Jak zvládnout různorodou třídu? Reportáž z vesnické školy v Libouchci na Ústecku

Ze zpráv České školní inspekce, která navštěvuje pravidelně všechny školy v republice, vyplývá, že to jde. Jednu z těch dobře hodnocených jsme navštívili: Základní školu a Mateřskou školu v Libouchci na Ústecku. Je středa, třeťákům začíná zrovna hodina matematiky s jejich třídní učitelkou a zároveň zástupkyní ředitelky pro první stupeň Alenou Řezníčkovou. 

Ve třídě je 24 žáků. Lavice mají naaranžované do takzvaných hnízd – jsou sražené po dvou k sobě a čtveřice dětí tak sedí pospolu. Alena Řezníčková jim zrovna zadává práci. Mají v různých částech třídy najít listy s příklady. Ale i to má řád: vyběhne vždy jen jeden z dvojice, najde list, spočítá příklad a výsledek nadiktuje svému kamarádovi, který zatím sedí v lavici. Pak se prohodí a běhá a počítá ten druhý. Čísla však nevpisují jen tak na nějaký papír, před sebou mají list s geometrickými tvary a stejně tak i list s příkladem má na sobě nakreslený barevný geometrický útvar. Příklad tak nemusejí jen správně vypočítat, ale také zapsat do toho správného tvaru.

Děti se už už chystají vyběhnout, ale Alena Řezníčková jim připomíná: „Ještě tu máme zadání pro rychlíky! Kdo bude hotov, může si list obrátit a najde tam domeček. Do jeho okýnek doplní čísla tak, aby byl výsledek 60. Použít může jen znaménka plus a minus. Vymyslí mi tři způsoby, jak k číslu 60 dojít. A teď už můžete!“

Rozdíly mě zaskočily

„Než jsem nastoupila sem, učila jsem krátce ve městě. Tady mě pak zaskočilo, jak velké rozdíly mezi dětmi byly. Ať už se jedná o rozdíly sociální, vědomostní, či v přístupu rodin. Nicméně vždy záleží na konkrétní třídě. Někde je to vidět více, jinde méně,“ popisuje učitelka realitu vesnických škol, v nichž je heterogenita často vyšší než ve městech, kde mají rodiče k dispozici více škol, třeba i soukromých, a kde je struktura obyvatel mnohdy dána už jen čtvrtí, v níž žijí.

„V předchozích letech jsem měla ve třídě děti zhruba půl na půl a já si najednou uvědomila, že tak strašně chci vytáhnout ty, které byly pozadu a neměly doma podporu, že začínají strádat děti, které na tom byly ve škole dobře. Snažila jsem se, aby se všichni dotáhli na tu silnější skupinu, a najednou mi došlo, že je vlastně nikdy nedohoní. Že k nim musím přistupovat rozdílně, že každý má svůj cíl někde jinde a je to tak v pořádku,“ popisuje. 

A tak začala hledat nové cesty. Třeba připravovat gradované úlohy pro rychlíky. V zadní části třídy tak má například položené různobarevné misky, ve kterých jsou papírky s počítacími pyramidkami – to pro ty, kdo už mají základní cvičení v hodině hotové. Úkoly obvykle volí takové, které děti baví, a také je rozděluje do barevných misek podle obtížnosti. Výsledek si pak děti kontrolují samy. Jako velkou pomoc vidí také tandemové učení. Od letošního roku mohla škola přijmout na částečný úvazek tandemovou učitelku, která ji dva dny v týdnu doplní a ona pak budou mít více prostoru se věnovat dětem individuálně. Nově si také další z kolegyň vezme pod křídla mimořádně nadané děti a bude učitelkám pomáhat hledat pro jejich výukové potřeby nejlepší řešení. 

To všechno jsou metody, díky kterým mají učitelé možnost rozvíjet všechny děti. Nicméně to hlavní vidí Alena Řezníčková jinde. „Když jsem přišla z vysoké školy, měla jsem představy, že musím děti naučit číst, psát a počítat. O nějakém stmelování třídy, vytváření týmu nebo klimatu ve třídě se vůbec nemluvilo. A přitom musíte právě tohle udělat v první řadě. Když ve třídě tohle všechno funguje, daleko lépe se v ní učí. Teprve pak se přestanou děti bát jeden před druhým něco říct, aby to náhodou nebylo špatně. Budou totiž vědět, že se jim nikdo smát nebude,“ říká. A k tomu potřebuje u dětí vybudovat jednu věc: pomoci jim vidět jejich silné a slabé stránky, stejně jako silné a slabé stránky svých spolužáků. Rozdíly mezi nimi nezmizí, ale děti je přijmou jako přirozené a nebudou je řešit.

Každý má svou roli

V tuto chvíli už má většina dětí v geometrických tvarech napsané skoro všechny výsledky, jen jedna z dívek stojí na koberci před listem s příkladem a zmateně se dívá na své prsty. Na listu je 60 – 15 a ona se nemůže dopočítat. Alena Řezníčková si k ní přisedá na bobek a spolu hledají řešení. Zbytek třídy ještě dopočítává nebo už pracuje na cvičení pro rychlíky. Pak už Alena Řezníčková zazvoní na zvoneček, což znamená konec práce na úloze. Děti si samy kontrolují, co spočetly. Většina z nich cvičení stihla, ale nejméně jedna skupina ne. „To ale vůbec nevadí. Já jim vždy říkám, že nezáleží na tom, kolik příkladů vypočítaly, ale jestli to, co stihly, mají dobře,“ říká Alena Řezníčková.

Další úkol děti přivádí do pomyslného obchodu. Povídají si o tom, kolik co stojí a za kolik peněz se dá co koupit. Jeden ze čtyř žáků v hnízdě odchází pro letáky, druhý si připravuje lepidlo. Třetí si vybírá, co bude kupovat a počítá, jestli na to má. Poslední se chystá zboží z letáku vystřihovat. Před sebou má každý z nich cedulku s funkcí. Stojí na nich HLÍDAČ/POSEL/ZAPISOVATEL/MLUVČÍ. Označení propůjčuje nositeli konkrétní roli v týmu. Dohromady pak mohou děti zvládnout celé zadání, aniž by se musely dlouze domlouvat nebo dohadovat. 

„Často si povídáme o tom, že každý z nás je v něčem lepší nebo horší. Že nemůžeme být dobří všichni ve všem. A právě při skupinových úkolech se snažím o to, aby si žáci práci rozdělili a přidělili si role podle toho, co mají rádi a co jim jde,“ říká učitelka. Své funkce měli zpočátku přidělené a střídali se, nyní – ve třetí třídě –, si je mohli zvolit podle svého. Tím si mohli každou z nich vyzkoušet a pak se sami rozhodnout, co jim nejvíce vyhovuje. 

Mami, tohle mi jde a tohle zatím ne

Dnes nedostaly děti z matematiky žádnou známku. Ne, že by se v této škole obecně neznámkovalo, ale důležitější je zde právě sebehodnocení. Děti se učí ohodnotit svůj výkon už od první třídy. „Začínáme postupně, kdy si dávají smajlíky, pak si určíme týdenní plán a na konci týdne věnujeme jednu hodinu tomu, že hodnotí, v čem jsou dobří, a na čem je ještě třeba zapracovat,“ popisuje učitelka. 

Dalším logickým krokem pak byly triády, kde mohou děti o svém hodnocení a pocitech mluvit v soukromí jen se svou učitelkou a rodiči. „Začali jsme teprve loni s tím, že to vyzkoušíme a uvidíme. A ono to hned skvěle fungovalo. Pro děti nebyla žádná novinka, že by o sobě měly mluvit, rodiče byli většinou nadšení a já měla prostor vyslechnout si jen toho jednoho konkrétního žáka,“ popisuje. 

Jde se ven!

Je 9:45 a zvoní. Děti si berou svačinu, mikiny a jdou do šaten. Čeká je třicetiminutová přestávka venku. Ano, třicetiminutová. „My jsme se rozhodli, že jim velkou přestávku prodloužíme na úkor ostatních, aby mohly jít ven, stihly se najíst a také si zahrát různé hry,“ říká Alena Řezníčková, zatímco vytahuje dětem na dvoře míče a obruče. Ty zatím ještě sedí na lavičkách a svačí. Kolem běhá jen jeden z chlapců, který ve třídě seděl sám a působil tak nějak… opuštěně. Všechny matematické úlohy měl spočítané jako první a občas bylo vidět, jak je netrpělivý, když jeho spolužáci něco nechápali tak rychle. „On je introvert. Někdy řekne, že bude raději sám, ale když pak přijde, nemá problém se začlenit. Ostatní ho tak prostě berou,“ popisuje učitelka jeden z výsledků svého přístupu.  

Některé třídy zůstávají na dvorku, další jdou nad školu na zahradu. Každý si našel, co ho baví. Cílem je jednak samozřejmě pobyt na vzduchu, ale především stmelování kolektivu. Proto přistoupila škola také k poněkud méně oblíbenému rozhodnutí: zakázala už i na druhém stupni používat o přestávkách mobilní telefony. „Chceme žáky navést k tomu, aby spolu o přestávkách mluvili a nacházeli si k sobě cestu. Místo mobilů mají na chodbách pingpongové stoly, k dispozici mají také knihovnu, která slouží jako klidová relaxační místnost, kde si mohou číst či zahrát šachy ti, kteří naopak upřednostňují klid,“ říká učitelka. 

S pobytem venku má Alena Řezníčková jen ty nejlepší zkušenosti. A nejen o přestávce. Učitelé na nižším stupni tráví každý týden se střídou venku jeden celý den. Na druhém stupni pak vycházejí na jednotlivé hodiny. „Venku zmizí všechny překážky, které mezi sebou děti mají. Jeden něco objeví a ostatní za ním hned letí, aby si to prohlédly. Skvěle se venku pracuje ve dvojicích i ve skupinách. Děti to baví a kolektiv skvěle stmeluje,“ popisuje Alena Řezníčková. 

A o to podle zástupkyně ředitele jde. Aby děti znaly samy sebe a věřily si, aby věděly, že každý má v týmu nějakou roli. Aby poznaly slabé i silné stránky svých spolužáků a přijímaly je, stejně jako jejich kamarádi přijímají se vším všudy i je. Aby přijaly, že nemohou stihnout vždycky všechno a že to to nevadí. A pak už jde učení samo. Protože… „jen když se cítí dítě ve třídě v bezpečí, nebojí se ukázat, co umí,“ popisuje Alena Řezníčková.

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.