Pomůžu ti zažít slast
Vyrostli v ústavu, kde je za projevy sexuality trestali a tlumili léky. Nebo jsou na vozíku a nedaří se jim najít vztah. I lidé s postižením ale potřebují sexuální prožitky.
Petrovi je čtyřicet šest, žije na vesnici, kousek od Kroměříže. Na vozíku je od dětství. „Nebylo to vrozenou nemocí ani následkem úrazu, ale chybou lékařů při porodu. Netušili, že jsme v maminčině břichu dva. Napřed přišla na svět sestra a až po nějaké době zjistili, že tam jsem ještě já. Spěchali, aby mě dostali ven, kolem krku se mi zamotala pupeční šňůra a trochu mě přiškrtili. Tím se mi poškodil mozek, v celém těle mám svalové křeče, neudržím rovnováhu.“
Vždycky toužil po vztahu. „Chtěl jsem taky poznat, jaké to je, mít u sebe krásnou ženu, které bych se mohl dotýkat, hladit ji, konečně zažít trochu erotiky, jako to zažívají zdraví lidé.“ Partnerku si ale nikdy nenašel.
Když v Česku před třemi lety začalo pracovat pět sexuálních asistentek speciálně vyškolených pro práci s hendikepovanými, neváhal. Asistentka ho navštěvuje jednou měsíčně. „Umožňuje mi prožívat krásné chvíle a můžu si s ní taky o čemkoli popovídat. Přinesla mi aspoň trochu radosti. Nevěřil bych tomu, ale opravdu zlepšila kvalitu mého života. Cítím se fyzicky a hlavně psychicky mnohem líp.“
Palec
Článek Petry Dlouhé o sexuálních asistentech pro postižené vyšel loni v březnu v bratrském magazínu Finmag. Vysloužil si nominaci na Novinářskou cenu Open Society Fund v kategorii Solutions Jurnalism. Po rozhovoru Michala Kašpárka s Andrejem Babišem je to druhá nominace v druhém roce. Držíme Petře palec dnes večer při vyhlašování cen.
Boření hrází
O sexualitě lidí s hendikepem panuje spousta mýtů. „Buď že jsou úplně asexuální a sexuální prožitky nepotřebují, nebo že jsou naopak hypersexuální. Pravda není ani jedno,“ je přesvědčená terapeutka a spoluzakladatelka spolku Freya Lucie Šídová, která stála u zrodu sexuální asistence v Česku. Vedla organizaci Rozkoš bez rizika, která v roce 2015 v průlomovém projektu Právo na sex vyškolila prvních pět profesionálek. Zkušenosti čerpala hlavně z Německa a Švýcarska.
Každá z adeptek vyplnila dotazník a prošla podrobným pohovorem. „Podstatné bylo, aby je nemotivovaly jen peníze, aby pro ně ta práce měla přesah. A aby měly vyřešenou vlastní sexualitu. Vybírali jsme z žen, které jsme znali a věřili jim.“ Většina měla zkušenosti s poskytováním placeného sexu, další se věnovaly tantře a masážím. Všechny už někdy pracovaly s člověkem s hendikepem. Dnes v sexbyznysu nepůsobí ani jedna.
Začátky byly krušné. „Ta služba byla nová a kontroverzní. Čelili jsme tlaku společnosti, která čekala na každou chybu.“ Na podzim 2015 Ministerstvo vnitra konečně vydává posudek, že je projekt v souladu s trestním právem, sexuální asistentky můžou projít kurzem a pustit se do práce. Jen pozor na paragraf kuplířství.
Jak nebýt kuplíř
Jak může sexuální asistentku zprostředkovat organizace, která pomáhá lidem s hendikepem, aby se nedopustila kuplířství? Rozkoš bez rizika si správný postup nechala posvětit právníky. Sociální pracovník může klientovi říct, že na internetu je zveřejněný seznam vyškolených sexuálních asistentek a že si z něj může vybrat. Když si klient asistentku zvolí, může sociálního pracovníka požádat, aby s asistentkou určité záležitosti předem probral, případně ho doprovázel na prvním informativním setkání – vždycky podle přání klienta, rozsah služby si musí určovat sám. Nic mu ale nebrání se s kýmkoli poradit.
Asistentky pracují samy na sebe, na živnosťák. Know-how a rady jim poskytuje spolek Freya. Některé nabízejí jen poradenství, masáže, nácvik masturbace a společné používání erotických pomůcek, jiné neodmítnou ani pohlavní styk. Etický kodex, při zachování vzájemného respektu, žádnou praktiku nevylučuje.
Uspokojit na maximum
„Jsem blondýnka plných tvarů, s velkými prsy,“ představuje se klientům osmatřicetiletá Diana Lovecká. Pracuje u klientů doma, v ústavech i hotelech. Nejprve si s každým sedne a popovídá o jeho představách. „Nabízím společnou koupel, masáž, vzájemné doteky, použití sexuálních pomůcek a další příjemné zážitky, na kterých se shodneme. Mým cílem je vždy odcházet tak, aby byl klient maximálně spokojený a uspokojený.“
Každý měsíc tráví týden ve Velké Británii, kde pečuje o klienta po mrtvici. V Česku učí angličtinu. Zbytek času věnuje sexuální asistenci.
Čerstvý Finmag
- Rozhovor čísla: sládek Adam Matuška a výčepní Lukáš Svoboda. O pivních výpravách po světě i o novém podniku Dva kohouti.
- Bio Kamila Fily: o sexappealu filmových fembotek, androidek a gynoidek.
- Popekonomie Petra Houdka: jak se sicilská cosa nostra zrodila z kurdějí.
- Jiří Hovorka o pádu českého textilního průmyslu. Vojtěch Boháč přímo z místa: o zvláštních vztazích na rusko-čínské hranici. Táňa Zabloudilová o zhoubné touze po dokonalém pořádku.
Vždycky se snaží nastudovat diagnózu, připravit se na každé setkání zvlášť. „Je snadné zajít za hranici. To musíme hlídat, asistence vždycky musí klientovi prospívat.“ S tělesně hendikepovaným nebývá složité se domluvit. „Popíše mi svou situaci, vysvětlí, co očekává.“ Třeba u Dianina nevidomého klienta probíhá všechno v jeho režii. Když je problém s řečí, pomáhají piktogramy a obrázky. „U klientů s mentálním postižením vedu asistenci já, snažím se z reakcí vypozorovat, co je jim příjemné, musím postupovat velmi pomalu, intuitivně.“ Největší výzvou pro Dianu zatím bylo posloužit muži, který nebyl schopný žádným způsobem komunikovat.
Jeden zákazník jí během asistence vykládá, co měl k obědu a že byl včera u koní. Jako by se vůbec nesoustředil na to, co probíhá. „Od jeho pečovatelky ale vím, že díky asistenci přestal obtěžovat spolubydlící v chráněném bydlení.“
Nejsem dítě
Na mentálně postižené se někdy díváme jako na věčné děti, u kterých je sex cosi nepatřičného. „I když vypadají nebo se chovají jako děti, sexualita se nezastavuje, vyvíjí se. Jejich pečovatelé si to někdy neuvědomují nebo to nechtějí vidět,“ říká Lucie Šídová.
Někteří se proto ukájejí nevhodně, masturbují na skupinových sezeních, sexuálně napadají ostatní nebo upadají do depresí, začnou nenávidět vlastní tělo. Podle Lucie pořád existují zařízení, kde se projevy sexuality trestají a tlumí léky. „Když jim pečovatel řekne Fuj, nedělej to, měl by je zároveň učit, jak a kde můžou své potřeby naplnit v soukromí, protože jim nikdy nikdo neřekl, jak je to správně.“ Někteří za celý život neviděli jiné nahé tělo než vlastní.
O jiné pečují rodiče, kteří si sexuální potřeby svého dítěte odmítají připustit. Nebo mu nedokážou dát prostor ukojit, po čem touží. Jsou ale i výjimky. „Volal mi starší pán a do telefonu plakal. Děkoval, že jsme tu službu zavedli, prý si vůbec nedovedeme představit, jaké to bylo, když musel sexualitu u svého autistického syna řešit sám,“ vzpomíná Lucie.
U lidí s fyzickým postižením, kterým se nedaří najít vztah, bývá potíž i v tom, že někdy zkrátka není v jejich silách, aby se uspokojili sami – třeba proto, že mají ochrnuté nebo pokroucené ruce. Jistě, můžou si zaplatit prostitutku, alespoň muži. Noční kluby sice na bezbariérové vstupy nemyslí, ale pořád zbývá eskort… Jenže než objevíte společnici, která je ochotná vyhovět i muži s postižením, hodněkrát slyšíte ne. A frustrace roste.
Jedna hodina sexuální asistence stojí 1200 korun. Náklady na cestu se platí zvlášť. Pro invalidního důchodce pořádný zásah do rozpočtu, pro někoho nepřekonatelná bariéra. Cenu si určily asistentky. „Je to náročná práce, nemůžeme od nich chtít, aby pracovaly za míň. Samozřejmě bych byla ráda, kdyby služba byla dostupnější. Ale našetřit se na to dá. Někteří klienti kvůli tomu přestali kouřit,“ říká Lucie Šídová.
Musí to jít jinak
Sexuální potřeby a projevy hendikepovaných mají samozřejmě řadu zvláštností. U těch, kteří své tělo necítí, bývají erotogenní zónou ušní lalůčky, krk a hlava. Víc se zaměřují na představy. „Pro některé jsou důležité sadomasochistické praktiky. Bičování, svazování a větší tlak jim pomáhají tělo aspoň trochu zacítit,“ zmiňuje Lucie.
Pro někoho jsou alfou a omegou naplnění sexuálního života správné erotické pomůcky. „Učíme v kurzech zaměstnance zařízení, jak je klientům vybírat. Není vibrátor jako vibrátor.“ Muži s těžkým mentálním postižením někdy preferují anální oblast a dávají si do konečníku nevhodné předměty. „Pak je důležité vědět, že existuje anální kolík, dobře ho zvolit a naučit klienta o něj správně pečovat.“ Lidem s fyzickým postižením zase při sexu pomáhají s přírazy speciální sedátka a houpačky. Nic není předem ztracené.
A co ženy
Sexuální asistenci si můžou objednat i ženy, jenže po ní není poptávka – celkem pochopitelně, protože vyškolení muži zatím chybí. „Vím o dvou ženách, které službu využily. Jedna nám psala, že pro ni bylo velmi bezpečné otevírat téma sexuality se ženou,“ říká Lucie. Asistentka jí pomáhala hledat erotogenní místa pomocí vibračních vajíček a kroužků. Když žena s postižením nemá dostatečný cit nebo hybnost v rukách, bere asistentka její ruku do své a pomalu ji přikládá na ženina prsa a pohlavní orgány – pomáhá jí uvědomit si vlastní tělo, poprvé v životě se dotýkat sama sebe.
Mužských asistentů se hendikepované dámy dočkají snad už brzy. Freya chystá nábor, noví zájemci obou pohlaví by měli projít výcvikem do konce roku. „Hlásí se uchazeči z řad masérů, masérek, ale i zdravotní sestry nebo sociální pracovnice. Z toho máme radost,“ pochvaluje si Lucie. Cílem je, aby byla služba dostupná ve všech regionech.
Pozor, křehké
Ptám se Diany Lovecké, co je na její práci nejtěžší. „Nepouštět si příběhy klientů k sobě. Naučit se, že když od nich odjíždím, mé poslání končí. Setkávám se s různými osudy, tragédiemi. Musím to umět vypustit.“ Radši ale mluví o tom, co ji těší: „Když je asistence jednorázová, stačí mi, když má klient na konci úsměv na tváři.“ To ostatně bývá jeden z nejčastějších efektů, které popisují zaměstnanci pečovatelských zařízení umožňujících klientům využívat asistenci – vrací se jim radost ze života, znovu se začínají smát. Ubývá agresivity. Někteří si pak dokonce v ústavu najdou partnerku. „U dlouhodobé spolupráce je úžasné vidět klientův progres,“ potvrzuje Diana.
Celkem 220 sexuálních asistencí poskytlo loni v České republice pět profesionálek. Erotické služby a poradenství nabízejí lidem s hendikepem i seniorům.
Vzpomíná na hendikepovaný pár v několikaletém vztahu, kterému pomohla poprvé se fyzicky pomilovat. Na slepého muže, který s ní ve třiceti letech přišel o panictví a konečně odložil nesmělost – teď už ví, že je schopný najít si přítelkyni. I na muže po úraze, který už nevěřil, že by pro nějakou ženu mohl být atraktivní, že by vůbec byl schopný sexuálně žít. „Ověřil si, že dokáže fungovat jako chlap.“
Křehká bývá hranice sexuální asistence jako profesionální služby – etický kodex zakazuje, aby přerostla v citovou vazbu. Asistentky klientům připomínají, že nejsou partnerky a přítelkyně. Podle Lucie Šídové je ale docela přirozené, že se člověk, který dlouho neměl možnost navázat jiný vztah, zamiluje. „U lidí s mentálním postižením to může být vůbec poprvé, kdy takový cit poznají. Myslím, že si to zaslouží. I lidé s hendikepem mají právo prožívat smutek a radost, proč je odstřihávat od emocí? Každý z nás přece zažil zklamání v lásce.“ Na asistentce je, aby situaci ustála, pojmenovala a v krajním případě klienta předala kolegyni. „Jednou už se to stalo,“ připouští Lucie.
Na cestě
Česká společnost ušla v posledních letech v přístupu k sexualitě lidí s postižením velký kus cesty. Tabu se kousek po kousku drolí, i když hotovo ještě zdaleka není. Těžko se přít s Lucií: sexuální prožitky, intimita a blízkost druhého člověka patří k základním lidským potřebám, právo prožívat je by měl mít každý. „Bylo by mnohem lepší, kdyby ti lidé našli skutečného partnera, člověka, se kterým můžou žít. Sexuální asistence není řešení, jen možnost pro ty, kteří zatím tohle naplnit nemůžou. Takový odrazový můstek.“
