Generace Z obléká dvacet let staré trendy. Proč jsme pořád posedlí módou Protivných sprostých holek?

S comebackem módních trendů z nultých let bezesporu souvisí i návrat obliby popkulturních artefaktů a momentů z výstředně růžových, dívčích a hedonistických komedií, jako jsou Pravá blondýnka (2001), Domácí mazlíček (2008) nebo reality show Paris Hilton a Nicole Richie Zlatý holky (2003). Za poslední rok proto slavil úspěch růžový megahit Barbie (2023) od režisérky Grety Gerwig nebo letošní muzikálový remake kultovních Protivných sprostých holek (původně z roku 2004) scenáristky a komičky Tiny Fey.

Klíčovým prvkem těchto filmů je archetyp takzvané „dumb blonde“ – doslova hloupé blondýny. Přitažlivá, rozkošná a nepříliš bystrá kráska, které se někdy také hanlivě říká „bimbo“, je mužský fetiš s bohatou filmovou historií. Stačí si vzpomenout na Marilyn Monroe v komedii Páni mají radši blondýnky (1953), Brigitte Bardot v … a Bůh stvořil ženu (1956) nebo Aňu Geislerovou jako dívku Annu ve Svěrákově Jízdě (1994). Zmíněné komedie z éry okolo roku 2000 si ale tuto charakteristiku přebraly po svém. Elle Woods v Pravé blondýnce vede boj za rovnoprávnost zesměšňovaných blondýnek, když ostatním dokáže, že i ona může studovat práva na Harvardu. Navíc velmi úspěšně. S kousavostí a ironií představuje komplexní plnokrevnou hrdinku s notnou dávkou rebelie, kterou bychom v dějinách kinematografie jen stěží hledali – a které neodolalo ani feministické publikum.

„Bimbo feminismus“ jako jedna odnoží mainstreamového feminismu vznikl nepřekvapivě na platformě TikTok. Tvůrkyně a tvůrci ve svých videích oslavují ženskou krásu a šarm, kýčovitý glamour styl a svůdnost lidského těla. Svým vtipem a aktivismem ale také dokazují, že krása, vzdělanost a politická uvědomělost se nijak nevylučují. Stavějí se tak proti misogynním a patriarchálním předpokladům, které ztotožňují ženskost s nedostatkem inteligence. „Bimbo vědomě ničí neoliberální předpoklad, že ženskost odporuje intelektuálním schopnostem. Hyperfeminitu používá k rozkladu toho, co bylo historicky využíváno k utlačování žen a jejich objektifikaci,“ říká o hnutí pro server i-D Stephanie Deig, výzkumnice specializovaná na feministickou filozofii. Nejde navíc jen o ženský trend, ve spojení s bimbo feminismem se můžeme také setkat s pojmem „himbos“ (he) a „thembos“ (they).

Bimbo vs. Girlboss

Laciná třpytivá krása, eklektické módní výkřiky, kult hedonistických celebrit. Myšlenková inspirace bimbo feminismu je spjatá nejen se zábavnou částí nultých let, ale i s mizogynními paparazzi útoky na celebrity. Slavné ženy jako Britney Spears byly navzdory všemu, co dokázaly, zesměšňovány a objektifikovány na pouhé líbivé panenky, které měly být ozdobou patriarchální společnosti. Jejich životy byly v bulvárních médiích zredukované na skandální kaskádu drogových úletů, alkoholových závislostí, milostných afér, utajovaných potomků, tloustnutí a stárnutí. Podobné útoky nebyly cizí ani českému popkulturnímu dění. Vzpomeňme si například na Ivetu Bartošovou.

Růžová klec nostalgie

Ani glorifikace girlboss workoholismu nedokázala prorazit skleněný strop a jednou provždy skoncovat s pay gapem. A tak se nyní ocitáme ve dvacátých letech, kdy bimbo převrací svou frustraci z liberálního feminismu do boje proti kapitalismu. Bimbo aktivistka a influencerka Chrissy Chlapecka hnutí shrnula slovy: „Všichni víme, že kapitalismus je kořenem všeho zla, ale v kapitalistické společnosti je téměř nemožné konzumovat eticky. Takže se přestaňme navzájem obviňovat!“ Bimboismus zosobňuje nihilistickou vizi patriarchátu a kapitalismu. Jeho zástupkyně na rozdíl od svých girlboss předchůdkyň nevěří, že vlastní úspěch přinese systémovou změnu. Raději rovnou boj za změnu systému vzdají a koncentrují se na vlastní sebevědomí a štěstí.

Před stupňující se klimatickou krizí, sílícím konzervatismem a sociální nespravedlností se bimbo feministky a feministé schovávají do nostalgické zlaté klece Y2K glamouru. Svým nekonvenčním vzhledem dávají okolí najevo, že jsou svobodní a dělají jen to, co se líbí jim. Jejich levicový antikapitalismus je ovšem sporný už v samotném myšlenkovém jádru subkultury. Bimboismus správně rozpoznává, že v systému postaveném na spotřebě není možné se zcela oprostit od konzumního života. Zároveň ho toto zjištění zbavuje svědomí a dává volný průchod kapitalismem vítanému požitkářství.

Druhý rozpor spočívá v bimbo hyperfeminní stylizaci. Může být bimbo feminismus osvobozující a radikální, když jeho vizualita vyhovuje tradičně mužské představě „dumb blonde“? Jasnou odpověď na tuto námitku nemám, ale ráda bych připomněla zakořeněný narativ, který „napomíná“ ženu na každém kroku za to, že „není dost dobrá“. Tento zvyk se netýká pouze sexistických kazatelů, kteří po ženách vyžadují dokonalé mateřství, krásu, vedení domácnosti a podobně… Vlastní je totiž chvílemi i feministické kritice, která kárá ženy za nedostatek emancipace, uvědomělosti nebo průbojnosti.

Bimbo feminismus je tak nejspíš určitou formou eskapismu generace Z, nostalgickým únikem do času bezstarostného dětství nultých let. Proč se trápit se všemi výzvami světa, když si můžeme nasadit růžové brýle a žít s lehkou hlavou sexy život podle vlastních představ? A jak kdesi pravila Paris Hilton: „Některé dívky se jednoduše narodí se třpytkami v žilách.“