Špinar: Zbourala jsem zeď, za kterou jsem celý život žila. Svou tranzicí jsem naštvala šedé eminence

Setkáváme se v Národním divadle, kde jste dlouho vedla činohru. Loni jste tuto pozici opustila a vystřídalo vás duo Skútr. Nestýská se vám trochu?

V repertoáru ještě dobíhají nějaké moje hry a netrápí mě, co se tu bude dít dál. Udělala jsem tu kus práce, ale jsem ráda, že jsem odešla. Teď jsem svobodná a můžu si dělat, co chci. Bylo třeba posunout se dál. Žiju teď nějakou dobu v Olomouci, kde se hraje moje hra Modrovousův hrad. Je to kus pro jednu ženu a jednoho muže, o dialogu maskulinity a feminity. Velmi otevřená symbolistní věc. Můj výklad je takový, že když muž přijme ženskou stránku ve svém životě, konečně nabyde celku. Je to o muži, který si do svého hradu pustí ženu, která mu pomalu otevře jeho zamčených sedm komnat, střežených tajemstvím. Je to jungovsko-freudovské téma, které v sobě podle mě řeší každý. Téma stereotypnosti muže a ženy a toho, v čem spočívá krása maskulinity a feminity a co je už konstrukt společnosti. Vždycky jsem dělala opery, které pro mě byly osobní a měly silné téma, jako Billy Budd a  Z mrtvého domu. Obě byly specifické tím, že v nich hráli jen muži, a považuji je za docela queer.

Velmi netradičním způsobem jste zpracovala také Rusalku, která se hraje ve Vile Štvanice.

Rusalka je zčásti postavená na Kvapilově libretu a zčásti jde o přepsaný text. Je to hodně komorní věc o trans coming outu. Text jsem napsala už před deseti lety a nechala jsem ho v šuplíku. Když jsem ho nedávno objevila, zjistila jsem, že jsem si dopředu napsala vlastní coming out. Je to hra pro čtyři postavy a tři herce, kdy Rusalka prochází tranzicí z pohádkové bytosti v člověka, a musí tomu obětovat věci, které ji pak do jisté míry hendikepují v životě. Zvláštní postavou je tam princ, který se do Rusalky nejdříve zamiluje a vezme si ji, ale okamžitě ji začne podvádět s cizí kněžnou. Dlouho jsem nevěděla, proč to tak je, ale pak jsem tomu dala korunu tím, že neví, co se sebou, protože je vlastně trans žena. I moje osobní zkušenost vychází z toho, že když člověk není spokojený sám se sebou, nebo když nemůže být tím, kým je, tak se chová toxicky. Je to spojené s tím, že skrývá, kým je. Já jsem naštěstí žila prací, měla jsem výhodu, že jsem se mohla schovat do fantazijního divadelního světa. To mi pomohlo, ale zároveň to mohlo způsobit oddálení mého coming outu.

Představení předchází diskuze s diváky o tématu změny pohlaví. Jakým způsobem ta debata probíhá?

Je to pojato jako skupinová terapie, kde je celkem padesát lidí, kteří sedí v kroužku a půl hodiny si povídají a diskutují na téma transgenderu. To pomáhá divákům najít filtr, kterým pak mohou hru vnímat. Myslím si totiž, že osobně se s tímto tématem setkalo stále ještě málo lidí a znají ho jen jako skandalizované z médií. Je to přitažlivé téma tím, že je to pro většinu lidí nepředstavitelné. Touto diskuzí se proto snažíme setřít nánosy stereotypů. Mezi návštěvníky jsou i trans lidi, a tak mají diváci možnost setkat se s nimi osobně a diskutovat s nimi o tom, co je zajímá.

Půjdete do toho?

Docela by mě to lákalo, uvidím, jak bude vypadat scénář. Baví mě, když se nedělá velká věda z toho, že trans lidi vůbec existují. Celé stigma je postavené na tom, že jsou to blázni nebo sex workeři. Jsem ráda za každý počin, který nás ukazuje jako normální osoby. Dříve nic takového neexistovalo a možná to do jisté míry mělo za následek i to, proč mi coming out trval tak dlouho.

Není u komedií tenká hranice mezi tím, že se takové zobrazení může lehce zvrhnout v karikaturu?

To je klišé, na kterém dlouho stála celá kinematografie. Lidé z LGBTQ+ komunity byli vždycky představováni jako komické figurky. Až teď vnímám, že se to konečně zlepšuje. V seriálech na Netflixu a trochu i v České televizi už je to vidět. I když nedávno tam běžel dokument o trans lidech s názvem V jiném těle, který nepovažuji za příliš povedený. Vybrali podle mě lidi, kteří neukazují realitu dostatečně. Ve snaze mít co nejšťavnatější materiál z toho vyšli ti lidé často trochu bizarně.

Jakým způsobem je podle vás vhodné dělat osvětu ohledně změny pohlaví?

Je dobré zdůrazňovat, že je člověk šťastnější, než byl předtím. Že jde o dlouhý proces, který je psychicky náročný, ale díky němuž lidé míří k lepšímu životu. A že do toho, co si kdo dělá s vlastním tělem, nikomu nic není. Každý pozitivní vzor je skvělý a potřebujeme ho.

Když jste v lednu bilancovala loňský rok na svých sociálních sítích, napsala jste, že pro vás byl nejšťastnějším rokem v životě. Většina lidí jej přitom vnímá jako jeden z nejtěžších vzhledem k tomu, že doznívala pandemie, začala válka a ekonomická krize. Jaké to bylo, prožívat své nejšťastnější období v tak těžké době?

Já jsem vždycky prožívala všechny okolo a celý svět a teď konečně řeším sebe. A je to velmi úlevné. Chod dějin bohužel nezměním, ale můžu změnit sebe samu. A to se mi povedlo. Jakmile je člověk šťastnější, proudí z něj přirozeně lepší energie, a tím i lepší energii dostává. Jsem šťastná, že jsem konečně zbourala zeď, za kterou jsem celý život žila. Najednou kolem sebe vidím i hezké věci. Jsem spokojená a nestydím se za to jen proto, že žijeme v době, kdy je společnost na dně.

A hned se toho chytil bulvár… Byl v tom trochu záměr?

Mě spíš překvapilo, že to vůbec někoho zajímá. Myslím ale, že to posloužilo dobré věci. Nikdo se nesnažil psát o tom úplně bulvárně a bylo to takové popostrčení pro celou společnost v tom, jak vnímat tranzici. Sklidila jsem za to hejty, ale i velké komplimenty. Vzhledem k tomu, jak jsem teď rozjívená, možná můj aktivismus bude fungovat, aniž bych to cíleně chtěla. Je dobré, když lidi vidí, jak taková proměna probíhá. I pro mě je to fascinující.

V čem konkrétně?

Je to dlouhý proces, kdy se člověk musí přenastavit i psychicky. Já jsem teď rok na hormonech, takže zhruba v půlce, pokud bych to chtěla tou nejrychlejší formou. Nikam ale nespěchám, mám své tělo ráda a netrpím tím, že bych nějaké jeho části nenáviděla. Jsem spokojená se svou identitou a konečně si užívám některé ženské věci, které mi jsou přirozené, ale dřív jsem si je užívat nemohla. Zároveň ale nejsem typická trans žena. Když randím s pány, vnímám, že mají zažitý stereotyp, jak trans žena vypadá. Vždycky čekají takový ten fetiš styl: dlouhé nalakované nehty, zmalovaný obličej, paruku… Ale to mě moc nebaví, chci být přirozená. Mám teorii, že nikdy nebudu úplně ženou, ale jako trans vždycky budu trochu obojí. A to je koncept, který konzervativní lidi ještě příliš nechápou. Očekává se ode mě, že teď musím udělat všechno proto, abych se stala ženou se vším všudy. Já ale nechci smazat svůj předchozí život, chci se pořád cítit sama sebou.

Co si na všech těch změnách nejvíce užíváte?

Užívám si vlasy, protože jsem bývala průměrně proplešatělý chlap. Jako muž jsem na sobě neměla ráda jemnou ženskou postavu a hladkou kůži, ani to, že jsem neměla moc maskulinní obličej. Řešila jsem také svůj hlas. Vždycky jsem byla víc ženská než mužská. Teď toto všechno mám na sobě naopak ráda. Baví mě tělesné změny i to, jak na mě společnost reaguje. Ten mezistav je opravdu velice zajímavý. Mám radost, když si jdu koupit dámské kalhotky, novou kabelku, nebo když se hezky obléknu na premiéru. Najednou dokážu být šťastná.

Vnímá to podobně pozitivně i vaše okolí?

Pro okolí to byl šok zejména proto, že jsem udělala tranzici, čímž jsem zároveň hodila vidle do českého divadla. Naštvala jsem všechny šedé eminence oficiální divadelní scény. Počítala jsem s tím, že kvůli tomu přijdu o spoustu nabídek, ale upřímně o ně teď ani moc nestojím. Cítím, že po těch sedmi letech, kdy jsem byla v Národním, teď potřebuju být naopak hodně osobní. Lidé stále ještě nevědí, co si o mně mají myslet. Spousta divadelníků mě považuje za blázna, že jsem utekla z teplého místa šéfa činohry, které by mi zajišťovalo doživotní kariéru, a do toho jsem se ještě prohlásila za ženu. Když po dlouhé době potkám známé z divadla, bývají z osobního setkání překvapeni, protože si představovali ty nejčernější scénáře. Někteří lidé ze setkání se mnou mají strach, jsou z toho nervózní. Ještě to chce čas.

Máte nějaké nové pracovní ambice?

V práci už jsem si všechno dokázala, nemám už v tomto ohledu žádné ego, kariéru už jsem udělala. Vždycky nějakou práci mám, a když zrovna ne, tak si ji vymyslím. Jsem ráda, že jsem utekla z vysokého politického managementu, to mi nebylo příjemné. Vše to funguje tak nějak samo, jsem v tom optimistická. Stále objevuji, co chci dělat. Vím, že divadlo umím a je mi nejblíž, ale jsem otevřená všemu.

Během covidu jste zfilmovala původně divadelní představení Idiot. Lákal by vás film i do budoucna?

Ráda bych jednou natočila film, ale je to velmi těžké. Je to drahá záležitost a běh na dlouhou trať, zvlášť pro lidi, kteří nechtějí dělat kompromisy. Spousta režisérů v mém věku ještě ani žádný film nenatočila. Jsem ráda, že jsem si mohla natočit Idiota, ale divadlo je pro mě mnohem zajímavější, svobodnější a aktuálnější. Musím ale přiznat, že mě na filmu velice zaujal střih, protože to v divadle neexistuje a je to velmi vzrušující práce. Nevylučuju, že někdy v budoucnu něco natočím, ale teď na to nijak netlačím.

Máte v práci ještě nějaký nesplněný sen?

Chtěla bych si zkusit udělat operu někde v zahraničí, tam je to ještě úplně jiná liga - mají na to jiné peníze, více času… Byla bych ale ráda i za to, kdyby měl úspěch Modrovousův hrad a otevřel mi dveře k režii dalších oper v Česku. I tady jsou zajímavé příležitosti. Baví mě pestrost práce pro velké divadelní domy i komorní prostory a také mě baví, když můžu být sama trochu performerkou. Věřím, že jsem ještě neokorala a pořád chci dělat dobré divadlo. Všichni ti pánové, kteří jsou dnes ve vysokých funkcích, také byli ze začátku pro divadlo zapálení, ale po cestě na to trochu zapomněli. Jsem ráda, že jsem z tohoto kariérismu utekla a uvědomila si včas, co je pro mě důležité. Vždycky budu bohémka a bláznivá umělkyně, o to víc, když už nebudu přiškrcena svojí identitou. Uzavřela jsem kruh a vrátila se znovu na začátek. Cítím se, jako by mi bylo zase patnáct, prožívám znovu pubertu a mládí.

To vám snad i trochu závidím!

Že jo! Vždyť kdo to může říct? Ty hormony jsou úplný zázrak.

Odráží se podle vás zkostnatělost ve vedení divadla, o které mluvíte, také v jeho repertoáru a pojetí jednotlivých her?

Moje pojetí práce bude vždycky pro spoustu lidí otravné. Pořád chci všechno posouvat dál, řešit problémy, hledat jejich příčiny. Je vlastně prokletí, když tak fungujete. Lidi to obecně moc nemají rádi, drží si svá teplá místa, jsou pohodlní, a když nastane problém, jsou raději zticha a zametou to pod koberec. Covid měl potenciál divadlo trochu změnit, aby se zamyslelo, jestli nezaspalo dobu… Jenže všichni se tvářili, že to přečkáme, zadotujeme ho a až to skončí, bude všechno zase při starém. A to se taky stalo. Divadlo se teď ale bude muset zamyslet nad tím, jak funguje a jestli nepřejímá staré modely a pravidla, která už ve společnosti neplatí. O diváky sice nouze není, ale je to proto, že divadla slevila v produkci a podbízejí se jim. A tak jsou sice plná, ale není v nich žádná invence, jen byznys. Taky bych dokázala vyprodávat každý večer sál, ale musela bych se zpronevěřit vlastní etice. Divadlo by mělo být živou reflexí společnosti, a to nemůže být jen zábava. Vymyslet ten kompromis je ale těžké.

Máte v hlavě nějaký další projekt?

Zpracovávám v různých fázích více věcí. Po Modrovousově hradu připravuji hru o režiséru Petru Léblovi, který byl českou divadelní ikonou. Dostaly se ke mně jeho deníky z posledního roku jeho života. Spáchal sebevraždu a ani po pětadvaceti letech nikdo moc nechápe proč. Všichni tušili, že byl asi gay, ale nikdo to neví přesně. Sám měl problémy s tím, že si to nedokázal přiznat. Měl strach vylézt z ulity, být zranitelný a přiznat si, kým je. Je to tragický příběh člověka, který se „nevyoutoval“ a byl nešťastný sám se sebou. A to mě na tom zajímá. Bude to hra pro tři herce a měla by mít premiéru v půlce dubna ve Vzletu. A pak také na příští rok chystám LGBTQ+ téma pro Slovenské národní divadlo, kde si myslím, že je to velmi zásadní. Jednak se tam takové věci nedějí a navíc je země stále otřesená nedávnými útoky na LGBTQ+ komunitu.

Máte i vy sama někdy obavy o své bezpečí?

Na Slovensku se asi o své bezpečí bát budu jakožto trans žena v prostředí, které nesnese ani gaye. Myslím, že je tam ještě více zakořeněné to, že lidé nejsou svobodní ve své sexualitě a identitě a skrývají ji, protože mají strach. I ve Slovenském národním divadle je několik herců, kteří se doteď „nevyoutovali“. Ráda bych otevřela téma, že rodiče mohou svým stereotypním uvažováním v dítěti něco zadupat a zablokovat ho. Nebude to nic provokativního, kdyby to bylo razantní a aktivistické, bylo by to spíš kontraproduktivní. Člověk musí být citlivý, když předkládá nějaké téma, na které prostředí ještě není připraveno.

Lze obeznámit diváka s novými tématy i tím, že je propašujete do klasických her? Je to podle vás cesta?

Vždycky jsem to tak dělala. Všechny moje inscenace byly něčím trochu queer, ať už tematicky, vizuálně, nebo prostřednictvím nějaké postavy. Je to moje přirozenost, kterou si neodpářu. Je jasné, že vnímám věci asi trochu jinak než člověk, který se svou sexualitou a identitou nikdy nezabýval. V Národním divadle jsem musela dělat velké kompromisy, ale v každém počinu jsem se snažila dokázat, že svět je barevnější než černá a bílá nebo muž a žena. Ve všem, co dělám, se snažím ukázat pestrost všech možných barev života. Je mi líto všech, kterým vadí gayové nebo trans lidi, protože si říkám, že asi sami v sobě musí zápasit s něčím těžkým. Ten, kdo nemá rád sám sebe, nedokáže mít rád ani svět okolo. Krása života je v tom, jak je komplikovaný, na nic není jasná odpověď.

Dokáže současná politika důstojně pojmout téma genderové diverzity? Projevilo se to podle vás například v kampaních před prezidentskými volbami?

Myslím si, že nejblíž k této oblasti měla Danuše Nerudová, protože je žena. Žena je největší menšina na světě, i sama teď postupně poznávám, co to znamená být ženou a přijít o to privilegium. Muži to nevědí, protože v tom fungovali celý život, a teď jsou najednou v těžké krizi. Nemyslím si ale, že by to mělo být politické téma. Týká se velmi malé skupiny lidí – trans lidí není ani procento. Přemýšlím nad tím, jak dělat osvětu tak, abych to nikomu necpala a jen lidi pozitivně ovlivňovala tím, že mě poznají jako normálního člověka, který dělá dobře svoji práci.