Šel na obráběče kovů, ale u toho nezůstalo. Příběh učně se smyslem pro poezii. Stane se učitelem?

Na základní škole jsem měl trojky a od maturitních oborů nás odrazovali, a tak jsem šel na obráběče kovů, na učňáku tady ve Třineckých železárnách. Český jazyk a literaturu jsem ale měl rád už tehdy a už tehdy jsem psal básničky, jen jsem je nikomu neukazoval. Taky jsem dělal školní časopis.

Učňák byl šok. Jednali tam s námi s despektem a neměli vůbec ambice nás něco naučit. V angličtině jsme dělali jen názvy barev, v matice trojčlenku. Chtěl jsem odejít, ale máma mi říkala, ať to dodělám a pak se teprve rozhoduju, hlavně ať jsem vyučený.

Ostatní kluci řešili jiné problémy než já, takže jsme se kdovíjak nekamarádili. Až ve třeťáku, když nás sloučili se třídou instalatérů, jsem potkal Víťu. On je hudebník s absolutním sluchem a já hraju na basovou kytaru, to nás sblížilo. Taky se podceňuje.

Pak jsem přestoupil na maturitní obor strojní mechanik, ten jsem dodělal, a letos jsem se hlásil na Ostravskou univerzitu, obor český jazyk a literatura. Nevzali mě, tak jsem šel na sociální management na Slezskou do Opavy a chci to zkusit znovu příští rok. Chtěl bych být učitelem. Proč? Rád lidem předávám, co umím. Představa, že jsem někoho něco naučil, mě těší. Protože den, kdy se člověk něco naučí, už není promarněným dnem.

Kromě studia chodím na brigádu, dělám sekuriťáka na hokejových zápasech.

Hodně básní jsem napsal pro svou holku Petru nebo o ní. Už spolu nejsme. Ta bolest z toho, ta je v těch básních taky.

Teď nějak nic nepíšu, rozhlížím se kolem a čekám, až zase přijde inspirace.

A moc rád vzpomínám na paní učitelku Dittrichovou. Jsem strašně rád, že jsem ji poznal.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.