Disco je cool. Je cool i víra v Boha? Odpověď hledá norské drama

Podle průzkumu agentury STEM z roku 2019 sice věřících v Česku pomalu přibývá, v roce 2019 jich ale i tak bylo v populaci jen 35 procent. V Boha častěji věří ženy, lidé starší 60 let a obyvatelé moravských krajů. V Norsku, kde se odehrává děj dramatu Disco, je věřících většina. 

Mirjam, hrdinka norského filmu Disco, má zdánlivě všechno. Hřívu blonďatých vlasů, atraktivní vzhled, úspěchy na poli vrcholového sportu (lze-li něco tak bizarního jako disco tance nazývat sportem), na první pohled harmonickou rodinu a pevné zázemí v podobě cool církevní organizace, kterou její rodiče řídí.

Při bližším pohledu na Mirjamin život začne ale mnohé skřípat. Mirjam musí dostát mnoha často protikladným očekáváním ze strany svých rodičů, fanoušků i spoluvěřících. Musí být krásná zvenku i uvnitř. Úspěšná, a zároveň skromná. Sebejistá, a zároveň pokorná vůči Bohu, který je v její komunitě vším. 

Hledání smyslu

Není divu, že Mirjam přestává nacházet smysl ve světě disco tanců, kterým se věnuje a v nichž slaví mezinárodní úspěchy. Zažívá zmatek ze vztahových problémů svých rodičů i z tlaků zevnitř náboženské organizace, k níž její rodina patří. Její nevlastní otec tuto organizaci vede, pod slupkou sebejistého a charismatického guru se ale skrývá muž plný komplexů se sklony k psychickému vydírání svých bližních. Ukázkový svět Mirjamina života se tak zákonitě začne hroutit – a spolu s ním všechny dosavadní jistoty. Fyzická náročnost disco tanců se střetává s emocionálními nároky církve a svět ztrácí smysl. Přicházejí pocity ztracenosti, přecitlivělost na drobné, téměř nepostřehnutelné tlaky okolí, nenaplněná očekávání.

Film Disco měl premiéru už před dvěma lety na festivalu v Torontu, do českých kin kvůli covidové pandemii doputoval až teď. Existenciální krizi dospívající hrdinky kombinuje s krizí spirituální – Mirjam je členkou bizarního náboženského hnutí Friheten, které věřící láká pompézními obřady připomínajícími popové koncerty. Její vůdčí osobnosti se prezentují spíše jako popové idoly, ovečky se snaží strhnout popovými či disco hity s texty jako „Hledal jsem Ježíše, aby mi ukázal cestu“, to vše za zvuků disca a s doprovodem umělého kouře. 

V tomto světě Mirjam vyrůstá a není divu, že právě v období dospívání se od něj začíná odvracet. Nový směr ale v životě hledá opět tam, kde je zvyklá hledat – tedy ve víře, respektive v jejích dalších formách. Jejím prostřednictvím tak diváci nahlédnou pod pokličku dalších současných cool náboženských hnutí, která za blyštivou fasádou jak vystřiženou z Mirjaminých disco soutěží skrývají psychické vydírání i vůči svým dětským ovečkám, vyhrožování Bohem či drastické vyhánění démonů. 

V českém prostředí má tento na první pohled subtilní a nenápadný film šanci rezonovat, i když je převážně ateistické. Nejen tématem zmatků dospívání, které tu přesvědčivě ztvárnila mladá norská herečka Josefine Frida, ale i jako doklad toho, v jak zdánlivě nevinném prostředí mohou číhat nebezpečí – nejen pro naše děti. Sektářské praktiky nejsou jen výsadou extrémních církevních organizací, nejsou spojené jen s vírou, ale zejména s osobnostmi vůdců, šéfů, vedoucích manažerů, kteří dané (nejen církevní) organizace řídí.

Režisérka Jorunn Myklebust Syversen během příprav filmu Disco dělala rozsáhlý průzkum v norském náboženském prostředí a samotnou ji prý překvapilo, kolik lidí extrémním náboženským skupinám věří. Stejně jako ve filmu se dané organizace liší sociokulturními zvyky, jazykem, estetikou i teologicky, společný je jim ale radikální, až sektářský postoj k víře. 

Církev je boží

V současné době se nejen v Norsku, ale třeba i v USA řada těchto církví ve snaze ulovit nové mladé věřící přiklání k teatrálnosti. „Pokoušejí se mluvit k mladším lidem způsobem, s nímž se lze ztotožnit, včetně popové hudby, módního oblečení, stylového merchandisingu a marketingu,“ říká režisérka filmu. Pod tímto cool povrchem se ale maskuje zkostnatělý svět vyhánění démonů z těla, zastrašování a psychického a často i fyzického týrání.

K nejdrastičtějším záběrů filmu patří ty, v nichž se Mirjam ocitá na letním táboře v další náboženské komunitě, v níž děti freneticky skandují „zemřu pro Krista“, jsou jim vyhánění démoni z těla tím, že jsou nuceni dýchat do pytlíků tak dlouho, až omdlí. Následující noční bojovka, kterou film vrcholí, je spíše hororovou scénou, jakou bychom nikomu ze svých dětí nepřáli.

Zrádný řád v chaosu

Církev tu je usilovně cool a mladí lidé tak mají tím menší šanci prohlédnout její nekalé praktiky. Tyto na první pohled moderní náboženské organizace ve výsledku své příznivce znesvobodňují ještě více než církve tradiční. V dnešní době, kdy je možné zdánlivě všechno, tento svět láká nezanedbatelnou část nejen mladých lidí, kteří hledají řád v chaotickém světě bez ohledu na to, jak zničující následky to pro ně může mít. 

To potvrzuje i režisérka filmu. „Zoufale všichni hledáme nějaký smysl života, a proto možná cítíme potřebu přesvědčovat druhé, že naše cesta je ta jediná pravá. Odtud už není daleko k podceňování a omezování lidí kolem nás,“ uzavírá téma svého filmu Jorunn Myklebust Syversen. Tomu v Česku můžeme porozumět, protože podobné věci se dějí i mimo svět extrémních náboženských uskupení. Je zneklidňující do něj ve filmu nahlédnout. A pak je příjemné si uvědomit, že s ním nemusíme mít nic společného. Ať už v Boha věříme, či jako většina Čechů nikoliv.

Premiéra filmu je 17. 6. 2021 v českých kinech a současně na on-line platformě dafilms.cz.

Článek vznikl ve spolupráci s naším partnerem – společností Artcam Films.