„Chceme vidět svět ve všech barvách,“ říkají vydavatelé knižních reportáží Absyntu
Vracím se dnes večer z Angoly, která právě jen těsně ubránila život svého prezidenta i pár týdnů starou republiku. Už zítra mě čeká Turecko, kde je legální prodat manželku do nevěstince a jehož hlava státu je prý „specialista na zázraky“. V hlavě mi ale ještě doznívají obrazy z Rwandy, kde jsem se v blátě schovávala s dvaceti Tutsiji, kteří jako jediní z pěti tisíc vesničanů přežili vraždění rozzuřených Hutuů.
Ve skutečnosti se doma přesouvám od jedné knihy slovenského nakladatelství Absynt k druhé. Ta nejnovější, Ďalší deň života od Ryszarda Kapuścińského byla mým dvacátým přečteným našedlým paperbackem, mojí dvacátou cestou. Prokletí téhle edice, která si ho ostatně dala do názvu, je podle mě v tom, jak silný neklid dokáže ve čtenáři vzbudit a jak přirozeně si ho vezme a přenese do ohniska dění, ať je to kdekoli. Sami nakladatelé označují edici Prokletých reportérů za vlajkovou loď Absyntu. Při výběru reportáží dbají na „odvahu autorů nespokojit se s frázemi, které se při hledání složitých a nejednoznačných odpovědí nabízejí“.
V knihkupectvích chyběly kvalitní reportáže
Za nakladatelstvím Absynt stojí slovensko-polská dvojice Juraj Koudela a Filip Ostrowski. Před šesti lety žánr kvalitní reportáže vyhodnotili jako chybějící segment slovenského knižního trhu. „V předchozím zaměstnání jsme spolu trávili spoustu času v autě a mluvili jsme o knihách. Takhle se zrodil nápad na vydavatelství i na jeho prvních deset titulů,“ říká Filip Ostrowski. Prvním z nich byly Oči zasypané pieskom od Pawla Smoleńského. „V ní nás čtenáři můžou najít. Nevíte, jaké straně konfliktu autor fandí - fandí jednoduše všem dobrým lidem. Nikomu nevnucuje svůj názor a nechá vás, ať se rozhodnete sami,“ dodává Ostrowski. „Naše knihy můžete číst, i když o dané oblasti nebo problému nic nevíte,“ říká Koudela. „Jsou prostě pro každého, pro zvědavé lidi. Jako čtenáři chceme mít názor, potřebujeme emoce, i smutek. Chceme vidět svět ve všech barvách,“ shodují se oba.
Co z Absyntu vypít do dna
Ryszard Kapuściński: Impérium
Kapuściński vycházel v Česku ve skvělém překladu Dušana Provazníka v sedmdesátých a osmdesátých letech. I když si ho ale pořídíte až teď, nepocítíte žádnou letitou propast. Je právem považován za zakladatele reportážní školy v Polsku. Jeho knihy mají dechberoucí atmosféru, ať už sáhnete po čemkoli. Impérium je vlastně cestopisem po zemích a městech Sovětského svazu od dob Kapuścińského dětství až k roku 1993. A je nádherně osobní.
Gellert Tamas: Laserový muž
Česká literární obec věnovala loni právem velkou pozornost knize Jeden z nás – Příběh o Norsku od Åsne Seierstad. Jen zběžně v ní ale bylo zmíněno, že Anders Breivik měl svého předchůdce. Na začátku devadesátých let děsil Stockholm a Uppsalu John Ausonius, frustrovaný syn německo-švýcarských imigrantů, rasista a vrah. Dva roky střílel ve městě po lidech tmavé pleti a na živobytí si přitom vydělával spektakulárními loupežemi v bankách. Jedna z non-fiction knih, u kterých nebudete věřit vlastním očím, s pečlivým odkazovým aparátem na konci.
Hanna Krall: Srdcový král
Krall je asi nejuznávanější žijící představitelka polských reportérů. Je snadno rozeznatelná díky svému asketickému stylu vyprávění. Důkazem je toho právě útlá knížečka Srdcový král, kterou britský deník The Guardian označil za veledílo. Krall tu shrnula mnohaletou osudovou lásku Polky Izoldy R., která má se svým mužem na konci třicátých let před sebou velké dějiny, kde nechybí rasové zákony, válka ani Osvětim.
Ostrowski i Koudela prý reportérům, konkrétně těm polským, propadli kdysi dávno – Ostrowski se odkazuje na Kapuścińského Fotbalovou válku, Koudela je milovníkem reportáží Pawla Smoleńského. Jak oba říkají, skvělé reportáže, které se jim ve slovenské redakci Absyntu dostávají do rukou, chtějí nabídnout i Čechům. Paralelně proto existují Prekliati reporéri a Prokletí reportéři a knihy vycházejí i česky, i když jich je citelně míň než těch ve slovenštině.
Prokletí reportéři vás vezmou do Srbska, Palestiny, Íránu, Čečenska, Bosny, Turecka, Rwandy, Švédska, Spojených států, Angoly a dál. V každém z těchto míst díky nim prožijete to nejpřirozenější a zároveň to nejúčinnější - setkáte s lidmi, kteří tu žijí. Ti dostanou spoustu času a prostoru říct, kým jsou a proč. A otevřou vám tolik moc dokořán, že to nikdy nebude příjemné čtení.
Poláci si za myšlenkou stojí
O široké nabídce autorů a knih, které v edici vycházejí, se dá říct, že jde o reportáže z přelomových období i z každodenních životů. Vynikají tu Poláci, jejichž reportážní škola od časů Kapuścińského kultivuje tenhle žánr skvělým jazykem i obrovským pozorovatelským talentem svých zástupců. Autoři jako Jagielski, Tochman, Kapuściński, Szabłowski, Bałuk, Smoleński nebo dámy Krall a Surmiak-Domańska jsou to nejlepší, co v edici najdete. „Proč jsou Poláci tak výborní? Možná je to tradicí, už Henryk Sienkiewicz psal reportážní literaturu, uměl najít story, v jeho textech bylo všechno, co tam má být. Umění reportáže si tu spisovatelé předávají z generace na generaci,“ přemýšlí Ostrowski. „Poláci jsou navíc takoví lidé, že když za nějakou myšlenkou stojí, jsou schopní si kvůli ní dobrovolně zničit život,“ dodává.
Vedle polských autorů jsou v edici severští spisovatelé a reportéři, jejichž pečlivě vystavěné analýzy a precizně rekonstruované osudy často připomínají oblíbený žánr severských detektivek, s tím rozdílem, že Gellert Tamas, Åsne Seierstad i Peter Fröberg Idling se zaměřují na skutečné události a skutečné lidi. Edice má i jednoho českého zástupce, je jím Jan Urban a jeho Všem sráčům navzdory aneb Válka, o které nechcete nic vědět. Přes silné téma – kniha je výborem reportáží a úvah, které Urban psal z ostřelovaného Sarajeva – se jazykem i zpracováním svým zahraničním kolegům jen stěží vyrovnává. I když energie Prokletých reportérů i tady zůstává.
Edice se opírá o světoznámé reportážní matadory jako je Světlana Alexejevičová nebo Ryszard Kapuściński. Ve slovenštině tu například najdete i francouzskou reportérskou hvězdu Jeana Hatzfelda, který v Česku nikdy nevyšel. Hatzfeld v několika knihách zpracoval rwandskou genocidu Tutsijů a do oblasti se pak ještě následující dvě dekády vracel, aby díky tomu napsal skvělou a hlavně neuvěřitelnou knihu v Absyntu vydanou jako Stratégia antilop. Velkou posilou Prokletých reportérů jsou autoři narození po roce 1980, jako je Witold Szabłowski, zaměřený na Turecko, Michail Zygar, který pozorně sleduje každý krok Vladimira Putina, nebo autor knihy Všechny Louisovy děti Kamil Bałuk, který se orientuje na Nizozemí.
Absynt teď sice přibrzdila pandemie, přesto v edici Prokletých reportérů slibují Koudela a Ostrowski v dohledné době tři nové tituly – Nemesis od Mishy Glennyho, Nebe patří nám od Brendana Koernera a A ve Vídeňském lese stále stojí stromy od Elisabeth Asbrinkové. Příští rok Absynt vydá po skoro čtyřiceti letech v češtině znovu i Fotbalovou válku Ryszarda Kapuścińského.
