Podle statistik je napříč populací a věkovými skupinami pětina lidí takzvaně nadaných a mimořádně nadaných jsou dvě procenta. Týká se to i dětí na základních školách. Ty ale většinou s nadanými pracovat neumějí a odvolávají se při tom na inkluzi, která údajně speciální podporu jedné skupiny znemožňuje. „To je ale nepochopení a hrubé zjednodušení,“ říká Josef Roušar z Projektu Synapse, který školám v péči o nadané pomáhá.
Adam byl už od narození „jiný“. Jako miminko moc neplakal, ale ani nespal, jako by nechtěl ztrácet čas. Ten raději věnoval pozorování světa kolem sebe. V roce mluvil ve větách, ve třech a půl se sám naučil číst – a protože s mámou Markétou hodně cestovali, rovnou četl a mluvil česky i anglicky. Mezi ostatními dětmi prostě vynikal. Nedá se ale říct, že by to pro Markétu bylo snadné: „Zprávy v televizi ho dokázaly rozrušit a rozplakat. Strašně těžce doteď snáší, když se k sobě nebo k přírodě chovají lidi špatně,“ vysvětluje matka dnes už desetiletého Adama. „Neplatily na něj příkazy nebo zákazy, všechno se mu muselo vysvětlit, na všem se s ním domlouvat. Když byl někde velký hluk, třeba na hřišti nebo v herně, odmítal tam jít. Nechápal, proč ostatní děti křičí a rozhazují hračky.“
V předškolním věku chodil Adam napřed do dětské skupinky a potom do běžné pražské veřejné školky. Ve skupince si s ním věděli rady líp, už proto, že tam bylo jen deset dětí. Problémy začaly ve školce – ve třídě bylo 26 dětí, s nimiž velkou část dne trávila jen jedna učitelka a ta neměla moc času mu vymýšlet nějaké zajímavější úkoly. „Často slyšel – nehlas se pořád, běž si hrát s dětmi, nech mě chvilku. Jenže s vrstevníky to také skřípalo, protože měl tendenci je umravňovat, opravovat a zavalovat je dlouhým vyprávěním o svých zájmech, jako je například architektura,“ vypráví Markéta.
Když se blížil čas zápisu do základní školy, Markéta znervózněla. Začala obcházet různé instituce, které se zaobírají diagnostikou nadání a péčí o ně. Podle testů má Adam IQ 150. Všude jí pogratulovali k mimořádně nadanému dítěti a jedním dechem dodali – to ale nebudete mít jednoduchý život. O pět let později to Markéta může jen potvrdit.
Chlapec je dnes už na páté základní škole a několik měsíců strávil i v domácím vzdělávání. První škola byla soukromá a na webu se chlubila zaměřením na nadané děti. „Pro bystré děti byla asi v pohodě, ale na Adama stavění nebyli. Bylo to vlastně stejné jako ve školce. Nehlas se, nemluv, počkej,“ popisuje Markéta. „Přitom jsme platili školné, ve třídě bylo patnáct dětí, a stejně to nefungovalo.“ I další pokusy o školní docházku se nesly v podobném duchu.
„Ostatní kluci jsou prostě jinde. Největšímu frajerovi ve třídě už je dvanáct, chodí na kickbox a z Adama má jenom legraci. Ostatní se přidali k němu, Adama to zlobí a já pořád jen chodím do školy bojovat za svoje dítě,“ stěžuje si. „V každé škole se vedení tváří, že umějí pracovat s mimořádně nadanými. Ale už po pár týdnech si na něj stěžují, že je drzý, neposlouchá, nedává pozor, nerozumí si s dětmi. Už fakt nevím, co dělat. Půjde k přijímačkám na víceleté gymnázium a snad to tam bude lepší, ale popravdě už ztrácím naději.“
Podpořte naši redakci a získejte přístup ke všem prémiovým článkům a řadu dalších výhod!