Deník maturantky v době koronavirové: K nahánění maturantů do tříd nevidím důvod

A to je poměrně úleva. V nahánění maturantů do tříd nevidím žádný důvod a alespoň sama za sebe mohu říct, že by to pro mě bylo pouze další komplikací, kterých v poslední době opravdu není málo. Troufám si také říci, že to podobně cítí většina maturantů. Koneckonců, ve školách jsme nebyli po většinu školního roku a to, co jsme zameškali, už nedoženeme. To především nyní, kdy se čas zkoušek blíží a individuální příprava je prioritou. Nechat tedy maturanty, nebo alespoň ty, které nečekají praktické zkoušky, doma až do maturit, mi přijde jako nejrozumnější řešení. Budeme mít tak více času věnovat se tomu, čemu se věnovat potřebujeme.

Ostatně je to čas, který je momentálně i mou největší starostí. Nabývám pocitu, že se ocitám ve stále větším a větším skluzu. Začínám si ale myslet, že pozdní přípravy k maturitě jsou typickým prvkem tohoto období studia, a pokud by tomu tak nebylo, možná bych přišla o zcela zásadní prvek maturantského zážitku. Aneb je třeba se na to dívat z trochu pozitivního úhlu pohledu, no ne?

Tak či tak, nemůžu za tyto pozdní přípravy nikoho vinit. Vlastně bych řekla, že ani já sama nejsem tak úplně na vině. Tento školní rok byl opravdu hektický a šílený ve všech směrech a na přípravu na maturitu a věci s ní spojené prostě nebyl čas. Posledních pár dní se proto nese ve stylu horečného sepisování termínů odevzdávání prací a zkoušek a skládání seznamů věcí, které jsem ještě neudělala (a že jich je).

Je to hodně stresu, od kterého není kam utéct. S tou poslední hrstkou věcí, které mě nutí opustit jednou za čas pohodlí domova, jsem si uvědomila vlastní sklony k samotářství. Nic mě nenutí jít do školy a setkávat se s lidmi, žádné společenské akce mě nevytrhnou z každodenní rutiny. Když navíc většina mých přátel žije desítky i stovky kilometrů daleko v různých koutech republiky, zatímco já trčím v prázdném bytě ve svém rodném městě u polských hranic, všechno se zdá být tak nějak mimo dosah. Život se opravdu stává automatickou rutinou. Možnosti jsou omezené, energie něco podniknout je mnohem menší.

Jistě, online prostor toho mnoho nabízí. Tolik věcí je neustále nablízku, alespoň zdánlivě. Internet se jenom hemží způsoby, jak zpestřit denní rutinu, najdete tam koneckonců cokoliv. Jak žádoucí ale může být trávit další hodiny před počítačem, když je to ta věc, od které se snažíte v prvé řadě utéct? Od prvního jarního lockdownu v minulém roce jsem si vypěstovala téměř až nenávist k online prostoru. Občas mám pocit, jako by před ním nebylo úniku.

I přesto si myslím, že mám oproti velké většině svých vrstevníků obrovskou výhodu. Normální běh života mi sice chybí, ale pouze okrajově. Nemám potřebu se touto nešťastnou situací příliš zaobírat. Mám však pocit, že většina mladých lidí pociťuje tuto absenci „normálna“ mnohem intenzivněji. Den za dnem poslouchám, jak lamentují nad nedostatkem kontaktu s lidmi a neustálým vysedáváním doma. Jak bych toto stresové období prožívala s tímto pocitem, si vůbec nedokážu představit.

Budoucnost je tedy nejasná. Zdali se my, maturanti, budeme tento školní rok do škol ještě vůbec vracet, a kdy by nás teoreticky mohly následovat i ostatní ročníky, to stále nevíme. Nezbývá tedy nic jiného, než ponořit hlavu mezi knihy a materiály, nenechat se příliš rozptýlit a čekat, jak se situace bude vyvíjet dál, ostatně jako celý zbytek národa.

Kateřina Rusnoková je studentkou posledního ročníku 1. Střední Scioškoly v Praze. Zajímá se o vzdělávání a již téměř dva roky působí v České středoškolské unii. Jejími dalšími zájmy jsou také knihy a jazyky, kterým by se chtěla dále věnovat i na vysoké škole.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.