Kde jsou čeští návrháři?
Módní návrhářství a oděvní výroba mají v Česku tradici. Nejsme sice Francie ani Itálie, ale za svou módní historii se nemusíme stydět. O to smutnější je současný stav.
Když se řekne „česká módní historie“, vybaví se nám Podolská, Rosenbaum, lnářský průmysl, vlnařské podniky, ÚBOK, EVA. Část zničil socialismus, část porevoluční kapitalismus a v současné době, kdy konečně začíná pomíjet okouzlení levnými hadříky z Asie, jsme zjistili, že musíme začít úplně od nuly.
V Česku máme dobré návrháře i dobré krejčí, ale obojího je jako šafránu. Na vlně zájmu o kvalitní, originální a lokální tvorbu se sveze kdekdo. Mnozí zákazníci totiž kvalitu nepoznají a nechají se snadno opít rohlíkem. Ten, kdo by jim měl pomoct (tedy právě návrhář, majitel salonu, krejčí), jim tak klidně může vnutit cokoli, ať už úmyslně, nebo proto, že se sám ve svém oboru vlastně moc nevyzná.
Couture po česku
Sotva jsme v devadesátých letech v Česku objevili, co je to haute couture, vypučela ze zdejší zanedbané módní půdy spousta salonů, které si toto slovní spojení bezostyšně daly do názvu. I kdybychom pominuli oficiální francouzskou haute couture, svázanou velmi přísnými pravidly, a zůstali jen u řemeslných postupů, ani tak bychom u nás téměř nenašli krejčí, kteří je dodržují. (Osobně znám jednu jedinou takovou krejčovou).
Co je vysoká móda
Nejvyšší úroveň krejčoviny. Oděv se vytváří na míru zákazníkovi, používají se luxusní materiály a precizní, časově náročné krejčovské postupy. Ve Francii je označení „haute couture“ chráněno zákonem a smějí jej používat jen salony, které splňují kritéria daná asociací The Chambre Syndicale de la Couture Parisienne.
Stejně lehkovážně se zachází i se slovem návrhář/návrhářka. Jako by být krejčím nebo krejčovou a mít salon, ve kterém se šijí oděvy na míru, bylo málo. Připravit střih na konkrétní postavu, který nebude jen upraveným konfekčním střihem, a pak podle něj vypracovat třeba plesové šaty nebo kostým, je přitom práce vyžadující nemalou kvalifikaci i zkušenosti.
Stejně tak není profese návrháře něčím, co může dělat každý. Není to jen osoba, co si jen tak čmárá po papíře a veškerou práci za ni odvede někdo jiný. Návrhář sice nemusí umět perfektně šít, ale měl by se vyznat v materiálech, střizích i krejčovských postupech natolik, aby si uměl svůj návrh představit hotový a dokázal ho vyladit do posledního detailu.
Není všechno haute couture, co se třpytí
V Česku (i všude jinde na světě, ale tento článek je o nás) působí nemálo diletantů, kteří by mezi skutečnou návrhářskou konkurencí neměli šanci obstát. Nemluvím o komerčním úspěchu, který s kvalitou produkce příliš nesouvisí: abyste vydělávali, stačí vyrábět třpytivé kýče a shromáždit kolem sebe dostatečně velkou skupinu obdivovatelů a zákazníků, kteří to buď neprokouknou, nebo je jim to jedno. Můžete tak dosáhnout městského, okresního i celonárodního věhlasu.
Jak poznáte takového „návrháře“? Podbízí se průměrnému vkusu, protože se chce zalíbit, případně sám vkus nemá. Nesleduje trendy, natož aby je udával. Buď se proti nim zcela vymezuje a tvoří pořád podle jednoho mustru, aniž by si uvědomoval, že si tím zavírá cestu k rozvoji a pokroku, nebo si je přebere po svém.
Když ušijete šaty z laciné strakaté látky pošité flitry, průměrného nekritického zákazníka to oslní natolik, že si chyb buď nevšimne, nebo je přiřkne své nekonfekční postavě.
Typickým příkladem budiž aktuální móda svatebních a plesových šatů z průsvitných látek pošitých krajkou. Tam, kde mistr ušije šaty lehké jako dech, vyplodí kýčař těžkopádnou napodobeninu z laciné krajky z AliExpressu a rádoby neviditelného tělového tylu.
Kritiku u nás nechceme
Je až s podivem, jak často různé „slavnostní“ a „společenské“ šaty nositelkám nesedí – a to i když je to celebrita a na cedulce šatů je slavné jméno. Vždycky se najdou nějaké utíkající švy, odstávající průramky, tenzní varhánky v pase a poprsí přetékající z vesele barevného saténu. Maskování chyb a nedostatků se pak typicky provádí pestrým, třpytivým nebo jinak nápadným materiálem. (Nevím, jestli máme všichni nějakou posttraumatickou poruchu z Blanky Matragi, nebo je láska ke kýči normální lidská vlastnost.)
Když totiž ušijete šaty z laciné strakaté látky pošité flitry, průměrného nekritického zákazníka to oslní natolik, že si chyb buď nevšimne, nebo je přiřkne své nekonfekční postavě. Oblíbeným způsobem dodání renomé je najmout si na přehlídky nějaké miss nebo jiné modelky známé z bulváru, čímž se posílí dojem proslulosti.
Dobrá módní kritika, která by na zmíněné nedostatky upozornila a podařené modely vyzdvihla, v Česku bohužel prakticky neexistuje. A kdyby existovala, bylo by to jedno, protože netalentovaní ji nechtějí slyšet. Bez konstruktivní kritiky a sebekritiky se přitom nelze zlepšovat. U nás je spíš zvykem plácat se vzájemně po zádech a případnou kritiku, jakkoli jemně podanou, si brát jako osobní útok.
Návrhářské školství
Svůj podíl viny na stavu návrhářství v Česku má i odborné školství, ale je mnohem menší, než byste možná čekali. Vysoké školy jsou na dobré úrovni. Střední školy jsou svázané rámcovým vzdělávacím plánem a nedostatkem financí, což se podepisuje hlavně na praktických dovednostech studentů. Na odborné praxe mimo školu je málo času a příležitostí. A zájemců ubývá; obor nemá prestiž ani u dětí, ani u rodičů.
Dají se najít prodejny různých mladých značek, jejich nabídka je ale většinou opatrná: vytvářejí minimalistické oděvy z jednoduchých látek, hlavně z úpletů, a nepoužívají složité střihy.
Není se čemu divit. Zeptáte-li se těch, kteří se živí krejčovinou, řeknou vám, že tu prestiž nemají ani u zákazníků. Lidé, jejichž myšlení zdeformovala levná nekvalitní produkce nadnárodních řetězců, kvalitu nepoznají a nechápou, proč by vlněný kabát na míru měli platit víc než za polyesterovou konfekci. Vysoká cena se jim zdá adekvátní spíš za pár metrů naaranžovaného saténu polepeného kamínky, přestože materiál a vypracování stojí za starou bačkoru.
Ne že bychom u nás neměli nadějné návrháře. Stačí se podívat na tvorbu z pražského Mercedes-Benz Fashion Weeku, kde se představují zavedená jména i studenti návrhářských oborů z vysokých škol. Zároveň se na internetu dají najít e-shopy různých mladých značek. Jejich nabídka je ale většinou opatrná: vytvářejí minimalistické oděvy z jednoduchých látek, hlavně z úpletů, a nepoužívají složité střihy.
Kdo za to může
Vinu má víc faktorů: někteří návrháři své oděvy zároveň šijí, a protože v tom zatím nejsou tak dobří, nepouštějí se (logicky a správně) do složitějších střihů. Nebo vědí, že je třeba cílit na zákazníky, kteří ocení minimalismus v lokálním a kvalitním provedení.
Kdo na jejich místo?
Čas na optimismus? Pokud bych měla jmenovat, tak:
Zuzana Kubíčková, Lay Sedláková, Josefína Bakošová, Jakub Polanka a z mladých nadějí třeba Boris Kráľ.
Nebo je to jednoduše neuživí, a proto nemají tolik času, aby se posunuli k něčemu složitějšímu, i kdyby třeba chtěli. A někteří návrháři a krejčí a krejčové umějí šít skvěle, ale vědí, že by se jim pečlivost nezaplatila.
Být v Česku návrhářem, tedy opravdovým a navíc dobrým návrhářem, není lehké, i když bychom je potřebovali jako sůl. Chybí nám výrazné osobnosti, které by produkovaly kvalitní a moderní módu, a zároveň by je znali i laikové; chybí nám i „obyčejné“ zakázkové salony, které dokážou zákazníkovi pomoct s výběrem a ušít oblečení, které mu padne a vydrží.
Mladí zájemci o obor horko těžko hledají důvod, proč by se mu vlastně měli věnovat, a když už ho najdou, bojují na škole s praxí a po škole se živobytím. Vzhledem k tomu, že se zájem o kvalitu a o módní řemeslo se poslední dobou konečně vrací, snad můžeme končit na optimistickou notu. Jen aby už nebylo pozdě.
