Vít Samek Na vlastní otvor: Stomatologie

A proto je tu zubař, po patologovi asi nejméně oblíbený lékař. A přitom, jak jsem ověřil na vlastní otvor, ve dvacátém prvním století už pro to věru není důvod. Chodit na preventivní prohlídky k zubaři je vynikající nápad. Pokud to dělat nebudete – dopadnete jako já: Osm kazů. Vrtání a oprava jednoho trvala snad půl hodiny, běda mi!

Pokud bych byl býval chodil na prevenci jednou za rok, jak se doporučuje, nebo dokonce dvakrát za rok, což hradí pojišťovna, objevil by stomatolog ony kazy jaksi ve stádiu pokusu, nepotřeboval bych analgézii a celý příběh by byl na pět minut. Na druhou stranu bychom neměli moc co točit.

U zubaře jsem nebyl snad deset let, a tak jsem byl z některých věcí vyveden z míry. Například už nejsou potřeba ty nástroje, jež zubaři dříve používali k vyděšení pacientů v čekárně a které zněly jako zmatená stíhačka kombinovaná s cirkulárkou. Mám na mysli vrtačky. Respektive potřeba jsou samozřejmě stále, jen už nevyváří ten strašlivý zvuk.

Dále jsem byl mile překvapen analgézií. Injekci do dásně jsem dostal poprvé v životě a dost mě zarazilo, že aplikace prakticky vůbec nebolí. Ten pocit zdřevěnělé poloviny úst je nepopsatelně legrační. Ač se na mě pan doktor vyřádil, zodpovědně prohlašuji, že jsem bolest necítil ani chvíli, což je snad nejlepší zjištění celého pořadu. Návštěva zubaře přestala bolet, přátelé, takže hybaj na prevenci!

Až půjdu k zubaři příště, nejen že si znovu důkladně vyčistím chrup, ale pro jistotu budu i chvíli lačnit, protože když mi lékař vyndával z mezizubních prostorů kousky burgeru, cítil jsem se poněkud trapně. Stomatolog mě sice ujistil, že žádná návštěva již nemusí bolet, ale když jsme později zvažovali, zda jeden ten zkaženej zoubek nevyškubneme (a režisér Jakub Klingohr hlasoval samozřejmě pro), s díky jsem odmítl. Extrakce s dovolením rád přenechám odvážnějším. Najděte si zubaře, který není sadista, a choďte k němu i na preventivní prohlídky, jinak vězte, že dopadnete jako já. Což bude stát dost peněz a času.

Příštím dílem končíme. Ještě zbývá jeden neprobádaný otvor, řekněme spíše otvůrek. Díl, při kterém jsem málem vyletěl z kůže. Díl, který jsem přežil, což je maximem možného. Díl, v kterém Jakub Klingohr mimo záběr hlásí, že „Já jsem hele úplně v pohodě“, na což mu odpovídám se slzami v očích „Já teda v pohodě nejsem, kdyby to někoho zajímalo!“ Jenomže to nikoho nezajímalo. Třeba to bude zajímat vás.