Čím voněla žena starého letopočtu
Zalíbit se našemu čichu se snaží vše od balzámů na rty přes vlhčené ubrousky až po kuličky do toalet. Kvantita ale vítězí nad kvalitou a vůně jsou podobné jedna druhé. Málokdo by hledal inspiraci k tvorbě luxusních vůní v archeologických pramenech… A přitom je jí tam tolik.
Gwenan přičichla k úzké keramické lahvičce a ovanula ji dálava. Cítila něco podobného kvetoucím růžovým keřům, ale také silné aroma neznámých bylin a trochu nahořklý odér mokrého dřeva. Až se jí z té intenzivní vůně nového líčidla, jímž se pyšnila její přítelkyně Bríd žijící se svým mužem na oppidu, zatočila hlava. „Opatrně, je to mocná směs s omamnými účinky,“ Bríd rychle vzala štíhlou nádobku z třesoucí se ruky Gwenan. Ta se snažila skrýt bodající ostny závisti: „To asi nebylo zrovna levné, že?“ Bríd se ostře zasmála. „No a co bys čekala, vždyť to je nejnovější zboží z jihu! Říká se, že takové vonné směsi používají lidé na těch nejhonosnějších hostinách přímo v Římě. Byla to pěkná hromádka mincí, které jsem za něj kupcům vysázela, nepatří to k jejich obvyklé nabídce.” Gwenan jen mlčky přikývla a už přemýšlela, jak se asi takto vydatně vonící věc vyrábí. Koneckonců, její rodina má hlubokou tradici bylinkářských znalostí, tak proč by je nemohla ještě rozšířit?
Taková scéna není vůbec vzdálená historické realitě a mohla se odehrát v posledním století před přelomem letopočtu na jednom z českých keltských oppid. I tam totiž pronikla móda antických vůní. Pokud ale chceme odhalit kořeny současného parfemářského průmyslu, musíme se v čase vydat mnohem hlouběji než jen do starověkého Říma a s ním obchodujícího keltského světa střední Evropy. Velkovýroba prvních parfémů započala před více jak čtyřmi tisíci lety, avšak s těmi současnými měla společného jen pramálo.
Umění zachytit prchavé
Že vůně může podtrhnout vyjádření osobnosti, to věděli lidé už před mnoha tisíciletími. Pohnutky, které vedly naše prapředky k výrobě vonných esencí, však zcela jistě nebyly módní. Svědčí o tom původ slova parfém, skládající se z latinských slov „per fumus“ – „skrze kouř“. To samo o sobě napovídá o nejstarší metodě extrakce rostlinných vůní pálením a vařením bylin, což jistě využívali už lovci a sběrači starší doby kamenné.
Podle archeologických dokladů se to podařilo před více jak čtyřmi tisíci lety. Skutečná produkce vonných olejů nezačala nikde jinde než v kolébce civilizace, v Mezopotámii. Spojení „drahé oleje velkých stromů“ a také výrobní ingredience jako cedr, cypřiš, jalovec či myrta byly zaznamenány na konci 3. tisíciletí př. n. l. klínovým písmem na hliněných tabulkách v sumerském městě Umma v dnešním Iráku. Výrobní metoda byla poměrně snadná – rostliny se rozdrtily a macerovaly v oleji, který esence nasál. Směs se poté přefiltrovala přes jemnou látku a vonný olej byl hotov.
První chemička
Výroba vonného oleje se využívala i ve Staro- a Novobabylonské říši. Z Babylonu pochází nejstarší písemná zmínka o tvůrkyni parfémů vůbec. Byla jí Tapputi-Belatekallim, jejíž jméno jakožto hlavní parfemářky babylónského královského dvora bylo zachyceno kolem roku 1200 př. n. l. Tapputi podle těchto pramenů používala květiny, oleje, puškvorec, šáchor, myrhu či další pryskyřice. Můžeme se jen dohadovat, jakých na svou dobu neskutečných znalostí tato žena dosáhla a jaké muselo být její postavení u dvora.
Starověké oleje se užívaly především pro rituální a léčivé účinky, do módního kontextu se ale dostaly v prostředí Egypta, jehož parfemářství se na dlouhá staletí stalo populárním po celém Středomoří. Pro nás úsměvným, leč tehdy nezbytným módním doplňkem se staly oleji provoněné voskové kužely, které se umisťovaly na temeno hlavy a postupným rozpouštěním uvolňovaly svou vůni přímo do vlasů. V 1. st. n. l. dokonce římský historik Plinius starší popsal egyptský parfém, který si při správném uskladnění uchová vůni osm let. Který z těch současných by to bez konzervantů dokázal?
Velkovýroba z doby bronzové
Parfémy byly známé i v prostředí vyspělé mykénské civilizace v období mezi 16.–12. st. př. n. l. V palácích v Knossu, Pylu a v Mykénách se stejně jako v Babylonu nalezly hliněné tabulky se soupisy vonných surovin. Prozradily, že mykénští parfemáři používali šalvěj, mátu, kmín, koriandr, fenykl či sezamová semínka, nebo také víno a med, kterými se finální kompozice dokončovaly.
Z doby kolem roku 2000 př. n. l. se dokonce dochovaly pozůstatky celé parfemářské manufaktury. Archeologové tento skvost objevili v roce 2003 ve městě Pyrgos na Kypru, mytologickém rodišti bohyně Afrodíté, která dle legend parfémy milovala. Na ploše čítající 4000 m² (!) byla prozkoumána rozsáhlá dílna s několika budovami, které se zhroutily po zemětřesení kolem roku 1850 př. n. l. Pod jejich troskami ležely v tichosti celé čtyři tisíce let zlomky více jak 60 destilačních nádob, množství misek, trychtýřů i lahviček na hotové parfémy, zhotovených z alabastru.
Žena v historii
Archeologie brutality. Jsme předurčeni k násilí?
O falešném mýtu o mírumilovných zemědělcích, o prvních doložených vraždách a systematickém násilí jako prevenci autoritářství.
Válečnice. Hrob vikingské ženy prozrazuje mnohé i o dnešku
Prakticky všechny válečnické hroby historie byly stereotypně považovány za mužské. Po objevech hrobů žen-bojovnic se ale musíme ptát: kolik jsme jich přehlédli v minulosti?
Díky moderním archeometrickým metodám a analýzám pylů a semen, které se mezi keramikou uchovaly, tak můžeme nahlédnout tehdejším výrobcům přímo pod ruce (a od roku 2018 také přímo do nádob v nově vybudovaném kyperském archeoparku. Jako základ parfémů se používal olivový olej místní produkce, obohacovaný o esence z levandule, koriandru, borovice, rozmarýnu, bergamotu či pryskyřice jehličnanů. Některé rostliny byly macerovány zastudena, jiné vůně extrahovány pomocí enfleráže (zachycení esence do živočišného tuku studeným či teplým procesem) a další destilací.
Každý milovník vůní jistě zná proslulý parfém Chypré, který v roce 1917 stvořil François Coty a označil ho právě francouzským jménem Kypru. Citrusovo-dřevitá kompozice založená na trojici bergamot – skalní růže – lišejník okouzlila celý svět a dala vzniknout celému fenoménu vůní tohoto typu. Tento hold ostrovu s nejdelší parfemářskou tradicí a jejím zakladatelům se tak zapsal i do moderní historie.
Rozmazlená antika
Není překvapivé, že kouzlu vůní propadl i svět klasické antiky. Řekové i Římané si zakládali na zdraví, kráse a harmonii lidského těla a součástí péče o tělo byly i vonné oleje, balzámy a parfémované pudry. A to napříč třídami i pohlavími; podle antických autorů se jimi potírali dokonce i gladiátoři před zápasy. Ale stejně jako ve starších obdobích, i antické voňavky měly další využití než jen to prvoplánově zkrášlující. Řecký přírodovědec Theofrastos ve 4. st. př. n. l. popsal různé účinky rostlinných esencí na náladu a schopnost přemýšlení. V o několik staletí mladším textu nalezneme zmínky, že obyvatelé Athén se krášlili větvičkami břečťanu, vavřínů, jehličnanů, myrty, kopru, máty, růží či fialek, které máčeli v dalších vonných olejích a pomáhali si tak třeba od bolesti hlavy, slabostí či trávicích obtíží. Aromaterapie byla v módě již před dvěma tisíciletími.
Je fascinující, jaké technologické detaily starověkého parfemářství se nám v různých zdrojích dochovaly. Právě Plinius starší nám ve svém díle zachoval velmi podrobné chemické postupy. Popisuje například proces destilace, kdy se zkondenzované výpary ze zahřátých rostlinných zachycují na vlněné látce s pryskyřicí, zavěšené v horních částech destilačních nádob. Plinius se věnoval také barvení vonných olejů, které se provádělo pomocí výtažků z kamejníku barvířského či rumělky, nebo konzervaci, jíž výrobci dosahovali prostě – trochou soli.
V jeho Kapitolách o přírodě najdeme i dnešní hit – mandlový olej. V době, kdy Plinius tvořil, se dovážel z Egypta, skrýval se pod názvem metopium a byl údajně nesmírně populární. Současný kosmetický průmysl tak znovuobjevuje objevené. Plinius uvádí, že za nejběžnější a nejoblíbenější vonný olej je považován ten z myrty, rákosu, cypřiše, henny, oleje z řečíku lentišku (neboli mastichy) a granátového jablka. Sám Plinius byl ovšem přesvědčen, že nejrozšířenější vůně jsou vytvořeny z růží, které rostou téměř všude, a jsou tak nejsnáze dostupnou komponentou.
Návrat ke kořenům?
Proč tedy parfemáři nezůstali u receptur, které fungovaly po celá tisíciletí? To už je další velká kapitola, neboť první parfém, který známe skutečným jménem a který vznikl na bázi alkoholu, byla Eau de la Reine de Hongary (Voda uherské královny nebo jindy jen Uherská voda). Ta byla vyrobená již roku 1370 pro královnu Alžbětu Uherskou (destilací rozmarýnu, tymiánu, levandule, máty, šalvěje, majoránky, kostusu, květů pomerančovníku a citronu a vína a brandy). Od té doby už se alkoholové vůně jen a jen rozvíjely, až se ve 20. století začaly tvořit synteticky.
Čichněte si k antice
Pro výstavu The Countless Aspects of Beauty v Athénách se vědci z řeckého Národního muzea spojili se slavnou řeckou kosmetickou firmou Korres. Podle dochovaných záznamů rekonstruovali parfém, který nazvali Afrodítina růže. Rozmělnili šáchor a víno na pastu, kterou smíchali se svařeným olivovým olejem a přecedili. V dalším kroku přidali okvětní plátky růže a kořen kamejníku pro intenzivní barvu. Parfém prý voněl skutečně opojně.
Některé směry moderní parfumerie se nyní snaží vrátit ke kořenům. Eliminovat toxické chemické přísady v kosmetice i v parfémech a znovu oceňovat ty přírodní. Oslovují ty, kteří dávají přednost čistým vůním s aromaterapeutickými účinky, namísto aby si pořizovali syntetické směsi, u kterých platíme spíše značku než kvalitu.
Nic ovšem není úplně černobílé. Nejsme v pravěku ani starověku, abychom si mohli brát z přírody, cokoli se nám zamane. Do výroby vstoupily etické aspekty. Ty se u parfémů týkají jak dříve oblíbených výměšků zvířecích žláz (např. pižmo cibetek ve slavném Chanelu 5, které muselo být již dávno nahrazeno chemicky), tak také rostlin a okolností jejich ekologického pěstování. Třeba jen indický santalovník bílý se dostal na seznam ohrožených druhů kvůli oblibě vůní s tóny santalového dřeva, a není jediný.
Progresivní parfemáři se proto snaží hledat nové cesty, jak vytvářet nové vůně, splňující touhu zákazníků po přírodních a zároveň etických parfémech. Kromě toho, že se znovu začínají objevovat prosté parfémové oleje, vznikají také skutečně neotřelé parfémy. Příkladem je vůně I Am Trash od francouzské značky Etat Libre d’Orange, který parfumeristka Daniela Andrier sestavila z druhotně extrahovaných surovin, jež by se jinak staly parfemářským odpadem. Ve vůni najdeme tóny růže (z vadnoucích okvětních plátků), cedrového dřeva (které se pak stalo palivem) či citrusů po průmyslovém zpracování. A na to, že už byly všechny suroviny jednou využity, jsou stále cítit velmi intenzivně.
Co by na to asi řekla babylonská parfemářka Tapputi či mistři vůní z Kypru? Je to cesta, která zaručí řemeslu pokračující (a trvale udržitelnou) tradici? O tom třeba jednou budou psát archeologové budoucnosti.
VYROBTE SI VLASTNÍ VONNÝ OLEJ DLE STAROVĚKÝCH PARFEMÁŘŮ
Nejjednodušší metodou, jak si můžete zkusit výrobu vonného oleje doma, je macerace v horkém oleji.
- Rostlinný olej (ideálně mandlový) nalijte do menší nádoby a vložte do něj nasekané či nadrcené byliny (skvěle fungují čerstvé lipové květy, okvětní plátky růže či květy levandule, přidat můžete dle vlastní obliby další různorodé bylinky a koření).
- V hrnci přiveďte k varu vodu, odstavte a do vody vložte nádobu s rostlinami v oleji.
- Nechte zchladnout a louhovat. Proces můžete několikrát opakovat.
- Olej přeceďte přes jemné plátýnko a uchovávejte ve skle. V chladnu a temnu vydrží i několik měsíců.
