Ženy ve válce čelí většímu riziku genderově podmíněného násilí a jejich hlas je slyšet jen zřídka
Jak se postavit tváří v tvář zlu? Jak ovládnout strach a udržet rozvahu a víru v budoucnost? Jak po skončení konfliktu dál žít vedle agresorů, které si spravedlnost možná nikdy nenajde? Tyto a další nelehké otázky si ženy zasažené válečnými konflikty kladou po boku svých dětí a rodin snad ještě intenzivněji než muži. Některé z nich můžete osobně potkat 10. října v Pražské křižovatce.
Na konferenci Ženy ve válce, kterou 10. října 2023 pořádá v Pražské křižovatce Knihovna Václava Havla, se v roli moderátorek představí dvě zahraniční novinářky, působící v redakci Radio Free Europe / Radio Liberty. Maryana Drach, ředitelka Ukrainian Service, a Una Čilić, editorka digitálního vysílání Balkan Service. Obě zažily válku na vlastní kůži, bály se o životy svých blízkých, byly svědky násilí i bombardování svých rodných měst. Jejich příběhy ve zkratce přibližují následující čtveřice otázek a odpovědí.
Jaký je váš nejsilnější osobní zážitek z války?
Una Čilić: Když v mé zemi vypukla válka (válka v Bosně a Hercegovině – pozn. red), bylo mi necelých sedm let. Vzpomínám si, jaké ve mně vyvolávala pocity, vzpomínám si, jak jsem se bála a jak jsem do první třídy chodila do sklepa našeho domu.
Má zkušenost s válkou se s tím, co si prožili lidé v Bosně a Hercegovině a co teď prožívají na Ukrajině, nedá srovnat. Ale i tak jsem prožila téměř čtyři roky života ve strachu, byl to život, kdy do školy buď jdete do sklepa, nebo utíkáte, život, kdy nevíte, jestli zítra budete ještě naživu. Přežijete, dospějete a váš život jde dál. Měla jsem štěstí, že takto to u mě proběhlo a dnes jsem součástí čistě ženského štábu Rádia Svobodná Evropa, který pracuje na dokumentu o sexualizovaném násilí ve válce. Na jaře a v létě jsme se vydaly do Bosny a Hercegoviny a na Ukrajinu a zaznamenávaly tam příběhy o přežití a odolnosti.
Byla jsem dítě, když válka začala, a byla jsem dítě, když skončila, ale myslím, že díky své cestě na Ukrajinu jsem si uvědomila, jak velkou vzpomínku na válku v sobě dnes skutečně nesu.
Foto: Se souhlasem knihovny Václava Havla
Una Čilić
Una Čilić pracuje jako redaktorka digitálního vysílání balkánské redakce Rádia Svobodná Evropa. Jejím stěžejním projektem je platforma s názvem „Female shadows“ věnující se genderově podmíněném násilí v zemích západního Balkánu. Má na starosti podcasty a zaměřuje se i na multimediální vyprávění a ověřování obsahu vytvářeného uživateli.
Pracovala pro Mediacentar Sarajevo. Její práce byly publikovány v Euronews, Institute for War and Peace Reporting, Osservatorio Balcani e Caucaso Transeuropa, Diskriminacija.ba, MC Online a dalších. Je školitelkou pro ověřování obsahu generovaného uživateli.
Získala titul bakaláře v oboru žurnalistika, magisterský titul v oboru politologie na univerzitě v Sarajevu, magisterský titul v oboru média a komunikace na univerzitě v Lundu a byla je absolventkou stipendijního programu Jiřího Dienstbiera pro mladé novináře.
Kdy se podle vás stává válka minulostí? Když je podepsána mírová dohoda? Když se konají svobodné volby? Když se obmění generace? Když nastane odpuštění/smíření?
UČ: Moc ráda bych vám řekla, že válka se stává minulostí ve chvíli, kdy padne poslední výstřel a je podepsána dohoda. Ale život v zemi, která je dle mého názoru vždy popisována jako postkonfliktní a procházející proměnou, mě naučil, že střelba a zabíjení nakonec ustanou, ale válečná rétorika ne. Lidé v Bosně si zvykli říkat, že válka s Daytonskou mírovou dohodou neskončila, ale pokračovala jinými prostředky a způsoby. Ano, vládne tam větší bezpečí a blahobyt. Ano, člověk má různé možnosti, a pokud prožije válku, jakýkoli mír je lepší možností. Ale válka ještě není minulostí, pokud je stále součástí běžných rozhovorů a utváření identity.
Ocitla jste se někdy v situaci, kdy pro vás jako novinářku bylo těžké zachovat nestrannost? Kdy bylo více než jasné, kdo je agresorem a kdo obětí, ale přesto bylo nezbytné nahlížet na hrůzy války s maximální možnou věcností?
UČ: Svou práci vnímám jednoduše: mým úkolem je, abych podávala pravdivé informace založené na faktech a poskytovala svůj hlas těm, kteří ho nemají. Přitom čelíte mnoha výzvám, ale já věřím, že férové, užitečné a potřebné zpravodajství má své standardy a principy. Nemám za úkol a ani mi nepřísluší stát se součástí příběhu nebo upřednostňovat své pocity před pocity a prožitky těch, s nimiž dělám rozhovor, protože to dělám pro ně, aby se o jejich příběhu mluvilo a byl sdílen dál.
Jakou roli hrají dle vaší zkušenosti dnešní ženy ve válce? Vnímáte nějaký rozdíl v tom, čemu ženy a muži ve válce čelí?
UČ: Jakákoli válečná zkušenost je strašná, nehledě na pohlaví nebo gender. Nechci snižovat ničí zkušenost – to, čím si prochází někdo, kdo ztratil své blízké, nebo to, co cítí voják střílející ve snaze ochránit sebe i své okolí, se nedá s ničím srovnat.
Ale kvůli své roli v dobách míru čelí žena ve válce specifickým věcem. Zvýšenému riziku, znásilnění je používáno jako zbraň, jako forma mučení a nástroj, jak ženu potrestat nebo ponížit. Ženu, která byla znásilněna a stala se obětí zločinu, bude následně společnost soudit, bude ocejchována a nucena sama bojovat o přežití a o svá práva.
I když má boj Ukrajiny proti ruským okupantům, jehož jsme v posledních dvou letech bezprostředními svědky, mnoho rozličných podob, jedno mají společné: významnou úlohu v něm zastávají ženy. Některé potkáváme na ulicích, jiné se zatajeným dechem sledujeme na sociálních sítích či v televizních reportážích v krytech, na frontové linii se zbraní v ruce, či obstarávající zbídačená hospodářství. Pojďme některé z nich potkat i v Praze.
Ženy ve válce | 10. října 2023, 13:30 – 18:45 | Pražská křižovatka, Zlatá 1, Praha
Jaký je váš nejsilnější osobní zážitek z války?
Maryana Drach: Přestože jsme měli krizový plán a připravovali se na různé scénáře, začátek skutečné invaze na Ukrajinu byl otřesný a tisíce lidí se před ostřelováním musely schovat do metra nebo do podzemních garáží. Živě si vzpomínám, jak jsme v prvních hodinách a dnech po vypuknutí války řešili nedostatek potravin v Kyjevě a moje matka omylem přiznala, že v té době jedla plesnivý chleba. Ukrajinská společnost také brzy ukázala, jak umí být úžasně solidární, když dobrovolníci pomáhali starším lidem, svým komunitám i ozbrojeným silám se zásobováním potravinami.
Nejsilnějším zážitkem je ten rozsah lidského utrpení, neboť celé obce se proměnily v místa činu. Uvedu jen jeden příklad. V březnu 2022 šli tři mladí muži – bratři dvojčata a jejich kamarád – po ulici ve své domovské vesnici nedaleko Černihiva na severu Ukrajiny. Podle svědků byli chladnokrevně zabiti ruskými vojáky – „zmasakrováni“, jak řekl jejich kamarád. Matčinu bolest i zvěrstva, která válka na Ukrajinu přinesla, ukazuje videoreportáž mého kolegy Dmytra Dzhulaje.
Přinášíme válečné zpravodajství na několika platformách, máme reportéry po celé zemi i na frontách a hned na začátku jsme informovali o ruském ostřelování a následných požárech elektráren. Naši reportéři patřili k prvním svědkům okupace i stahování vojsk z Kyjevské oblasti, informovali o obrovském množství civilních obětí a setkali se s oběťmi znásilnění. V březnu 2023 vydala ukrajinská pošta známky s válečnými fotografiemi Irpině a Buče od našeho fotoreportéra Serhije Nužnenka. V naší redakci převládá názor, že bychom měli být v terénu a informovat o různých aspektech války.
Foto: Se souhlasem Knihovny Václava Havla
Maryana Drach
Maryana Drach je ředitelkou ukrajinské redakce RFE/RL, na Ukrajině známé jako Radio Svoboda. Do redakce v roce 1996, její specializací byly mezinárodní vztahy. Pod jejím dohledem zahájila ukrajinská redakce projekt protikorupčního zpravodajství „Schemes: Corruption in Details“, dále také multimediální program pro Ruskem okupovaný Krym (Crimea.Realities) a válkou zničenou východní Ukrajinu (Donbas.Reality). Rodačka z Kyjeva získala bakalářský titul v mezinárodních studiích na Roosevelt University v Chicagu a postgraduální titul v oboru veřejná správa na Institutu veřejné a místní správy na Ukrajině.
Kdy se podle vás stává válka minulostí? Když je podepsána mírová dohoda? Když se konají svobodné volby? Když se obmění generace? Když nastane odpuštění/smíření?
MD: Ruská invaze je v plném proudu a její konec je v nedohlednu. Politici a odborníci mohou hovořit o „únavě z Ukrajiny“ a chtít přejít k jiným tématům, ale dnešní realita na Ukrajině, to je ostřelování civilistů, zaminovaná zemědělská půda, unášení dětí do Ruska a četné porušování lidských práv na okupovaných územích. Průzkumy veřejného mínění na Ukrajině ukazují, že většina občanů není připravena přistoupit na kompromisy, aby válka skončila. Jak řekla jedna z nositelek Nobelovy ceny za mír za rok 2022 Oleksandra Matvijčuk, mír nenastane, když napadená země složí zbraně. Nejedná se pak o mír, ale o okupaci. Musíme mít také na paměti postoj ruské společnosti, která neočekává, že to v dohledné době skončí.
Kdy a jak válka skončí, záleží také na roli mezinárodního společenství a jeho odhodlání odstranit agresora. Ukrajincům bylo řečeno „jsme s vámi, dokud to bude potřeba“, ale zdá se, že oni čím dál tím více chtějí slyšet „jsme s vámi, dokud Ukrajina nevyhraje“. Průzkumy veřejného mínění ukazují, že Ukrajinci vidí svou zemi v NATO, a to i proto, aby se předešlo budoucím konfliktům. Války se mohou stát minulostí, ne když přestanou létat drony nebo kulky, ale když je učiněno zadost spravedlnosti. Stojí za povšimnutí, že Mezinárodní trestní soud nedávno v Kyjevě otevřel svou největší pobočku mimo Haag.
Ocitla jste se někdy v situaci, kdy pro vás jako novinářku bylo těžké zachovat nestrannost? Kdy bylo více než jasné, kdo je agresorem a kdo obětí, ale přesto bylo nezbytné nahlížet na hrůzy války s maximální možnou věcností?
MD: V dubnu 2022 byla při ruském raketovém útoku ve svém kyjevském bytě zabita má blízká kolegyně, novinářka RFE/RL a producentka Vira Hyryč. Ten samý den navštívil ukrajinské hlavní město generální tajemník OSN. V naší redakci to vyvolalo hrůzu a mně osobně to způsobilo šok, protože jsme spolu úzce spolupracovaly. Rozhodli jsme se jako vzpomínku na Viru vyrobit dokument. Film Vira od Serhije Andrušky ukazuje přesně, z jakého letiště dané ruské letadlo vzlétlo, jaký to byl model, jaký druh rakety vypálil i její trajektorii. Vypátrali jsme jména ruských velitelů divize leteckého bombardování zapojené do ostřelování Kyjeva i zaměstnanců útvaru hlavního počítačového střediska ruské armády, který programuje letovou dráhu raket tohoto druhu. Štáb také nahrál telefonní rozhovory s některými zúčastněnými ruskými vojáky. Promítání dokumentu v Kyjevě se letos zúčastnili Viřini rodiče i její syn. Celé je to projev naší upřímné snahy zajistit, aby se na tento zločin nezapomnělo. Dokument Vira se nyní ocitl v užší nominaci na ceny AIB (Association for International Broadcasting, Asociace pro mezinárodní vysílání), jejichž vítězové budou vyhlášeni v listopadu v Londýně.
Jakou roli hrají dle vaší zkušenosti dnešní ženy ve válce? Vnímáte nějaký rozdíl v tom, čemu ženy a muži ve válce čelí?
MD: Ženy najdeme na válečných frontách, ale zároveň i mezi předními představitelkami občanské společnosti a jako dobrovolnice pomáhající ozbrojeným silám. Zlomovým bodem byl pro Ukrajinu rok 2014, kdy došlo k okupaci Krymu a částí východní Ukrajiny. Od té doby se počet žen v ozbrojených složkách zdvojnásobil na více než 40 tisíc. V létě roku 2023 se téměř šest tisíc z nich nacházelo na válečných frontách. Ženy pracují jako záchranářky, ostřelovačky nebo zpravodajky. Ukrajinské ženy bojovaly za to, aby se dostaly na bojové pozice, například v rámci iniciativy Neviditelný prapor.
V roce 2021 změnil ukrajinský parlament název Dne obránců na Den obránců a obránkyň. Jednou z nejvýznamnějších obránkyň je dobrovolná záchranářka Julija s přezdívkou Tajra. V loňském roce byla zajata v Mariupolu a tři měsíce držena v ruském zajetí. Z jejího svědectví mi pořád naskakuje husí kůže. Popisovala, jak „vězni v celách celé týdny křičeli“, než bez jakékoli lékařské pomoci zemřeli na následky mučení. Sama Tajra zachránila se svou záchranářskou posádkou tisíce životů.
Ruský útok donutil miliony Ukrajinců zemi opustit a dle údajů OSN jsou většina z nich ženy a děti. Mnohým se povedlo najít v zahraničí práci, nebo dokonce začít podnikat. V tomto roce jsme se zapojením ukrajinských uprchlíků spustili speciální projekt věnovaný jejich potřebám. Když jsme například napsali o tom, že si ukrajinská uprchlice otevřela v Praze soukromou školku, byli jsme zaplaveni dotazy, zda mají ještě místo, jestli berou „děti, které ještě nosí plenky“? My nejsme školka, ale byli jsme rádi, že tato informace byla posluchačům užitečná.
Za války čelí ženy většímu riziku genderově podmíněného násilí. Další velký rozdíl najdeme ve zpravodajství. Průzkumy ukazují, že během ozbrojených konfliktů zájem o ženy opadá a jejich hlas je slyšet jen zřídka. Podle kyjevského Institutu masových informací pouze 18 % odborných komentářů v ukrajinských online médiích pocházelo od žen a méně než čtvrtina příběhů byla o ženách, ostatní byly věnovány mužům.
