Vyrobila plyšáka s přirozením. Sexualita nás ovládá od dětství, říká umělkyně
Její tvorba vzbuzuje emoce. Dokonce takové, že po zhlédnutí jejích děl se udělalo někomu špatně. Sochařka Barbora Maštrlová proslula jako autorka bronzových soch plyšových medvídků s přirozením či vibrátorů s hlavami diktátorů. „Chci odkazovat k minulosti. Přirozené hodnoty jsou v současnosti podrobovány obrovské zkoušce,“ říká v rozhovoru pro Heroine.cz. Jak její díla vznikají, v čem ji zajímá spojení dětství a intimita a co je podle ní zrádné na politické satiře?
Poslední dobou se věnujete zejména učení kresby a vytvořila jste i novou učebnici kreslení. Zbývá vám čas i na volnou tvorbu?
Prožívám až fyzickou bolest z toho, že teď volné umění nedělám, hrozně mi to chybí. Osm let jsem pracovala na učebnici kreslení, z níž nakonec vznikl online kurz, který jsem spustila na začátku prosince. Když jsem před jedenácti lety začala kreslení učit, brzy jsem zjistila, že není dostatek kvalitních materiálů, o které bych se mohla opřít. A tak jsem časem došla k tomu, že jsem je začala sepisovat sama. Původně jsem chtěla vydat knihu, ale přišla pandemie a začala jsem své studenty učit online. A tak vznikl online kurz. Dodělám ještě poslední kapitolu a už se těším, až se zase budu moct vrátit k tvorbě.
Vy jste ale především sochařka. Proč jste se rozhodla učit zrovna kreslení?
Vnímám realistickou kresbu jako výchozí bod, na kterém se můžeme všichni shodnout. Je to jako s tancem – nejdříve se musíte naučit základní kroky a na ně pak můžete variovat. Kreslení vám změní pohled na realitu a má velký terapeutický potenciál – je to nástroj pro poznání světa i seberozvíjení. Prázdný papír je neskutečné zrcadlo vašich strachů. Když se naučíte, jak funguje realistická kresba, můžete se vůči ní vymezit a začít dělat naopak třeba abstrakci. Já jsem vždycky byla především figuralistka, ale dělám také objekty, pracuji s texty, mám přesahy do malby i kresby. Baví mě hra s formou a vtipem. Občas udělám i nějaký videoart, který umožňuje hrát si s časem – jako třeba oheň hořící pozpátku. Nejlépe je mi ale v médiu sochy. Když současný umělec zároveň učí, je to často bráno tak, že se zaprodává. I já jsem se nejdřív bála, jak budou lidi vnímat to, že na jednu stranu připravuju jejich děti na talentovky a na druhou dělám medvědy s penisem, ale pro sebe to mám už vyřešené.
Fotogalerie: Hlavy diktátorů, oprátka k Vánocům a další díla Barbory Maštrlové:
Plyšový medvěd s penisem je pro vás charakteristickým motivem. Jak jste k němu došla?
Moje nápady vznikají tak, že zapnu mozek jako procesor, někde na pozadí létají různé myšlenky a já se je snažím zachytávat. Občas mě napadne nějaká blbost, které se zasměju, jako třeba ten medvěd. Nosila jsem ho v hlavě asi půl roku, pak jsem si ho nakreslila a nakonec jsem se rozhodla odlít ho i z bronzu. Musím říct, že mě překvapilo, jak silně tento motiv zarezonoval, reakce na něj byly velmi emotivní. Jedna paní mi dokonce napsala, že se jí po zhlédnutí medvěda udělalo špatně a že je to nejhnusnější dílo, které kdy v životě viděla, a to už viděla obrazy malované lidskou stolicí! A to jsem si myslela, jak je to nevinný motiv….
Je jeho kontroverze založená na spojení témat sexu a dětství?
Nemám ráda, když se mluví o tom, že moje hlavní téma je sex, to není pravda. Moje hlavní téma je sexualita, kterou vnímám v kaskádě pudovosti a determinace. Řeším, co jsou hybné motivy v nás v rámci naší existence a společné koexistence. Hluboká síla sexuality nás ovládá, i když si to v devadesáti procentech času neuvědomujeme a snažíme se to vytěsňovat. Ale pořád to tam je, už od dětství. To je tématem i jiné mé sochy – malé holčičky, která se dívá do rozkroku. Na ni jsem během pandemie navázala sochou Witch Bitch – figurou ženy, která se sklání ke svému přirození, ale dotýká se ho jen konečky dlouhých vlasů. Ještě jsem ji nikde neprezentovala.
A v hlavě mám ještě další motiv – malého chlapečka. Bude reflektovat radost z objevování vlastního těla, ale zároveň kulturní nános studu. Pamatuju si moment, kdy mě to napadlo. Pocházím z Liberce a s mámou celý život jezdíme na návštěvy k její kolegyni do Krásné Studánky, kde má s partnerem chalupu uprostřed lesa. Protože jsou velmi společenští, pořád se tam motá spousta lidí. Asi před patnácti lety jsem se tam ocitla uprostřed léta společně s dalšími jejími známými. Mezi námi pobíhal po zahradě tříletý chlapeček, vzhledem k létu nahý, a neustále si hrál s přirozením. Ženské ho samozřejmě usměrňovaly, že se to nedělá, ale jemu to bylo úplně jedno. Přišlo mi velmi silné vidět v reálném čase, jak se do dítěte otiskuje ten civilizační nános. Stud je samozřejmě do určité míry žádoucí, nechceme, aby dospělí lidé pobíhali nazí po ulici a hráli si s přirozením. Nicméně když nefunguje sexuální osvěta, je to začátek průšvihu – viz například Polsko, Maďarsko a podobně.
Vyrobila jste trojici „Dicktátorů“, vibrátorů s hlavami Stalina, Hitlera a Mao Ce-tunga. Uvažovala jste o rozšíření série o další adepty?
Ne, bylo by to už příliš rozmělněné. Už před válkou na Ukrajině se mě lidé ptali na to, jestli neudělám Putina, nabízeli by se také Erdogan, Bašár Asad nebo Donald Trump. Jenže to by bylo jen přilévání oleje do ohně. Politická satira v umění může být nakonec i kontraproduktivní. Umění je o kontextu, a když někdo bude chtít, může to chápat naopak jako oslavu těchto lidí. Nicméně výběr je záměrný – pracovala jsem jen s mrtvými, protože v jejich případě jsme z historie už nějak poučeni, je to uzavřené. Přijde mi účelnější poukazovat na to, čím už jsme si prošli, než říkat „podívejte se, co to je za čůráka“ v případě současných politiků.
Chci odkazovat k minulosti i proto, že hodnoty, které chápeme jako přirozené, jsou v současnosti podrobovány obrovské zkoušce – příkladem je dezinformační válka. Hitler, Stalin a Mao bohužel pro spoustu lidí vůbec nejsou mrtvými symboly, spousta pošahanců se opět přiklání k jejich myšlenkám. Mysleli jsme si, že už jsme jednou provždy měli coby západní civilizace vyřešené, co je dobro a co je zlo, ale ukazuje se, že to tak není.
Děláme s Kateřinou Veleta Štěpánovou kurzy antropologie umění. Kateřina učí i jinde a má zahraniční studenty. Každý z nich si měl připravit svůj projekt, v němž měl prezentovat nějaký kulturní artefakt svojí země. Jedna dívka z Ukrajiny chtěla ukázat původní ukrajinský kroj z konkrétní oblasti, zadala to do Googlu a zjistila, že ruská propaganda je tak daleko, že už všechny obrázky vyměnila za ruské kroje. Snaží se zlikvidovat ukrajinskou kulturu a nezastaví se před ničím. Z toho se vám chce zvracet, brečet. Jsme svědky přepisování historie v přímém přenosu. To, co známe z vyprávění našich rodičů a prarodičů, jak se přepisovaly učebnice a ohýbaly reálie, se dneska děje znovu.
Vzhledem k nedávným vánočním svátkům je mrazivě aktuální i další z vašich děl – Merry Christmas. Oprátka zavěšená na stojánku k vánočnímu stromečku. Je pro vás předvánoční období stresující?
Není to jen o tom, že si na Vánoce chcete „hodit mašli“, byť na první dobrou se to nabízí tak číst. Mě na tomto díle baví ale téma smrti a otázka sebevraždy. Je to velmi silný motiv a bojím se, že společnost se s ním bude muset vypořádávat mnohem dřív, než si myslíme. Blížíme se do doby, kdy tu bude převaha seniorů, klimatická změna a obrovská migrace, robotizace pracovního trhu… Obávám se, že se dostaneme do situace, kdy pro spoustu lidí bude náročné mít vůli k životu. Lidi, kteří mají děti, to mají vyřešené, ale my bezdětní někdy jen těžko hledáme motivaci, pro koho svět udržovat a jak se zachovat, když třeba zemře náš partner a nikoho jiného nemáme. Dokonce jsem uvažovala, že by mohla existovat takzvaná suicidária – místa, kam se můžete jít naprosto dobrovolně a důstojně rozloučit se životem. Máme z křesťanské kultury zakódované, že sebevražda je hřích, protože jsme si život nedali, a tím pádem si ho nesmíme ani vzít. Nenastal ale čas tuto realitu přehodnotit? Smrt je poslední tabu, vytěsňujeme ji do nemocnic a na eldéenky. Merry Christmas je sarkastický název pro to, že jsme obdrželi dar svobodné vůle odejít z tohoto světa. A o Vánocích to rezonuje ještě mnohem víc.
Barbora Maštrlová
Označuje se za „konceptuální sochařku se smyslem pro humor“. Po střední kamenosochařské škole v Hořicích následovalo studium v ateliéru Kurta Gebauera, odskočila si ale na rok i na figuru k profesoru Hendrychovi na AVU či na zkušenou do francouzského výtvarného školství. Od roku 2010 je na volné noze a od roku 2012 k tomu učí lidi kreslit podle své vlastní metodiky. K offline kurzům nově přidala také online kurz realistické malby pod značkou Výukakresby.com, protože věří, že online je nástroj budoucnosti. Při své práci se zaměřuje na zefektivnění metodiky výuky kreslení, která je v českém výtvarném školství dlouhodobě přehlížená.
To je úplně jiná výtvarná poloha než v případě humorných plyšových medvědů…
Prošla jsem si od surrealismu přes informel a abstrakci až třeba k pop-artu a komiksu. V patnácti jsem začínala se surrealismem, zajímaly mě jinotaje a hry se symboly. Vždycky pro mě ale byla důležitá figura – bavilo mě zaznamenávat emoci do exprese těla a případně ji s těmi symboly propojovat. Byla v tom spousta patosu patřícího k věku, ale zároveň i sexuality. Kolem osmnáctého roku jsem měla takovou malou tvůrčí krizi. Chodila jsem s klukem, který studoval u Nepraše a Koblasy, a to mě v tu dobu dost ovlivnilo. Experimentovala jsem pak s možnostmi informelu, dělala jsem abstraktní objekty ze sádry. Pak se mi začala líbit komiksová stylizace a práce s humorem – v tom mi hodně pomohlo, že jsem objevila práci Kurta Gebauera a jeho žáků a zatoužila u Kurta studovat. Vznikaly tak objekty jako třeba Čerstvě narozený radiátor. Na vejšce jsem se pak vydala směrem k objektu – v portfoliu stále ukazuji třeba Drakve – rakve na papírové draky – nebo Skákacího panáka z té doby.
Kde jsou všechny tyto sochy teď?
Některé mám zabalené ve skladu, jiné zanikly. Sochařství je nákladná disciplína. Obnáší nejen vysoké náklady na výrobu, ale také to, že sochy a formy zaberou hodně místa a je třeba je pořád někde skladovat. S každou další sochou proto potřebujete čím dál víc prostoru, což je svízelné. I poslední sochu – Witch Bitch – mám zatím jen v plastu a s formou ještě čekám, protože šetřím místo.
Máte nějakého stálého galeristu?
S galeristou je to jako s manželem. Najít toho pravého dá práci. A mně se to ani po letech zatím nepodařilo. Na škole jsem začínala u Petra Hájka v Chemistry Gallery, pak jsem pokračovala v Art Salonu v Tančícím domě, kde jsem měla i výstavu. Byl to pro mě určitý průlom, ale nevedl tam, kam bych potřebovala. Spolupracovala jsem také s Knupp Gallery, kde jsem měla společnou výstavu se svou kamarádkou, malířkou Elenou Steiner. Naše představy se ale s galeristou nepotkaly, a tak jsme se asi po týdnu domluvili, že výstavu stáhneme. Nějaký čas jsem měla také galeristu v Německu – doufala jsem, že se díky němu dostanu na zahraniční trh, kde jsou ceny důstojnější a systém funguje lépe. Byl zapálený do umění a odlil mi do bronzu sochu exmanžela s talířem, kterou jsem dělala jako diplomku. Ale galerie zanikla, socha je bůhvíkde a autorský honorář jsem nikdy neviděla. Nemám ale dvě stě tisíc na to, abych si svou sochu vykoupila za náklady na odlití zpátky. Je to taková šedá zóna, past na „chudé“ umělce. Plánuji, že další výstavu si uspořádám sama na vlastní pěst.
Barbora Maštrlová ve speciálu Heroine o sexu:
Fotografie děl sochařky Barbory Maštrlové doplňují aktuální číslo časopisu Heroine. To je vůbec poprvé věnované výlučně sexu: lidé s feministickým pohledem na svět si prý užívají lepší sex než ostatní. Dokážou se totiž vykašlat na představy o tom, co je a není normální, a je pro ně zásadní vzájemný respekt. V čísle najdete například otevřené výpovědi osmi žen, které milují anální sex, nebo fejeton Lucie Jarkovské o erotických hračkách.
