Zajdu na kafe, ale na přátelství s vojáky si dávám pozor. Pláč je tu nevhodný, říká Češka pomáhající na Ukrajině

„Jsem oficiální dobrovolnice Ukrajiny, zaštítěná zdejší organizací a funguju jako koordinátorka pomoci. Propojuju lidi, sháním peníze a komunikuju s potřebnými, hlavně s armádou. Objeví se jednotka nebo konkrétní voják, co něco potřebuje, dá mi o tom vědět, já o tom řeknu dárcům, vyberou se peníze a pořídí se to. V Praze mám tým lidí, kteří to koordinují v Čechách a pomáhají mi,” vysvětluje Lada Šmídová, jak pomáhá napadené zemi. Není to pro ni první podobná zkušenost. Když do Evropy proudily tisíce uprchlíků, jezdila pomáhat do táborů v Řecku a na Balkáně. Ukrajina je ale pro ni jiná. Je blízko a válečný konflikt ji připadá akutnější hrozba.

Jak se vůbec žije ve Slovjansku, prakticky na frontové linii? „Bude to znít divně, ale život je tu v podstatě normální, jako všude jinde. Lidé si často představují měsíční apokalyptickou krajinu, kde nic neexistuje. Jsou tu ale normální obchody, služby, dá se zajít na manikúru nebo do kadeřnictví. Akorát s tím rizikem, že může něco spadnout. Když jdeš po ulici a ozve se rána, místní nehnou ani brvou,” popisuje svou každodenní realitu Lada.

Na východní Ukrajině ve městech a na vesnicích už zůstali především staří lidé a ti nikdy neměli snadný život. Válka jim ho ještě zkomplikovala, ale na utrpení jsou tu už zvyklí. Kromě nich se tam pohybuje hlavně hodně vojáků. S těmi Lada dobře vychází, protože jim pomáhá a oni to vědí. Zároveň si ale musí držet odstup. „I když slyšíš, že umírají lidé, nebo že někomu padl brácha, nepřijde ti to reálné. Dokud se to nestane přímo tobě. Pak si najednou připadáš jako ve snu. Uvědomíš si, že to ti Rusové fakt myslí vážně,” říká.

Jak vlastně vypadá taková pomoc, jak se zajišťuje a předává? Čím tráví dobrovolnice na Ukrajině nejvíc času, co ji těší a co naopak frustruje? A proč se na pohřbech padlých vojáků nesluší nahlas plakat? Přečtěte si rozhovor Lukáše Houdka na webu Heroine.cz.