Byly by možná šťastnější, kdyby byly trochu hloupější, říká o nadaných dětech psycholožka

Odkud se ve vás vzala potřeba pracovat s nadanými a pomáhat jim?

Sama jsem byla nerozpoznané nadané dítě, které prošlo klasickým školstvím devadesátých a nultých let. Nebylo v něm všechno úplně špatně, ale také to rozhodně nebylo ideální. Nadání a specifika s ním spojená byly pro učitele tehdy velkou neznámou. Navíc je potřeba říct, a to platí i dnes, že nadané dívky to často mají těžší než kluci. Klukům se leccos odpustí, ale od dívek se očekává určitý typ chování – poslušné, soustředěné. Já jsem například byla diagnostikována až na vysoké škole, zatímco na základní škole a gymnáziu jsem si připadala naprosto průměrná, možná až podprůměrná.

Dnešní nadané děti a dospělí už to mají v něčem jednodušší, nebo se pořád potýkají se stejným nepochopením jako před lety?

Je to různé, ale obecně se dá říct, že na systémové úrovni se toho mnoho nezměnilo. Spíš se v praxi angažují jednotlivé školy a učitelé a vytvářejí takové ostrůvky pozitivní deviace. Na pedagogických fakultách se podle mých informací této problematice pořád věnuje velmi malá pozornost.

S jakými problémy za vámi rodiče s dětmi chodí?

Nedá se říct, že by jedno téma převažovalo. Občas se dokonce i stane, že přijdou skutečně rodiče s dítětem jen na komplexní psychologické testování a pak se chtějí poradit, jak ho mají rozvíjet a jestli to dělají správně. Většinou ale přijdou rodiny, které řeší nějaké problémy. Velmi často na sebe nadané děti narážejí se svými učiteli.

V čem?

Nudí se, protože nedostávají to, co potřebují, tedy obohacené učivo. A když se nudí, tak vyrušují, což učitelům vadí. Upřímně ale, když si představíte dítě, které už plynně čte, ale má celé hodiny soustředěně poslouchat „máma mele maso“, tak mi to přijde skoro jako týrání. No a pak se může stát, že dítě je socioemočně nevyzrálé, má nějaké nestandardní projevy, reaguje v různých situacích nepřiměřeně. A také mívají učitelé často pocit, že ty děti jsou drzé. Jenže pro ně je důležitější spravedlnost a pravidla, než to, aby se chovaly takzvaně „slušně“; nechápou, proč by k dospělému měly přistupovat nějak jinak, než on přistupuje k nim. Další věc, kterou často s rodinami řeším, je hypersenzitivita, kdy dětem například hodně vadí hlasité zvuky. Školy jsou prostě hlučná místa, je tam hodně lidí najednou, a některé děti z toho prostředí mají úplně přetíženou nervovou soustavu.