Sněžnice, batohy i sušená vajíčka. Jak jsme paťáky z Prahy učili v rámci expedice přespávat pod širákem na sněhu
Tereza Vítková učí na prvním stupni na ZŠ Trojská v Praze, a když neučí, tak cestuje. S batohem na zádech zdolala už mnohá pohoří na několika kontinentech. Dobrodružné výpravy do přírody podniká i se svými žáky, letošními páťáky. V lednu vyrazili společně do Jizerských hor – na těžko, s batohy, stany a sněžnicemi.
Na jaře roku 2024 se v mé hlavě začal rodit nápad na zimní expedici. Inspiroval mě článek o malé šumavské škole, jejíž žáci strávili noc venku na sněhu. Při čtení jsem vzpomínala na svá skautská léta, kdy jsem podobná dobrodružství sama zažívala – a rozhodla jsem se, že s dětmi od nás ze školy také vyrazíme na zimní expedici.
Plná nadšení jsem prezentovala svůj nápad vedení školy. Po krátké debatě jsem dostala zelenou a mohla jsem začít plánovat. Dny, týdny i měsíce plynuly a myšlenka na expedici mi neustále vířila hlavou. Představovala jsem si, jak by mohla probíhat, co všechno bude potřeba zařídit, zajistit a půjčit. O svých plánech jsem se radila se svým kamarádem Jirkou, který se rozhodl přidat – kdysi jsme spolu během skautských let zažili mnoho podobných výzev a věděla jsem, že jeho zkušenosti a podpora budou neocenitelné.
V září jsem svůj plán představila dětem ve škole a rodičům na online schůzce. Snažila jsem se odpovědět na všechny jejich dotazy a nechala jim čas na rozmyšlenou, aby se mohli poradit se svými dětmi, zda se na takovou akci chtějí vydat. Nabídla jsem jim i alternativy: ti, kteří rádi lyžují, mohou s dětmi z vedlejší třídy vyrazit na lyže, a ti, kteří z různých důvodů nechtějí nikam dojíždět, mají možnost zůstat v Praze a kolegyně jim připraví pestrý program v podobě ZOO, muzeí a sportování. Bylo tedy na každém, aby si vybral, co mu je blízké, a nikdo se tak necítil tlačen mimo svou komfortní zónu.
Původně jsem počítala s tím, že expedici uskutečníme, pokud se přihlásí alespoň deset dětí. Během schůzky jsem si ale nebyla jistá, jestli se nám tento počet vůbec podaří naplnit. Viděla jsem nadšení v očích některých rodičů, ale u jiných byla patrná nejistota a obavy. O to větší překvapení mě čekalo během následujícího týdne – přihlásilo se osmnáct dětí! To bylo mnohem víc, než jsme očekávali, a vlastně i plánovali. Tolik dětí znamenalo velkou partu a zároveň výzvu, jak vše organizačně zvládnout.
Teď už bylo jasné, že expedice nebude jen snem, ale skutečností. A dobrodružství mohlo začít!
Příprava musí být důkladná...
Než se vydáme na takovou výpravu, je potřeba se pořádně připravit – a to se týká nejen nás dospělých, ale především dětí. Naplánovala jsem sérii setkání, abychom všechno potřebné probrali v dostatečném předstihu. Naše parta se poprvé setkala v říjnu, kdy jsme si ukázali veškeré nezbytné vybavení. Probrali jsme, jak by měl vypadat správně sbalený batoh s bederním pásem, jaké boty jsou vhodné, jaké vrstvy oblečení jsou ideální pro zimní pobyt venku, a také jsme si osahali důležité vybavení, jako jsou karimatky nebo péřové spacáky.
Další setkání mělo důležité téma: „A co budeme v lese jíst?“. Povídali jsme si o tom, jak si budeme připravovat snídaně a večeře, co je to lyofilizované jídlo, jak funguje a proč je pro nás praktické. Společně jsme si vybírali svačiny – nakonec jsme se shodli na sušeném ovoci, sušeném mase, oříšcích a tyčinkách. A samozřejmě, nikomu v batohu nebude chybět hroznový cukr pro rychlé doplnění energie.
Třetí setkání bylo spíše organizační, protože mezi dětmi se objevila spousta otázek, na které bylo potřeba odpovědět. Upřesnili jsme si termín odjezdu, jakým vlakem pojedeme, jak budou probíhat jednotlivé dny, kolik kilometrů půjdeme, a podívali jsme se společně na mapu naší trasy. Naplánovali jsme zastávky na oběd, možné místo na přespání a řešili jsme, jak se po expedici vrátíme zpět do Prahy.
... a ideálně i dlouhodobá
Kromě teoretické přípravy jsme se začali připravovat také fyzicky. Vytvořili jsme si sdílenou tabulku, kam si každý dobrovolně zapisoval, kdy se mu podařilo otužovat, sportovat nebo alespoň jít na delší procházku – ideálně s batohem na zádech. Někteří z nás se šli dokonce párkrát i proběhnout.
Samozřejmě jsme s dětmi před takovou expedicí nezačínali úplně od nuly. Už v minulých letech jsme nenápadně trénovali – například na víkendovkách jsme spali venku pod širákem, během školy v přírodě jsme si také zkusili noc bez střechy nad hlavou. Ale všichni dobře víme, že spát venku v létě, na jaře, nebo v zimě je velký rozdíl. Proto jsme do naší výzvy zařadili i zkoušku – pokusit se ještě před expedicí přespat alespoň jednu noc venku. Bylo jedno, zda na balkoně, ve stanu, nebo třeba v iglú. Některé děti tuhle výzvu přijaly a s nadšením si ji vyzkoušely. Celá příprava však byla dobrovolná – zapojil se jen ten, kdo opravdu chtěl.
Na začátku se všechno zdálo tak jednoduché. Plán byl jasný, přípravy měly probíhat hladce a vše se zdálo být na dobré cestě. Jenže, jak už to tak bývá, realita nás brzy dohnala. Postupně jsme zjišťovali, že slíbené spacáky nakonec nejsou péřové, že naše vybraná značka lyofilizovaného jídla má dvouměsíční výpadek ve výrobě, takže téměř nic nešlo objednat, a že sehnat v Praze pět expedičních stanů je téměř nadlidský úkol. Každý den přinesl nějakou novou komplikaci, ale nakonec jsme všechno zvládli v rámci možností vyřešit.
Čtyři dny před odjezdem jsme se sešli u školy, tentokrát už s batohy. Vyrazili jsme na krátkou cvičnou procházku, abychom si vyzkoušeli, jak se nám s nimi půjde. Naučili jsme se stavět stany, nafukovat karimatky a všechno zase správně sbalit zpět do batohů. Nakonec jsme si rozdali sněžnice a uvědomili si, že teď už není cesty zpět – v pondělí vyrážíme!
A co o expedici říkají samy děti?
David: V pondělí jsme vyrazili vlakem do Kořenova. Po cestě jsem sice ztratil rukavici, ale ve vlaku to byla zábava. Byli s námi 2 dospěláci, pančelka Terezka a její kamarád Jirka. První den bylo celkem hezké počasí a ušli jsme 5 km.
Rozárka: Cesta ve sněhu nebyla až tak náročná. Jenom když jsme šli lesem, protože se sníh více propadával. Jsem ráda, že se nic při cestě nestalo. Ve sněžnicích se mi šlo dobře a jsem ráda, že jsem si je mohla zkusit. Když jsme stavěli stan, tak to musela být rychlá akce, aby nám nebyla zima.
Franta: Nejdřív jsme museli udělat místo, kam si odložíme batohy, potom jsme na sebe daly teplou vrstvu oblečení, protože když se nejde, tak začíná být zima. Pak jsme si museli najít místo, kde bychom postavili stany a sněžnicemi to místo ušlapat, aby se stalo pevnějším. Stan nám dalo trošku větší námahu postavit. Potom jsme si ve stanu měli nafouknout karimatky a zabydlet se tam. Jídlo jsme připravovali tak, že jsme na ohni rozpustili sníh, převařili a pak s horkou vodou zalili jídlo v pytlíčku a jedli rovnou lžící.
Jáchym: První den ve vlaku jsem myslel, že to bude hračka. Potom jsem ušel asi tři sta metrů a potřeboval pauzu. Za mě to byl nejtěžší den výpravy. Pomalu jsem si zvykal na sněžnice a těžký batoh. Když jsme přišli na místo, kde zakempíme, postavili jsme stan a udělali si jídlo. Na to, že to bylo jídlo z pytlíku, bylo dobré. Druhý den jsme vstali a rychle si zabalili, jinak bychom zmrzli. K snídani jsem měl vajíčka z pytlíku. Ty byly horší než večeře.
Inka: Ráno jsme zabalili stany a batohy, nasnídali se a šli dál. Došli jsme do restaurace, kde jsme si dali oběd. Odpočinuli jsme si a opět jsme vyrazili. Začalo pršet a my stavěli stany v dešti. Jídlo nám udělali Terezka a Jirka. Ten večer jsme se hodně nasmáli.
Terezka: Večer jsme dostali večeři do postele. A v noci jsem překonala svůj strach a šla jsem za tmy sama na záchod. Ráno foukal hrozný vítr a taky jsme dostali snídani do postele. Když jsme vyrazili, tak začalo chumelit.
Emilka: Druhou noc jsem spala s Inkou ve stanu a Terka Rozka a Viki spolu. Já a Inka jsme měli soukromý koncert. Protože holky nám zpívaly své oblíbené písničky. Taky jsme ve stanu měly čajový dýchánek. A u toho jsme se s Inkou hodně nasmály. Pokaždé jsme si nalily čaj a povídaly si u toho. Někdy jsme se tak rozesmály, že jsme ten čaj málem vyprskly.
Tonda: Třetí den jsme měli taky v plánu jít 10 kilometrů, ale nakonec jsme se demokraticky rozhodli, že to ve třetím dni utneme, protože jsme měli už všechno promočené a minulé dva dny pršelo a tento dokonce i sněžilo.
Občas je lepší to otočit pod vrcholem
Ano, nakonec jsme se rozhodli naši expedici o jeden den zkrátit. Bylo to společné rozhodnutí, které jsme dětem nabídli jako jednu z možností. Důvod byl jednoduchý – vlhko, mokro, déšť, sníh a vítr nás provázel téměř celou dobu, a nakonec měly děti mokré téměř všechno, včetně spacáků. Občas je lepší se otočit těsně pod vrcholem, nesplnit za každou cenu původní plán a cíl, ale zůstat v pohodě, s nadšením a radostí – a třeba i s chutí se na podobnou expedici někdy v budoucnu znovu vydat.
Přestože jsme strávili venku o den méně, zážitků máme nespočet. Byly tak intenzivní, že se nám všem vryly pod kůži. A musím říct, že parta dětí, která se na expedici vydala, byla neuvěřitelně odolná a statečná. S nadšením přijímaly každodenní výzvy, překonávaly nepřízeň počasí a zvládaly všechna dobrodružství s úsměvem, byť někdy trošku zmrzlým. Věřím, že na všechno, co jsme zažili, budeme všichni i v budoucnu rádi vzpomínat.
Stejně jako jejich rodiče, kteří nás po nočním příjezdu přivítali s otevřenou náručí a obrovským respektem, jsem i já nesmírně pyšná na každého jednoho a jednu z nich. Jsem vděčná, že jsme spolu mohli zažít naši expedici!
Na co se mě sledující na Instagramu ptají:
Kolik dětí jelo a jak jsou staré?
Nakonec zůstalo čtrnáct dětí a odjelo třináct z nich. Je jim 10 - 11 let a chodí do 5. třídy.
Kolik to celé stálo?
Na to se nedá jednoduše odpovědět, protože hodně záleží na tom, co z nutného vybavení konkrétní dítě už mělo doma nebo si zvládlo půjčit od kamarádů. Orientačně: doprava 500 Kč, půjčení stanů 450 Kč, jídlo (kvalitní lyofilizovaná hotová jídla, obědy v restauraci a celodenní svačiny) cca 2.600 Kč, překvapení pro děti v podobě mikin s logem expedice 750 Kč. Levné to není, ale lyžařský výcvik bývá výrazně dražší.
Byla to vaše první zkušenost s pobytem v přírodě a pod širákem?
Ne, s dětmi jezdíme pravidelně na různé víkendové i delší akce, a když to jde, spíme aspoň jednu noc pod širákem. Děti jsou tedy celkem zvyklé a já rozhodně také.
A podobně to zřejmě cítí i děti, za které vše shrnuje Viktorka. „Poprvé v životě jsem zažila jaké to je bydlet pořád venku, tak jako to dělali kdysi Indiáni. Stany byly náš úkryt před nástrahami divočiny. Taky jsem poprvé viděla oheň ve sněhu. Ve stanech jsme si povídali, s kamarádkami jsme si vyprávěly vtipy a blbly jsme. Na to myslím nikdy nezapomeneme, jak to bylo krásný. Ale ta cesta byla o dost horší, hlavně kvůli dešti a větru a těžkým batohům. Když člověk putuje krajinou, tak ji vidí úplně jinak, třeba sníh ve tmě je nádherný. Taky zvuky v přírodě se mi najednou zdály tajemné. Třeba nám tam za stanem pořád něco chodilo, funělo, čmuchalo a také chrochtalo. My si myslíme, že to byla bachyně. Taky jsem poprvé šla na sněžnicích. Zvláštní ale bylo, že holek nás šlo jenom pět a kluků bylo sedm. Protože holky zvládnou úplně to samé, co kluci, a někdy i víc. Bohužel jsme měli dost smůlu na počasí. Počasí jsme měli skoro bych řekla to nejhorší, které jsme mohli mít. Protože když do sněhu prší, je to hodně nepříjemné, a když navíc fouká studený vítr, tak co k tomu dodat. Na druhou stranu aspoň vím, že vydržet se dá všechno, když jsi statečný. A to jsem se snažila, i když někdy jsem měla chvilkama na krajíčku. No, každopádně tahle expedice pro mě byla životní zážitek."
Mohlo by se zdát, že po předání dětí rodičům pro nás vše končí, ale opak je pravdou. Všechny půjčené věci bylo třeba pečlivě vysušit, sbalit a následně rozvézt zpět do půjčoven, odeslat nebo vrátit jejich majitelům. Expedice nekončí jen tím, že se vrátíme domů – je třeba ji i správně uzavřít.
To nejdůležitější nás ale teprve čeká. Chceme naše zážitky sdílet dál. Naším cílem je ukázat, že existují i jiné možnosti zimní školy v přírodě, než jak ji běžně známe. Že zimní expedice může být alternativou k tradičnímu lyžařskému kurzu. Samozřejmě, že taková cesta není pro každého učitele nebo učitelku, ale pokud naše povídání, fotografie a videa dokážou někoho inspirovat k vlastním zimním dobrodružstvím, pak to celé stálo za to.
Text vyšel s podporou Nadace České spořitelny.
