Optikou neurovědy. Není to jen ve tvý hlavě

Zcela rozdílné pocity vzbuzují i každodenní, všední činnosti. Jinak cítíme četbu knížky a jinak snahu rozvzpomenout se na jméno dávného kamaráda z dětství. Tyto a nespočet dalších pocitů plní vlnové délky našeho vědomí, pohánějí naše každodenní snahy a pomáhají nám proplouvat světem.

Vyhledáváme to, co vzbuzuje pocity uspokojení a zábavy, a naopak se vyhýbáme všemu, co přináší stres nebo utrpení (pokud ovšem neočekáváme, že po prožité strasti bude následovat odměna). Zůstává ale do značné míry záhadou, jak se tyto vnější a vnitřní prožitky odrážejí do našich interních, subjektivních tělesných stavů.

Sdílíme například silný intuitivní pocit, že naše vědomé já sídlí uvnitř těla, konkrétně v hlavě. Možná je to proto, že právě tady je uloženo několik smyslových orgánů – oči, uši, nos a chuťové pohárky.

Psychologové Christina Starmansová z Torontské university Paul Bloom z Yale zjistili, že dospělí i děti na vyzvání umisťují vědomé já do hlavy, ale na obrázcích mimozemšťanů s očima namalovanýma jinde, například v oblasti břicha, umisťují osobnost právě do té oblasti s očima, nikoliv do bezoké hlavy.

Mapa v těle

Tělo a mysl oddělit nelze. Spíše můžeme říci, že pracují v tandemu a fungují jako stavební kostky našeho psychického života. I mírná infekce může způsobit, že se cítíme unaveně a zmateně, zatímco vydatné energické cvičení dovede náladu pozvednout a způsobit i euforii.

S kolegy jsme nedávno tuto myšlenku „ztělesnění“ vědomí dotáhli o kousek dál a vytvořili jsme kartografii vědomých pocitů v těle. (Návazali jsme tak na svoji starší práci o tělesném základu emocí).

Nejdřív jsme vypracovali seznam stovky obvyklých pocitů, jako například vjemy vidění nebo dýchání, hladu, rozkoše atd., a požádali jsme účastníky výzkumu, aby na obrázku lidské postavy barevně vyznačili, kde tyto stavy pociťují. 

O každém z pocitů jsme také shromáždili základní informace, například jak příjemné takové stavy jsou, jak často je daná osoba zažívá a jaké jsou mezi nimi podobnosti.

Zaujalo nás, jak je kartografie tělesných pocitů konzistentní. Různé subjektivní stavy měly zřetelné „otisky“ v tělesných pocitech, které se vzájemně výrazně lišily.

Vztek účastníci mapovali v horní části trupu. Opilost většinou v nohou. Potěšení a příjemné emoce se objevovaly výrazně po celém těle. A protože tyto otisky byly konzistentní napříč škálou respondentů, podávají důkazy směrem k primárně biologickému – spíše než získanému – původu tělesných pocitových map.

Život je vcelku fajn

Tělesné mapy ukázaly strukturu psychologické krajiny (mindscape). Čím podobnější byly tělesné otisky dvou stavů, tím podobnější bylo i obecné vnímání těchto stavů. To ukazuje na přímou spojitost mezi tělem a vědomým prožitkem.

Také jsme zjistili, že většina pocitů s sebou nese jasný emocionální tón. Kromě zjevně libých pocitů jako například láska nebo vítězství nesly zřetelně příjemný tón i pocity jako vzpomínání či vyprávění.

Klíčovým zjištěním bylo, že účastníci hlásili mnohem častější prožitky emocionálně příjemných stavů, například vděku či uvolnění, než prožitky negativních stavů. Tato skutečnost ukazuje, že obecně je naše emocionální dispozice především pozitivní a příjemná, přestože máme často tendenci myslet si opak.

To může plynout z míry ovladatelnosti pocitů. Naše data odhalila, že emocionálně negativní pocity se ovládají hůř než pocity pozitivní. Nepříjemné emoce spuštěné v průběhu velkých životních událostí zkrátka vyznívají významněji, protože nad nimi máme jen pramalou moc.

Zapomínáme, že život je většinou vcelku příjemný, protože příjemné pocity nám připadají méně důležité než ty nepříjemné.

Výsledky přesvědčivě dokazují, že organizace našich vědomých vjemů se odvíjejí od tělesné zpětné vazby. Přestože vědomí pochází z mozku a skrze něj prožíváme "uvědomování si", tělesná zpětná vazba očividně přispívá k široké škále subjektivních pocitů.

Samozřejmě ne všechno máme v těle. Pacienti, jejichž tělesné stavy se nepřenáší do mozku například v důsledku zranění páteře nebo dysfunkce nervového systému, samozřejmě psychické prožívání neztrácí. To by nebylo možné, kdyby jediným zdrojem našich pocitů bylo tělo.

Zdá se však, že náš vnitřní život probarvuje celková konstelace mozku a těla, i s jeho vnitřnostmi, svaly a orgány, a vyřazení jedné části systému zdaleka nevede k jeho zborcení. Pocity, vjemy a vzpomínky také patří k důležitým částem skládanky našeho vědomí.

Proč se nám vlastně tělesné prožitky pocitů vůbec do vědomí vtírají? Neurolog Antonio Damasio z University of Southern California postuloval, že u našich dávných předků mohly první stopy vědomí generovat vstupy spojené s emocemi směrem od těla do mozku.

U jednotlivce patří bolest spuštěná poškozením tkáně mezi jedny z nejdůležitějších varovných signálů. Organismy, které začaly v těle takové dysfunkce cítit, měly obrovskou výhodu, protože byly schopné se stáhnout z dosahu nebezpečí a odpočívat, aby posílily proces uzdravování v případě zranění či nemoci.

Tato centralita bolesti a špatných pocitů v našem mentálním velíně je stále patrná – dokonce i dnes je nejběžnějším důvodem návštěvy lékaře to, že se zkrátka necítíme dobře.

Řekni mi, co cítíš

Rozvoj uvědomění tělesného nebezpečí mohl umést cestičku pokročilejším formám vědomých myšlenkových procesů, například k jazyku, přemýšlení a logické uvažování. A mnohé naše pocity dokonce nejsou ani v nejmenším soukromé. Je užitečné vědět, co se nám v těle děje, ale snad ještě užitečnější může být sledovat i vnitřní stavy a cíle ostatních.

Tak jako naše těla předávají našemu vědomí zprávu o svém stavu, odbobnou informaci komunikuje i směrem k ostatním. Lidé i mnohé druhy zvířat dokáží zkušeně číst záměry, pocity a cíle druhých z jejich chování, například z výrazů tváře či celkové řeči těla.

Schopnost podporovat společenskou soudržnost pomocí výměny emocí a dalších psychických stavů pravděpodobně vedla k významným evolučním výhodám a lze se domnívat, že čistě soukromé vědomí by mělo pouze omezený užitek. Není tudíž příliš překvapivé, že jedna z našich nejčastějších společenských otázek je: „Jak (ti) je?“ Snažíme se z odpovědi vyvodit informaci o stavu mysli i těla druhého. 

Vědomí představuje jednu z největších záhad pro neurovědce, psychology i filozofy, a dokonce ani nedávné výzkumy nedokáží plně odhalit, jak tělo a mozek generují náš vnitřní psychický svět.

Ukazují však, že chceme-li pochopit, jak lidská mysl funguje, je třeba začít rozplétat interakce mezi mozkem a tělem.

Článek byl publikován na webu AEON pod licencí Creative Commons. Z angličtiny přeložila Gabriela Fialová.