Válečnice. Hrob vikingské ženy prozrazuje mnohé i o dnešku

V dnešní době se nám, lidem moderního západního světa, zdá nemyslitelné, aby se ženy chopily zbraní a šly hájit svůj lid. Z evropských bájí a mýtů přitom známe mnohé udatné bojovnice, které neváhaly prolít krev a položit svůj život. Ať už to byla keltská královna Boudica, Johanka z Arku, severské Valkýry a štítonošky nebo mstící se Gudrún.

Některé hrdinky mají doložené živé předlohy, jiné zůstávají součástí mytologie. A tam by je mnozí badatelé také rádi zanechali. Žena jakožto tvor fyzicky slabší nemůže být v boji rovnocennou partnerkou mužů – to je jeden z nejčastějších argumentů. Široce sdíleným přesvědčením ale otřáslo genetické přezkoumání jednoho vikingského hrobu.

Onen převratný článek vyšel v periodiku American Journal of Physical Anthropology a jeho závěry byly velmi rychle a v mnoha podobách interpretovány ve světových médiích. Nestává se často, aby čistě vědecká stať rozpoutala diskuzi v globálním měřítku.

Příběh začíná v roce 1878, kdy švédský entomolog, etnolog a archeolog Hjalmar Stolpe objevil hrob, v němž ve dřevem obložené komoře spočívalo lidské tělo, obklopené bohatou bojovnickou výbavou a dvěma koňmi. Hrob (dnes označovaný jako Bj. 581) se nacházel na prominentním místě na vyvýšené terénní terase mezi proslulou vikingskou osadou Birka a blízkou pevností.

Birka fungovala v letech 750–950 n. l. jako obchodní stanice, kde se potkávali kupci a zboží z celého tehdy známého světa, a se svými téměř tisíci obyvateli byla první švédskou lokalitou městského typu. Jelikož se zde prolínalo mnoho kulturních vlivů, i pohřební zvyklosti se lišily. Celkem se tu nachází okolo 3000 hrobů, z nichž je v současnosti prozkoumaná víc než jedna třetina.

Ten, který později vyvolal tolik povyku, vykazoval znaky typické pro svět Vikingů poloviny 10. století: kostrový pohřeb s bohatou výbavou meče, sekery, kopí, šípů, nože, dvou štítů, hřebce a klisny a setu hracích kostek a železné desky, které se využívaly k procvičování bitevních taktik a strategií. „Vysoce postavený důstojník, který se aktivně účastnil bojů“ – zněla interpretace. A hrdinou-válečníkem by zemřelý i zůstal, nebýt moderních přírodovědných metod.

Nade vší pochybnost

V roce 2014 se hroby z Birky staly součástí velké studie o životě lidí ze stockholmsko-mälarenského údolí, v němž se Birka nachází. Součástí studie byly i rozsáhlé osteologické analýzy, mnoho dříve nalezených hrobů bylo tedy revidováno. Mezi nimi i bojovnický hrob Bj. 581.

Antropologický výzkum zjistil, že jedinec byl starší třiceti let. Jeho dlouhé kosti byly útlé a gracilní a určující znaky na pánvi a čelisti ukazovaly, že zemřelý nebyl muž, ale žena. Tuto teorii potvrdily i analýzy DNA, které jsou – narozdíl od těch osteologických – téměř nevyvratitelné.

Kostní materiál (konkrétně vzorky z levého špičáku a levé kosti pažní) nesly dva pohlavní chromozomy X. Pomocí stronciových analýz se podařilo určit, že pohřbená se v době formování prvních stoliček, tedy v dětství, přesouvala a že patrně nebyla z Birky. Srovnáváním s genetickými bankami současných populací zase vědci došli k závěru, že měla geneticky blízko k současným obyvatelům Britských a severoatlantických ostrovů (Island a Orkneje) a jižní a jihocentrální části Švédska.

Potud by se vše dalo považovat za uzavřený moderní výzkum, který pozměnil výsledky výzkumu staršího. Kolem výsledků studie se ale ve vědeckých kruzích strhla hádka. Nezkoumali vědci špatné kosti? Neztratily se ty původní, když je to výzkum z předminulého století? Patří hrobová výbava vůbec ke kostře? Nepatřila k jinému tělu, které bylo později z hrobu odstraněno? Nevycucali si to vševědoucí výzkumníci jen tak z prstu, aby naplnili svou touhu doložit mytické vikingské válečnice?

Musí mít bojovník zranění?

Na hlavy autorů původní studie se snesla řada takových otázek a kritik, propíraných v odborných časopisech, vědeckých blozích, bulvárních článcích i na sociálních sítích. Proti nim hrál i fakt, že zemřelá neměla na kostech patrné jediné zranění, které by potvrzovalo její přítomnost v bojích. Tyto protiargumenty se podařilo autorům více či méně odrazit. Distribuce milodarů kolem těla jasně určuje, že k sobě patří, a to, že někdo nemá zranění, přece neznamená, že nikdy nebojoval.

Máme tedy důkaz, že silně maskulinní společnost, jakou u Vikingů předpokládáme, pustila mezi své elity ženu? Kompletní bojová výbava, zahrnující všechny zbraně, štíty a koně, doplněná o taktický herní set, poukazuje na jedince s vysokým vojenským postavením a společenskou vážností.

Objevily se i názory, že zbraně mohly mít v hrobě pouze symbolický význam, být dědictvím nebo vyjádřením rodové příslušnosti. A to už se dostáváme skutečně hluboko do diskuze o genderu a identitě. Do jaké míry odráží hrobová výbava reálný život zemřelého? Může to archeologie vůbec rozklíčovat?

Bojovnice od Mělníka

I náš středoevropský prostor odhalil hroby, které neodrážejí tradiční role tehdejší společnosti. Už v pozdní době kamenné nacházíme zajímavý příběh, který je skrytý v hrobě dívky z kultury se zvoncovitými poháry z Tišic u Mělníka. Ta byla pohřbena s kompletní bohatou lukostřeleckou výbavou a způsob jejího života byl velmi odlišný od životů běžných žen té doby. Soudí se, že byla vychována jako muž a spolu s tím převzala mužský způsob života a po smrti symbolickou pohřební reprezentaci.

Výzkumy nám ukazují škálu, která by nám při zběžném pohledu unikla: žena např. může zastávat mužskou společenskou roli, ale ponechat si ženskou identitu, nebo skutečně být vnímána jako muž; zastávat mužskou roli ze zcela praktických a ekonomických důvodů, nebo také z důvodů duchovních. Své role může také například přepínat a měnit dle potřeby.

Závěr ale zůstává vždy jen mlhavý. Jak bychom mohli aplikovat dnešní vysoce politizované téma genderu na společnost, která obývala severní Evropu před tisíci lety a fungovala na zcela jiných principech? Zvlášť, když stále máme jako společnost problém přijmout i v podstatě prostý jednosměrný přerod transgender osob?

Právo na hrdinství

Možná i to je důvodem, proč nález probudil tolik zájmu a emocí. Nabourává naše představy o tom, kdo kam patří a co může a nemůže dělat. Dokud se předpokládalo, že v hrobě Bj. 581 leží muž, vše bylo v pořádku. Měl bojovnickou výbavu, byl to bojovník a basta. Žádné debaty o identitě a příslušnosti výbavy k tělu. Ale cože? Žena bojovnice? To určitě ne, to podědila, vyvdala, nebo dostala omylem, snažily se křičet silné hlasy z vědeckých i nevědeckých kruhů.

Celý případ je velmi spletitý a to, kým pohřbená žena skutečně byla, jak žila a jak mohla ovlivňovat společnost, ani přes všechny analýzy zjistit nedokážeme. Zajímavé je, co tato žena prostřednictvím svého hrobu prozradila o společnosti naší. Stojíme před otázkou, kolik podobných nálezů bez příslušných analýz bylo automaticky interpretováno jako mužské a jak moc to ovlivnilo naše vnímání minulých společností.

Ostrá diskuze, která se vědeckého objevu rozhořela, poukazuje na naši neochotu přiřknout ženám atribut hrdinství. Schopnost těchto žen obětovat své životy na oltář boje ve prospěch svého kmene, komunity, národa, lidstva, je přitom stejně obdivuhodná, jako podoby hrdinství mužů. Hrdinky dnešní doby se učí vykročit ze své společensky očekávané role ochranitelky rodinného krbu a bránit širší zájmy, a jak nám napovídají archeologické nálezy, uměly to nejspíše odjakživa. Tak proč jim konečně nepřiznat stejná práva na hrdinství?