Velikonoce jako bizarní tradice. Fotografka je staví naruby. Bourá i představy o ženách z Východu

Před pěti lety odešla studovat obor módní fotografie na London College of Fashion, loni v létě školu dokončila a letos si za svou sérii fotografií o londýnské komunitě expatů z východní Evropy vysloužila nominaci na cenu Czech Grand Design v kategorii objev roku. Vedle toho, že Johana Kasalická sama fotografuje, pracuje zároveň jako produkční u prestižní britské módní značky Alexander McQueen, která navazuje na odkaz slavného stejnojmenného návrháře. Nastoupila tam hned po vysoké škole, v rámci programu pro čerstvé absolventy. „Dělám v podstatě asistenci produkce od komunikace s agenty umělců přes přípravu focení, módních přehlídek až po rozpočet, zařizování cateringu, vybavení na focení, objednávání aut, ale i skautování lokací,“ popisuje svou denní náplň práce.

Začátky focení jsou u Johany Kasalické spojeny s portrétní fotografií v módním prostředí. Zájem o fotografování u ní přišel v době, kdy dokončila gymnázium a dala si mezi střední a vysokou školou roční pauzu, během níž cestovala a dělala modeling. „Byla to doba, kdy začínaly být v kurzu módní blogy. Tehdy jsem si koupila fotoaparát a začala fotit víc. Kolem mě byla spousta zajímavých tváří a já začala fotit jejich portréty,“ vzpomíná.

Módní fotografie ve světě funguje podle v Londýně usazené krajanky úplně jinak než v Česku. Rozdíl je především v tom, že u nás jde primárně o to, aby fotografie prodala produkt, kdežto ve Velké Británii či jiných západních zemích je módní fotografie považována za uměleckou disciplínu, které předchází důkladný výzkum. „Jde více o celkový koncept,“ tvrdí fotografka, kterou nezajímá jen estetická rovina snímků, ale také jejich společenský přesah. Každému jejímu focení předcházejí hloubkové osobní rozhovory a důkladná rešerše. I módní fotka může mít podle Johany Kasalické politický podtext: „Móda je jen jedním z elementů celého snímku,“ dodává mladá autorka.

Johana Kasalická se při fotografování zaměřuje především na mladou generaci, zejména na komunitu přistěhovalců ze střední a východní Evropy, jejíž je sama součástí. „Pro lidi generace Z, ze subkultury, kterou bych definovala pojmy fashion, art a možná techno, je důležité právě to, že své životní postoje vyjadřují skrze módu,“ vysvětluje s dodatkem, že si záměrně vybírá lidi, kteří mají zajímavý styl.

Největším předsudkem vůči přistěhovalcům ze střední a východní Evropy je podle Kasalické právě to, že je místní vnímají jako levnou pracovní sílu a lidi bez sociálního a kulturního kapitálu. „Pokud u sebe doma vystudovali nějakou vysokou školu, tady jim to nutně neuznávají. Jsou proto v nevýhodě i v práci,“ tvrdí. Bez osobních kontaktů ve svém oboru nemají šanci práci sehnat, protože se prestižní pozice často veřejně neinzerují. Rozhoduje také, jakým jazykem mluvíte: „V módním oboru je pro zaměstnavatele výhodnější přijmout někoho s italštinou nebo francouzštinou než někoho, jehož rodným jazykem je čeština nebo jiný slovanský jazyk,“ tvrdí Kasalická.

Johana Kasalická se rozhodla setřást stigma „přistěhovalců z Východu“ prostřednictvím fotografií. Zachycuje své kamarády a známé z umělecké subkultury v běžných situacích s různými stereotypními kulturními atributy. Svou kamarádku Johanu tak například nastylizovala do situace, kdy sedí na balkoně, čte si Milana Kunderu a jí přitom kyselou okurku. Jiné dvě dívky sedí na trávě v parku, popíjejí lahváče a balí si cigarety, další sedí doma na pohovce a jí mazanec. „Chtěla jsem tak vtipným způsobem poukázat na stereotypy o Východoevropanech,“ vysvětluje autorka svůj koncept.

Johana fotí své souputníky v jejich oblečení a v jejich domovech. Přitom si všímá, že mají mnoho společného, co se týče životního stylu i vybavení bytu. „Zjistila jsem, že všichni mí přátelé sbírají kamínky nebo mušle pokaždé, když se jdou projít na pláž, a poté si je doma vystavují,“ uvádí jeden z příkladů. Tento zvyk podle ní může být zakořeněn v totalitní minulosti, kdy generace rodičů a prarodičů těchto lidí neměla možnost cestovat, a když už se jim to poštěstilo, tak si vždy vozili suvenýry tohoto typu. Poláci navíc často mají tendenci dát si do bytu alespoň jeden obrázek nebo sošku Panny Marie, protože jim připomíná domácí katolické kořeny.

Sérii fotografií východoevropské komunity v Londýně předcházely obsáhlé rozhovory, v nichž se Johana svých modelek a modelů ptala, jaké mají zkušenosti s přijetím do většinové společnosti. Jde v podstatě o sociologický průzkum, v němž fotografka posbírala řadu negativních zážitků, především z pracovního prostředí: „Jedna z dívek, která pracovala v muzeu, byla například nařčena návštěvníkem, že krade příspěvky, které se dobrovolně házejí do kasičky v šatně. Viděl v televizi, že je kradla nějaká Východoevropanka, a tak se jí zeptal, jestli to chce ukrást i ona,“ dává příklad jedné ze situací. Jiná dívka zase podle ní měla negativní zkušenost z klubu, kde ji přišel oslovit kluk, a jakmile se dozvěděl, že je ze Slovenska, zakroutil hlavou a odešel. Ani Poláci se vždy nesetkávají s vřelým přijetím okolí.

Ani v důsledku války na Ukrajině se přístup k přistěhovalcům z východní Evropy podle Johany Kasalické nijak zásadně nezměnil. „S uprchlíky z Ukrajiny se tu prakticky nepotkáte. V Česku byla, minimálně v prvním půlroce, válka na Ukrajině předmětem každodenních rozhovorů a byla znát i velká solidarita. Tady v Anglii se sice válka řeší také, ale jako cosi vzdáleného, co se Britů příliš netýká, a názory, jak k válce přistupovat, se dost rozcházejí,“ tvrdí fotografka.