Jedná se o zpochybňování postavení či role oběti, nejčastěji jejím očerňováním a přenášením viny za provedený čin. Výsledkem může být dojem, že si oběť čin vlastně způsobila sama či si jej dokonce zasloužila. Obviňování oběti je založeno na různých mýtech a stereotypech, které hodnotí a kritizují chování, zevnějšek, minulost či životní styl oběti. Naivní chování oběti může být označeno za riskantní počínání, důvěřivost za spolupráci s pachatelem, běžné druhy chování za provokace apod. Zdůrazňovány jsou údajné negativní či slabé stránky oběti, problematické epizody z jejího života jsou používány jako argumenty pro snížení její věrohodnosti atp.
Některé z posledních otázek mohou být relevantní, protože např. policie či soudy potřebují znát kontext dané situace. Např. sériový násilník si může vybírat oběti dle barvy vlasů, oběť se nikomu nesvěřila, protože ji pachatel vydíral, nebo se nebránila, protože tzv. zamrzla a nedokázala ovládat svoje tělo. Zásadní rozdíl je, zda se někdo skutečně ptá a odpověď bere jako legitimní, nebo se ptá jen naoko a ve skutečnosti takovými otázkami chce zpochybňovat oběť.
Ať byly okolnosti činu a chování oběti jakékoliv, za čin je zodpovědný vždy a pouze pachatel. Žádný druh jednání ostatních lidí neomlouvá, že pachatel či pachatelka si zvolili ublížit někomu jinému.
Tento princip ale victim-blaming narušuje. Ubližuje tím jak samotným obětem subjektivně, jejich prožitku a celoživotnímu well-beingu, tak postavení obětí objektivně, např. při jejich rozhodování, zda se někomu svěří, zda čin nahlásí a jak se na ně budou dívat policisté, soudci, soudní znalci či média. Dokud reprodukujeme diskurz, v němž se vina přenáší z pachatele na oběť, nemohou oběti dosáhnout spravedlnosti a jsou tak porušována jejich občanská a lidská práva.