Rodiče vs. doktoři: Co dělat, když vás v nemocnici chtějí oddělit od vyděšeného dítěte

Příběh Denisy, která s pětiměsíčním batoletem po pádu na hlavu dorazila na pohotovost a posléze na jednotku intenzivní péče jedné české nemocnice, je v mnohém ilustrativní. Objevuje se v něm zoufalství vyděšeného rodiče, trochu neochotný a zjevně přetížený personál i špatná informovanost obou stran. Chvíle, kdy proti sobě stojí dva protichůdné a přece zásadní zájmy – potřeba rodiče být se zraněným dítětem a potřeba zdravotníků mít na jeho záchranu čas a klid – se v různých podobách denně objevuje na dětských chirurgiích, kardiologiích i jednotkách intenzivní péče. I když má boj stejný cíl – zdravé dítě – jsou zúčastnění dospělí často nemilosrdnými protivníky.

Facebooková skupina s krkolomným názvem Podpoříte mne v osvětě? (Práva v nemocnici a AKTIVNÍ řešení stížností) existuje od léta roku 2011. Má necelých jedenáct tisíc členů, v drtivé většině žen. Týdně se v ní objevují desítky volání o pomoc rodičů, podle kterých jsou jejich děti během hospitalizace kráceny na svých právech zdravotnickým personálem nebo předpisy nemocnice. Správkyně a zakladatelky skupiny Petra Landa a Ágnes Němečková, které zároveň stojí v čele neziskovky Juno Moneta, jsou neobyčejně aktivní. Odpovídají na jednotlivé dotazy, radí s dokumenty i s typem nejspolehlivějšího nahrávacího zařízení, odkazují, dodávají odvahy, nabízejí se k telefonickým konzultacím 24 hodin denně a k některým sporům do nemocnic dokonce osobně jezdí.

„Klienti se na nás obracejí v řádu desítek lidí měsíčně,“ říká Ágnes Němečková. „U krizových telefonátů si většinou stačí vysvětlit situaci a rodičům objasnit zákonem daná práva jejich dětí. Zhruba ve třetině případů dochází k tomu, že se rodičům následně nepodaří dosáhnout prosazení práv jejich dítěte a pak buď komunikujeme místo nich s nemocnicí my, anebo to vzdají a podřídí se požadavkům nemocnice. Pokud ale do situace vstupujeme, nedojde k dosažení dohody velmi výjimečně,“ vysvětluje. 

Na JIP s karimatkou

Vliv dvou žen z malé neziskovky ale není zanedbatelný. Letos v květnu se jim povedlo nabrífovat několik rodičů pacientů dětské kardiologie v pražském Motole tak efektivně, že neutuchajícími spory frustrovaný personál oddělení napsal otevřený dopis řediteli nemocnice a veřejnosti, ve kterém označil spolek Juno Moneta za jednoho z původců problémů. Kamenem úrazu na oné kardiologii byla nemožnost být dětem nablízku bezprostředně po operaci a zčásti i během jejich následného pobytu na dětské jednotce intenzivní péče.

Rodiče mají v tomto i podobných případech od neziskovky jasnou podporu: „Nechceme zpochybňovat odbornost lékařů a sester, jsme si vědomi jejich vytíženosti a náročnosti jejich práce. Avšak nelze tolerovat sekundární traumatizaci dětí, neetické chování zdravotnického personálu nebo nedodržování zákona,“ říká Němečková. Mnohá zdravotnická zařízení mají podle ní ve vnitřním řádu pravidla, která jsou přímo v rozporu se zákonem o zdravotních službách. „Odborníci se také shodují, že separace dítěte od rodiče je nadměrným zásahem do základních lidských práv dítěte,“ dodává Němečková.

S tím ale nesouhlasí právnička Aneta Bernardová z organizace Medlaw, která zdarma poskytuje právní poradenství v oblasti medicínského práva jednotlivcům i organizacím. „Přítomnost rodičů u hospitalizovaného dítěte upravuje zákon o zdravotních službách. Ten říká, že pacient ,má právo na přítomnost osoby blízké v souladu s jinými právními předpisy a vnitřním řádem, a nenaruší-li přítomnost těchto osob poskytnutí zdravotních služeb’. To pro nás znamená, že pokud je ve vnitřním řádu nemocnice napsané, že na JIP nesmí rodiče zůstávat s dítětem přes noc, má lékař právo je požádat, aby odešli. Stejně tak v případě, že to ve vnitřním řádu napsané není, ale maminka například chce spát ve stísněném prostoru JIP na karimatce a lékaři mají oprávněné obavy, že by jim překážela při poskytování péče,“ vysvětluje. Připouští ale, že právo se schválně vyhýbá konkrétním příkladům a jeho výklady se můžou lišit.  

Tady to podepište

Častým důvodem nedorozumění, která v emocionální a vypjaté situaci někdy v nemocnicích končí i zásahem policie, je podle Bernardové neznalost zákona, která se objevuje u rodičů i personálu nemocnic. „Zdravotníci často například nevědí, že nesmějí odmítnout pacienta z jiných než kapacitních důvodů, odmítají například přijmout do péče dítě, které bylo narozeno při domácím porodu, i když mají na nové pacienty kapacitu,“ vysvětluje právnička.

„Naopak rodiče mají mylnou představu, že cokoli omezuje jejich nepřetržitou přítomnost u dítěte, je v rozporu s jejich lidskými právy, a tedy neplatné. To není pravda – právo na rodinný život je za určitých podmínek přiměřeně omezitelné ve prospěch jiných lidských práv, třeba na ochranu života a zdraví dítěte,“ dodává.

Nejde ale říct, že problém je převážně na straně rodičů. Mnoho příběhů rodičovských střetů se zdravotnickým personálem hodnotí právníci jako přešlap na straně nemocnice. V úvodu zmíněná Denisa zažila kromě nedobrovolného odloučení od dítěte i z právního hlediska závažnější věci: „Na pohotovosti byla dost nepříjemná sestra. Papíry k hospitalizaci mi dala se slovy ,Tady a tady to podepište.’ Když jsem se zeptala, co podepisuji a zda si to můžu přečíst, podráždila jsem ji ještě víc. Po příjmu nás vedla na dětskou JIP, před kterou mi dceru vytrhla z náruče a než jsem se vzpamatovala, zavřely se za ní dveře. Co následující hodinu s dcerou dělali, netuším, jiná sestra mě pak odvedla o dvě patra výš na pokoj pro matky. Další den jsem byla nějakým mladým doktorem, který se nepředstavil, rázně upozorněna, že mám rozmazlené dítě, které beze mě chvilku nevydrží, a že ji nemám tolik kojit, protože pak bude ještě horší." 

Bernardová má na situaci jasný názor: „V tomto případě je z mého pohledu jednoznačně v právu matka a na místě je stížnost na postup personálu, případně obrátit se na soud. Matka měla právo na informace o stavu dítěte a personál neměl k zákrokům informovaný souhlas, který je až na výjimky – například při neodkladných zákrocích - vždy nutný,“ říká.

Němečková připojuje další příklady. „Z praxe víme, že v některých nemocnicích jsou děti bez vědomí rodičů kurtovány k posteli nebo zbytečně medikovány, aby si neublížily nebo neplakaly. Tomu však lze zabránit přítomností rodiče, který dítě mnohdy umí uklidnit a dodat mu pocit, že to, co se děje, je sice nepříjemné, ale nutné a že brzy to skončí,“ dodává.

Dobrá zkušenost

Naštěstí existuje i spousta spokojených rodičů, kteří si náročnou péči o své děti v nemocnicích a přístup personálu k soukromí a individuálním potřebám rodičů i dětí nemůžou vynachválit. Michaela mohla se svým třítýdenním synem zůstat i během jeho hospitalizace na jednotce intenzivní péče. Navzdory tomu, že zdravotníci měli urgentní příjem jiného dítěte, ochotně a operativně na místě všechno řešili.

I v této nemocnici přitom rodiče v informovaném souhlasu při příjmu podepisují, že JIP opustí, když to bude potřeba (například právě další urgentní příjem). Michaela ale nemusela. A dobrá zkušenost se ve stejné nemocnici opakovala i po dvou letech. „Syna na JIP přijali kvůli zvracení a dehydrataci. Odmítla jsem ho předat sestrám s tím, že půjdu s ním. Lékařka to vzala v klidu a sestrám zavolala, že si přeju být u příjmu nepřetržitě s dítětem. Nic nebyl problém, ani to, že vyděšený syn nedokázal usnout v postýlce a já ho hodiny nosila u sebe v nosítku. Odběry se mu sestry snažily dělat při kojení, aby byl klidný a zbytečně neplakal. Bylo to v uklidňujícím přítmí, sestry si svítily jen mobilem a chovaly se velmi empaticky. Toho jsem si moc vážila,“ popisuje Michaela vstřícný postup nemocnice.