„Nemůžu, hlídám syna.“ Novinářka popisuje, proč ona na rozdíl od šéfa tuhle větu nikdy říct nemůže

„Ahoj, mám hotový ten článek, můžeš si ho přečíst?“ píšu editorovi, který má dneska v redakci víkendovou službu.

„Prosim tě, nestíhám, mám dneska na starosti syna,“ odpoví mi asi za hodinu.

To bych si tak mohla já někdy zkusit říct, napadne mě, ale nic neřeknu. Na článku jsme navíc byli předem domluveni.

„Aha, a nevíš, kdo by se na to mohl podívat?“ zkouším to ještě. Bez toho, aby článek přečetl editor, nemůže vyjít.

„Hraju si zrovna s lopatičkami na pískovišti, ozvu se ti po obědě, až usne.“

Po obědě samozřejmě se synem usnul i tatínek, a i když mu odpolední spánek jako každému rodiči malých dětí moc přeju, přemítám, proč jsem si takhle reagovat ve stejných situacích netroufla já.

Pracuji v online zpravodajství (a protože v něm chci pracovat i nadále, zůstanu anonymní), a tak dobře vím, jak byly takové redaktorky u nás hodnoceny. „Nějak jí to mateřství vlezlo na mozek“ a „evidentně to nestíhá kloubit s prací“, říkaly někdy i kolegyně, zpravidla starší či před založením rodiny. Moderátorce hlavních zpráv, která prohodila se sporťákem pár slov o miminku, protože poprvé po porodu zase moderovala, „teče mlíko i z očí“, zhodnotila bezdětná kolegyně, zatímco šéf, který všem na poradě vnucuje fotky svých ratolestí, je „obdivuhodný otec“, který na rozdíl od svých předchůdců „chápe důležitost rodiny“ a je třeba mu proto tleskat.

Já zatím myslím na ty noční hodiny, kdy na rodičovské po celém dni kolem dětí usedám ke klávesnici a s tunou kafe a coly do noci píšu, abych si udržela jméno na pracovním trhu a vypsala si cokoliv navíc k těm pár tisícům rodičovského příspěvku. Beru všechno, o co si šéf říká, takže hlavně témata, které se stálým kolegům v práci psát nechtělo. A je potřeba, aby to tam editor měl ráno, a neexistuje, že by to nebylo odevzdané.