Vít Samek: Jak jsem sloužil v covidáriu na Bulovce

Moje skvělá žena Bára je totiž anesteziolog. A nikdy jí neříkejte, že je „anestezioložka“, protože ona slyší „vložka“. Pracuje na urgentním příjmu Nemocnice Na Bulovce, takže bylo jasný, že bude s tím prašivým virem v těsném kontaktu. Jenomže to jsem nevěděl, že situace bude mnohem, mnohem vypečenější.

Číst v té době zprávy o tom, jak v Itálii padají celé směny zdravotníků, bylo - pardon my french - dost k posrání. Navíc Bulovka, že jo. Mají největší a nejdůležitější infekční kliniku v zemi, takže bylo jasný, že právě špitál, kde Bára dělá, bude pomyslným ústředím ve válce s COVID-19.

Už někdy zkraje března jsem psal na záchranku, že až budou personálně v háji nebo až uznají za vhodné, jsem připravený se vrátit na jakoukoliv pozici. Totéž jsem napsal právě na urgentní příjem na Bulovku. Mezitím jsme s MALL.TV přerušili natáčení druhé řady pořadu Na vlastní otvor a přepli na denní formát. Točili jsme videa o rouškách, rozhovory s lidmi z pověstné první linie, pak s psychologem, chemikem, porodní asistentkou, s jednou z autorek báječnýho projektu Sestry v záloze apod.

A pak se 25. března urgent přeonačil na COVID triage. To znamená, že pokud jste na Bulovku přišli s příznaky COVID - šli jste na urgent. Pokud vezla záchranka pacienta s podezřením na COVID, jeli na urgent. Jenomže tohle slavné oddělení vedou primář Jakub Bala a vrchní sestra Svatopluk Žáček a dělají to až neuvěřitelně dobře. Zavedli přísná opatření a všechno běželo jako po drátkách. Jenomže situace v zemi se dále zhoršovala, bylo potřeba víc AROvých lůžek, víc ventilátorů, a tak se někdy na přelomu března a dubna urgent opět změnil, tentokrát na COVID ARO, na pověstné covidárium.

To už mě vyloženě svrběly ruce - pozorovat tuhle mimořádně zajímavou situaci zvenku už začínalo téměř bolet. Každej den chodila moje žena z práce vorvaná jako kotě, ale spokojená, protože se pro anestezii narodila. Sedávali jsme na terase u kafe a Matuškových piv a probírali pandemii horem dolem, až jednou Bára povídá, že kdy už prej u nich konečně začnu makat, což mě trošku zarazilo, protože jsem čekal, až mi napíše jejich vrchní sestra. „Tak mu napiš ty, ne?“

Hlídáte od lékařů požadované parametry a přidáváte či ubíráte rychlost podávání různých léků, doplňujete ty, které docházejí, každou hodinu do papírů zaznamenáváte hodnoty základních životních funkcí, objem moči, teplotu, změny v rychlosti podávání léků a do toho jedete ošetřovatelskou péči - starost o všechny ty invazivní vstupy, hygienu, polohování pacienta coby prevenci proleženin a tak dále.

Po třech hodinách jsem sundal všechny ochranné pomůcky. Sesterská uniforma pod nimi by se dala ždímat, ruce rovnou vypadaly, že asi upadnou. Sprcha, litr a půl minerálky na ex, cigáro a kafe co by rozchodilo i línýho slona. A myšlenky. Hodně myšlenek. Sahat téměř po roce zase na pacienty bylo skvělý, ale na ARO jsem nikdy nedělal a je to fakt hodně jiný než záchranka. Ale kolegové jsou skvělý a trpělivý - zejména Elis a Tereza, s kterými jsem trávil v covidáriu první dvě služby u mě mají opulentní večeři.

A potom další služba a další a noční a denní a zase. Bavilo mě to víc, než jsem si chtěl připustit. Ta parta lidí, co se tam sešla, respektive kterou tam přivedli náš drahý primář a dokonalý vrchní sestra... Takovou abyste hledali s lucernou. Jednou takhle při sobotě, když sloužil primář, se ho zeptala naše sanitářka Lada, jak je to vlastně s tou umělou plicní ventilací. A Jakub Bala si k ní sednul a začal vysvětlovat. Okamžitě přikvačil druhý sanitář - osmnáctiletej Kuba, z kterýho jednou bude velikej zdravotník, a zapojil se do poslouchání.

Čuměl jsem na to jako tele na nový vrata. Ukažte mi oddělení, kde sanitáři touží vědět detaily o umělé plicní ventilaci, a ukažte mi oddělení, kde si primář sedne a hodinu a půl jim v kuchyňce přednáší o ventilačních režimech, výhodách a úskalích pronační polohy, tlacích v plicích a já nevím čem všem. Dokonalý.

Situace stran COVID se mezitím začala lepšit - tlak na lůžka polevil, někteří pacienti bohužel zemřeli, jiní se poněkud zlepšili a bylo možné je přeložit na jiné oddělení, a tak přišel 21. duben - den totálního úklidu. Každá jedna malá, blbá věc - a že tam máme věcí asi miliardu - byla otřena dezinfekcí, každá jedna polička pokropena, nebyl kout, který by nepoznal sílu Persterilu. A nakonec ještě celé covidárium vyplynovat speciální dezinfekcí.

Dělaly se potom kontrolní stěry. Nejenom, že COVID nikde, ale dokonce nikde nic - oddělení čisté jako padlý sníh. Jsme prostě dobrý. A o pouhý den později jsme znovuotevřeli starý dobrý urgentní příjem. Zase k nám jezdí erzety a já tak pozoruju záchranku z druhý strany, což je teda zajímavý a zábavný.

Jsme poučený a natrénovaný z první vlny tohohle shitu a tím pádem připravený na případnou vlnu druhou. Přijde? Nepřijde? Prosím vás - copak já vím?