Paruka z menstruačních tamponů a sny o svobodě. Fotografka zachytila život i naděje v uprchlickém táboře
„Považovali mě za špionku nebo prostitutku. Všude, kam jsem se pohnula, mě sledoval tisíc očí,“ vzpomíná na své začátky v palestinském uprchlickém táboře rakouská socioložka a fotografka Verena Andrea Prenner. Přesto časem přesvědčila místní, aby se od ní nechali fotit v maskách vyrobených z odpadků. Před objektivem jí pózovali palestinští taxikáři i muslimské ženy snící o základních lidských právech.
„Nikdy v životě jsem neviděl lva nebo žirafu – není tu žádná zoo, až na tu velkou, v níž jsme zvířaty my sami,“ popsal své životní pocity Adem, jeden z palestinských obyvatel Betléma v soukromém rozhovoru s rakouskou socioložkou a fotografkou Verenou Andreou Prenner.
Měl tím na mysli situaci, kdy palestinská a izraelská území na Západním břehu Jordánu rozdělila zeď. Izraelská vláda ji začala stavět v roce 2002 a podle Vereny Prenner má bariéra drastické ekonomické i sociální dopady především na palestinské obyvatelstvo. Proto se sem v roce 2014 vydala zdokumentovat strastiplný život místních obyvatel. V tu dobu měla čerstvě po studiích a žila v Tel Avivu. Poprvé se na Střední východ dostala v roce 2007, když jako turistka cestovala po Izraeli a Palestině.
Podívejte se na snímky fotografky Vereny Prenner, které vyšly v knize Camping:
„Upřímně mě tehdy překvapilo, jak byla zeď obrovská a že na check pointech probíhaly kontroly Palestinců, kteří nemohli projet bez potvrzení vydaného izraelskou vládou,“ řekla Heroine.cz. Tématu izraelsko-palestinského konfliktu v tvorbě místních umělců se věnovala ještě během studia sociologie. Později se zaměřila na komunitu palestinských taxikářů na Západním břehu Jordánu, kterým přítomnost zdi citelně omezila prostor pro podnikání. „Na svých cestách jsem viděla, jak u check pointů za zdí postávají dlouhé zástupy palestinských taxikářů a čekají tu na zákazníky. Přišlo mi to velmi surreálné,“ vysvětluje socioložka.
Právě jeden z taxikářů přirovnal své životní podmínky k zoo a díky tomu fotografku napadlo, že by řidiče mohla obléci do kostýmů zvířat a vyfotit je v neutěšených kulisách zdi. Kostýmy vlastnoručně vyrobila z odpadků, které posbírala kolem. Tím chtěla zároveň upozornit na ekologický aspekt politického rozhodnutí, které kromé jiného limitovalo i možnosti vyvážení odpadu. Pro taxikáře Adema vyrobila kostým žirafy ze zbytků červených a žlutých plastových pytlů.
Dalšího muže, Adnana, který přiznal, že v něm zoufalá situace vyvolává vztek a touhu bojovat, vyfotila u nehostinného koutu zdi se sloníma ušima z novinového papíru. „Zpočátku pro ně bylo nepochopitelné, že za nimi přijde samotná žena a zajímá se o jejich životní a pracovní podmínky. Chvíli trvalo, než jsem si získala jejich důvěru. Nikdy jsem se ale mezi nimi necítila ohrožená, vždy jsem měla pocit, že jsem v bezpečí,“ popisuje Verena Prenner.
Život v uprchlickém táboře
Aby mohla na svém projektu pracovat, musela se v oblasti na nějakou dobu usadit. A tak si podala inzerát a dostala několik nabídek na ubytování v Betlémě, Rámaláhu nebo Hebronu a mezi nimi i nabídku na ubytování v jednom z 59 palestinských uprchlických táborů – Dheishehu, který se nachází asi dvacet kilometrů od Jeruzaléma. Jde o jeden z nejstarších táborů, který vznikl už v roce 1948. Dnes v něm žije okolo 13 tisíc lidí na ploše menší než jeden kilometr čtvereční. Právě tuto poslední možnost si Verena zvolila – především z profesního zájmu.
Zatímco pokračovala v projektu s taxikáři, přivydělávala si fotografováním muslimských svateb a postupně se sžívala s komunitou v táboře. Nešlo to snadno, kulturní rozdíly byly obrovské. Právě Dheisheh je dnes podle ní jednou z největších líhní různých radikálních skupin. Ale nebylo tomu tak vždycky – během studené války odjelo mnoho mladých obyvatel tábora studovat do Sovětského svazu, a když se vrátili, prosazovali v Dheishehu principy komunismu. Díky tomu se tak dočasně zlepšily podmínky života žen v táboře. „Většina z nich tehdy nechodila zahalena a mnohé byly dokonce aktivní v politice,“ popisuje Verena Prenner ve své nové knize fotografií Camping, která nedávno vyšla v rakouském nakladatelství Edition Lammerhuber.
To se však s pádem komunismu změnilo a dnes je zde situace zvláště pro ženy velmi tíživá: „Životní podmínky jsou tu pro ženy ještě obtížnější, nejen po politické stránce a kvůli jejich statusu uprchlíka na oploceném území, ale také po stránce kulturní. Dominující muslimská společnost jim přiznává jen málo práv a svobod,“ uvedla Verena Prenner pro Heroine.cz.
Jak se v těchto podmínkách cítila blonďatá Evropanka? „To, že jsem se přestěhovala do tábora jakožto nezadaná žena, vyvolalo u mnoha místních obyvatel údiv. V jejich očích jsem hned byla izraelskou či palestinskou špionkou, nebo dokonce prostitutkou. Všude, kam jsem se hnula, mě sledoval nespočet zvědavých očí,“ vzpomíná. V táboře nakonec v roce 2014 vydržela žít několik měsíců a později se sem ještě několikrát vrátila, naposledy letos.
Budování důvěry
Krátce po jejím přestěhování do Dheishehu začala válka v Gaze. Veřejný život zamrzl, každou noc probíhaly vojenské operace. „Bolest, bída a smrt byly všude,“ vzpomíná fotografka. Právě v tu dobu se ale do života v táboře paradoxně začlenila nejlépe – společné utrpení dokázalo překonat i kulturní rozdíly. Po několika měsících se jí podařilo získat důvěru místních natolik, že se od ní nechali fotografovat – opět ve vlastnoručně vyrobených maskách. Tentokrát místo zvířat zvolila popkulturní motivy typické pro západní civilizaci, které představovaly skrytou touhu po svobodě.
Na pozadí vraků aut, na skládce, před zdí se seznamem válečných obětí, v dílně nebo v kuchyni tak palestinské uprchlíky fotila s maskou Marge Simpsonové, Pac-Mana, Mickey Mouse nebo Růžového pantera. Na inscenovaných portrétech zachytila i silné lokální motivy, jako je třeba nástěnná malba připomínající čtyři sta dětí, které padly za oběti bojů v Gaze během roku 2014. Jejich jména symbolicky požírá maketa Pac-Mana.
Verena Andrea Prenner je rakouská socioložka a fotografka. Soustředí se na dlouhodobé projekty, ve kterých zachycuje životní podmínky lidí v těžkých životních podmínkách nebo na okraji společnosti. Fotila v uprchlickém táboře na Blízkém východě a ve Střední Africe nebo v prostředí vídeňských nevěstinců. Její umělecké projekty se pohybují na pomezí fotografie a výtvarné instalace. Vystavovala v renomovaných světových galeriích i v horské chalupě uprostřed lesa. Vedle fotografií a performance vytváří autorské obrazy grafickou technikou fotogramu. Vloni získala rakouskou státní cenu za přínos kultuře.
Zdi sloužily jako silné médium především v dobách začátků tábora, kdy obyvatelé neměli k dispozici rozhlas nebo televizi. Některé nápisy pocházejí ještě z 50. let a vedle nich se objevují nová graffiti.
Vedle sociokulturního podtextu dokázala Verena Prenner ve svých snímcích zaznamenat i řadu lidských příběhů, například romantický vztah Izraelce a Palestinky. Poznali se v Jeruzalémě, on konvertoval k islámu, aby si ji mohl vzít, jenže komunita v táboře ho nepřijala. Podezírala ho, že je špion. Fotografka pár zachytila v jejich příbytku na pohovce v bílých prostěradlech a s vavříny kolem přikrytých hlav. Muž pak v roce 2017 „náhle“ zemřel cestou z tábora do města.
Speciální význam má na snímcích Vereny Prenner motiv melounu – nese totiž barvy palestinské vlajky, a je tak pro místní tak trochu skrytým národním symbolem, který se používal v dobách, kdy bylo zakázané vlajku vyvěšovat. Na fotografiích figuruje rozkrojený napůl v náručí zahalené postavy sedící před zakrytým autem nebo vydlabaný na hlavě jednoho z místních mužů.
Extrémní patriarchát a ženské sny
Nejtěžší bylo podle Vereny Prenner přesvědčit k fotografování v kostýmech na veřejném prostranství místní muže: „Bylo to totiž okamžitě vnímáno jako veřejné ponížení muže ženou.“ Zvláště pak snímek Sweet Memories (2014), kde má jeden z mužů na hlavě paruku z použitých menstruačních tamponů, byl v tomto smyslu velkým projevem odvahy nejen od autorky, ale i od fotografované osoby. Největší kulturní překážkou během života v táboře byl podle Verny Prenner právě extrémní patriarchát: „Jakožto muslimská žena nemáte takřka žádná práva. Mnoho žen nemá povoleno pracovat i přesto, že by chtěly. Většina života ženy se tu odehrává v domácnosti, na veřejnosti nejsou vítané,“ řekla Heroine.cz. I proto podle ní bylo zprvu těžké se k ženám dostat. Jedna z nejsilnějších sérií fotografií však vznikla právě s ženami.
Je impozantní, že tito lidé v sobě i po tak dlouhé době stále nesou naději v lepší budoucnost.
Fotografka je vyzvala, aby na bílé masky napsaly svoje touhy a sny. Ženy vytvořily jednoduché nápisy jako „love“, „freedom“ nebo „dance“, ale i celé politicky motivované projevy. Vedle osobních cílů, jako je dostudovat nebo postarat se o svou rodinu, napsala jedna z žen na masku v angličtině o svém snu o osvobození Palestiny: „Nevzdáme se svých práv na tuto zemi a budeme bojovat za to, abychom ji obnovili.“
„Mluvily především o běžných věcech – že chtějí lepší budoucnost, nezávislost, svobodu, život v míru, ženská práva. A také o svých pracovních snech. Jedna dívka se třeba svěřila, že by se chtěla stát doktorkou, aby mohla pomáhat lidem,“ vzpomíná Verena.
Po letech, kdy se do uprchlického tábora vracela, nakonec Verena Prenner získala i v tomto prostředí mnoho přátel. „Lidé, u kterých jsem bydlela, se stali takovou mojí druhou rodinou. Jsme spolu v kontaktu dodnes. Naposledy jsem u nich letos na jaře strávila několik týdnů,“ říká Verena. Životní podmínky místních se ale ani po letech nelepší. „Je impozantní, že tito lidé v sobě i po tak dlouhé době stále nesou naději v lepší budoucnost,“ dodává umělkyně.
