Nechutné křupání prstů a ponožky v sandálech. Zlozvyky v životě i jako Češi potřebujeme, umějí sbližovat
Nedochvilnost, praskání klouby, kousání nehtů nebo kouření. Zlozvyky nás vzdalují od dokonalé verze nás samých, ale zároveň nás mohou přiblížit k ostatním. Dynamika nežádoucích návyků není tak zapeklitá, jak se na první pohled může zdát. A zlozvyky nejsou vždycky jen zlo. Jaký je ten váš?
Tvorba návyků je proces, při kterém se chování stává automatickým. Některé návyky si vytváříme, aniž bychom si je zamýšleli osvojit. Jiné návyky si pěstujeme záměrně. A záměrně je můžeme také odstraňovat, abychom se více přibližovali vlastním osobním cílům. V tom se příliš nelišíme od Pavlovových psů. I my si budujeme návyky skrze učení, opakování a odměňování. Postupně se nám kolem krku utahuje „smyčka zvyku“. Tuto pomyslnou smyčku tvoří vodítko (spouštěč), rutina (naše chování) a odměna. Vodítkem může být například stres, na který reagujeme tím, že se najíme, zapálíme si cigaretu nebo si nalijeme drink. Odměnou je pak dočasné snížení napětí a chvilkový pocit úlevy. Když si takto upevníme návyk, který nám dlouhodobě neprospívá, je zlozvyk na světě.
Staré návyky může být těžké setřást. A upevnit návyky zdravé či prospěšné je zase často těžší, než bychom si přáli. Proč se špatným návykům tolik daří? Vytvářejí okamžité posílení, odměna v podobě úlevy nebo chvilkového příjemného pocitu přichází bezprostředně. Což je něco, co u většiny dobrých návyků zpravidla nezažíváme.
Opakování je nejen matka moudrosti, ale i návyků. S dostatečným odhodláním tak lze odstranit i dlouhodobé návyky, které jsou škodlivé pro zdraví a naši pohodu. Otázka je, jestli to skutečně chceme. Nejenom proto, že ne každý „zlozvyk“ je skutečně tak špatný – vždycky záleží na kontextu a míře. Ale i proto, že zlozvyky spoluutvářejí naši jistotu, jakési bezpečné teplíčko, které jsme bez něj v životě postrádali.
Zlozvyk jako most
Zlozvyky máme všichni. Je to lidské a co je lidské, to nás spojuje. Zlozvyk může fungovat jako most mezi „my“ a „oni“. Na zlozvyk můžeme nahlížet jako identitotvorný prvek. Dělá nás tím, kým jsme. Protože identita má více vrstev, můžu být v osobní vrstvě bordelář, v té rodinné chodím pozdě. A součástí mojí národní identity jsou třeba ponožky v sandálech.
Nezapomínejme také, že zlozvyky nejsou univerzální. Někdo má rád nepořádek, jiného nepořádek dráždí. Někdo uklízením zahání úzkost, další člověk od uklízení odvozuje svoji hodnotu.
Máte nějaký zlozvyk, kterého se marně snažíte zbavit?
Můžeme se na to dívat i tak, že přijímáním svého zlozvyku přijímáme sebe. Skoro mám chuť napsat: „Buďme v přijímání míry zlozvyku svobodní. Přijměme se takoví, jací jsme.“ Ale ono to má háček. Pokud nás totiž ke zlozvykům nutkají neoslovené a nezpracované emoce, stáváme se vězni vlastních pocitů a neošetřených zranění. Ta hranice podle mě vede v momentě, kdy přichází ke slovu bolest nebo ubližování sobě či druhým druhým.
V případě, že můj zlozvyk, mé vyústění smyčky návyku spočívá ve způsobování si bolesti, ať už se jedná o vytrhávání vlasů nebo jinou formu sebepoškozování, nejde o projev, který bych doporučoval velebit a přijímat. V takovém případě bych se přiklonil k regulaci emocí. Jinými slovy na některé zlozvyky není dobré nahlížet jako roztomilou věc, která dotváří naši osobnost. Zlozvyky, které poškozují nás nebo lidi v našem okolí, svědčí o hlubším problému, který by bylo dobré řešit.
Přes pět a půl tisíce zlozvyků už přihlasili lidé do Národní sbírky zlozvyků (k 1. 8. 2022). Projekt umělkyně Kateřiny Šedé, který má za cíl polidštit objevitele genetických zákonů Gregora Johanna Mendela, je součástí oslav 200 let od jeho narození. „Močím ve sprše.“ „Očuchávám se.“ „Pití sójové omáčky.“ Kdokoli může ve sbírce přihlásit zlozvyk svůj nebo zlozvyk někoho jiného. A přidávají se i zlozvyky národní.
Ale zpátky k těm zlozvykům, které nezraňují, ale spojují. I přes naprostou rozdílnost sociodemografických charakteristik, jako je původ, výchova, vzdělání nebo socioekonomický status, si životem ve svém batůžku nesu stejné zlozvyky jako řada jiných lidí. I „skladník ve šroubárně“ může zapomínat brýle na nejrůznějších místech stejně jako já.
Díky tomu můžu mít pochopení a najít společnou řeč, i když jinak třeba nic společného nemáme. Vždyť nás přece něco spojuje! Podobnost nás přitahuje, protože v nás vyvolává pocit bezpečí. Zlozvyky tak mohou vytvářet most, po kterém k sobě přicházíme. Přibližujeme se skrze úlevu a uvědomění, že v tom nejsme sami. Když zjistíme, že nám jsou lidé podobní, jako bychom se rozzářili. Tím spíš, když víme, že někdo dělá něco, co bychom neměli nebo co nám neprospívá, když máme společný zlozvyk.
Zveme vás na konferenci Svět podle Heroine
Tentokrát na téma: Neviditelné ženy
23. října, Vzlet, Praha-Vršovice
Zlozvyky nás polidšťují. Což zjistili a také náležitě využívají i političtí marketéři, kteří politikům radí sdílení fotek u piva. „On je jako my! Taky si rád jedno dá!“ říkají si pak mnozí. A v partnerských vztazích nás mohou návyky milované osoby zpočátku vábit. Když v někom najdeme zalíbení, nevidíme zlozvyk, vidíme roztomilou a jedinečnou zajímavost. „Ledabyle si namotává pramínky vlasů na prsty a jak roztomile si je cucá…“ nebo „Kolik toho ví, ke každému tématu zná nějakou zajímavost. Jak obohacující…“.
Knoflíkáři mezi námi
V odstínu růžových brýlí se zlozvyky jeví přitažlivě, ale pak zamilovanost pomine a odstíny růžové vystřídá ostře barevná realita. Z roztomilého cucání se stane nechutné žvýkání a z trousení zajímavostí nesnesitelné poučování. Problém tedy není v samotném obsahu zlozvyku, ale v tom, jak se k němu vztahujeme. Vždycky záleží na kontextu.
Ve filmu Knoflíkáři je scéna, ve které se seznamují rodiče snoubenců. Křečovitá a poněkud formálně laděná návštěva se promění v srdečné a zábavné setkání v momentě, kdy se Jiří přizná, že patří k tverpům neboli knoflíkářům, kteří uštipují knoflíčky z čalounění pomocí hýžďových svalů a zubní protézy. „Protože ho nic jiného na světě nevzrušuje,“ vysvětluje omluvně jeho manželka. Namísto odsouzení ho ale čeká pochopení a ledy se okamžitě prolomí. Každý z nás je svého druhu knoflíkář a přijetí zlozvyků může být dalším krokem k toleranci a přijetí rozmanitosti. Nakonec jsme jenom lidi.
