století pouhým mýtem, zdánlivě logickou reakcí na výdobytky feminismu, nebo důkazem o křehkosti heterosexuálního muže, čísla jsou neúprosná. Platí ale skutečně, že s emancipací přichází vyprázdnění mužské role? Feminismus má totiž teoreticky potenciál uvolnit muže z okovů ideálů mužnosti. Její nová definice nám ale pořád schází.
Když se americký investor George Wellington Lytle ubytoval v hotelu v Milwaukee ve státě Wisconsin, psal se rok 1929. Svět se čerstvě potýkal s katastrofickými následky největšího burzovního krachu v dějinách: pád newyorské burzy řadu lidí připravil o veškeré životní úspory a brzy měl uvrhnout společnost do hospodářské krize dosud nevídaných rozměrů. Ve chvíli, kdy Lytle vstoupil do pokoje, měl v jedné kapse poslední čtyři centy, v druhé revolver a v hlavě čiré zoufalství. Ještě předtím, než si pistoli přiložil ke spánku a zmáčkl spoušť, na kus papíru naškrábal následující vzkaz: „Moje tělo ať jde na vědecké účely, moje duše Andrewovi W. Mellonovi (tehdejší americký ministr financí, pozn. red.) a můj soucit mým věřitelům,“ píše časopis Time o jednom z mnoha téměř zapomenutých příběhů tehdejší doby.
I v posledních momentech svého života si Lytle přál, aby odkaz, který po něm zůstane, byl jeho okolí alespoň nějak užitečný. O století později si v sobě muži břímě užitečnosti nosí i nadále: mužská sebeúcta je zkrátka úzce spjatá s pocitem, že musejí být prospěšní. Takovým mužům říkáme, že jsou dobří živitelé, přestože často sami nevíme, co přesně se pod obecnou frází má skrývat nebo od jaké výše příjmů a vzdělání chceme muže do této vytoužené kategorie vlastně zařadit.
