„Gratulujeme, máte nadané dítě! Ve škole to nebude mít snadné," řekli matce u zápisu. Dnes ví, že měli pravdu

Adam byl už od narození „jiný“. Jako miminko moc neplakal, ale ani nespal, jako by nechtěl ztrácet čas. Ten raději věnoval pozorování světa kolem sebe. V roce mluvil ve větách, ve třech a půl se sám naučil číst – a protože s mámou Markétou hodně cestovali, rovnou četl a mluvil česky i anglicky. Mezi ostatními dětmi prostě vynikal. Nedá se ale říct, že by to pro Markétu bylo snadné: „Zprávy v televizi ho dokázaly rozrušit a rozplakat. Strašně těžce doteď snáší, když se k sobě nebo k přírodě chovají lidi špatně,“ vysvětluje matka dnes už desetiletého Adama. „Neplatily na něj příkazy nebo zákazy, všechno se mu muselo vysvětlit, na všem se s ním domlouvat. Když byl někde velký hluk, třeba na hřišti nebo v herně, odmítal tam jít. Nechápal, proč ostatní děti křičí a rozhazují hračky.“

V předškolním věku chodil Adam napřed do dětské skupinky a potom do běžné pražské veřejné školky. Ve skupince si s ním věděli rady líp, už proto, že tam bylo jen deset dětí. Problémy začaly ve školce – ve třídě bylo 26 dětí, s nimiž velkou část dne trávila jen jedna učitelka a ta neměla moc času mu vymýšlet nějaké zajímavější úkoly. „Často slyšel – nehlas se pořád, běž si hrát s dětmi, nech mě chvilku. Jenže s vrstevníky to také skřípalo, protože měl tendenci je umravňovat, opravovat a zavalovat je dlouhým vyprávěním o svých zájmech, jako je například architektura,“ vypráví Markéta.

Pátá třída, pátá škola

Když se blížil čas zápisu do základní školy, Markéta znervózněla. Začala obcházet různé instituce, které se zaobírají diagnostikou nadání a péčí o ně. Podle testů má Adam IQ 150. Všude jí pogratulovali k mimořádně nadanému dítěti a jedním dechem dodali – to ale nebudete mít jednoduchý život. O pět let později to Markéta může jen potvrdit.

Chlapec je dnes už na páté základní škole a několik měsíců strávil i v domácím vzdělávání. První škola byla soukromá a na webu se chlubila zaměřením na nadané děti. „Pro bystré děti byla asi v pohodě, ale na Adama stavění nebyli. Bylo to vlastně stejné jako ve školce. Nehlas se, nemluv, počkej,“ popisuje Markéta. „Přitom jsme platili školné, ve třídě bylo patnáct dětí, a stejně to nefungovalo.“ I další pokusy o školní docházku se nesly v podobném duchu.