„Říkám tomu aura zoufalkyň.“ Dlouho odkládají mateřství, za důvody si ale samy nemohou

Tyto hlasy, často jsou mezi nimi lékaři a bohužel i lékařky, takto hledají vysvětlení pro podle nich pobuřující věc – ženy mateřství odkládají na pozdější a pozdější dobu svého života. To s sebou nese velké nevýhody. Ženské tělo je k mateřství nejvíce nakloněné po dvacítce, v reálném světě ale svoje děti nosíme a rodíme stále blíž čtyřicítce. Jenže co když to není naší volbou? Co když za dlouhými roky odkládání není touha vidět Ekvádor nebo mít PhD ze sociologie? Co když důvodem je mnohem obtížnější meta – touha mít dítě s někým, s kým si rozumíme, koho milujeme a kdo naše dítě chce taky. 

Malé kroky, které nejdou vzít zpátky

„Můj gynekolog nikdy ale skutečně nikdy nezapomene poznamenat, že už mám nejvyšší čas. Říká mi to od osmadvaceti, takže už sedm let v kuse. Poslední roky mám chuť mu vyškrábat oči. Ne kvůli jeho poznámkám, doktor sám je mi dost ukradený, ale proto, že to samé slyším od mámy, babiček, vdaných kamarádek. Říká to i hlas, který mi po nocích zní v hlavě. Slyším to od všech, kromě svého muže. Ten má času dost a stále se necítí připravený,“ říká Pavla. Je jí pětatřicet, je pět let vdaná, má byt, práci, psa. S mužem o své touze mít dítě moc nemluví, cítí, že nejsou úplně na stejné vlně.

Tlak, o kterém mluví, bude sílit, a Pavla má s tím, jak se otázka rodičovství stává naléhavější, strach, kam se bude manželství, které bez dětí funguje harmonicky, vyvíjet. „Jsme spolu deset let. Na děti bylo pořád dost času a mluvilo se o nich míň a míň. Nějak jsme sem prostě došli. Malými kroky, které teď nemůžu vzít zpátky,“ říká Pavla.