A kdo tě bude milovat? Identita a vztahy jsou spojené nádoby

„A co že to je ten gender?“ jsme nejen v českém prostředí ještě před deseti lety slýchali opakovaně. Bez zbytečných iluzí, jaké povědomí o genderové identitě se v českých hlavách ustálilo, je však jasné, že přinejmenším mileniálové a generace Z genderovou pestrost vnímají a často se k ní i hlásí. Značným dílem k tomu přispěla řada více či méně kladně přijímaných role models z oblasti popkultury, politiky a influencingu. Průlom přišel s trans herečkou Laverne Cox na obálce časopisu Time v roce 2014 nebo coming outem někdejší olympioničky Caitlyn Jenner o rok později. Díky televizním sériím jako Transparent, Drag Race nebo Euphoria se o genderu začalo mluvit i v širším mediálním kontextu a bez stereotypizujících zkratek.

Všednodenní život nebinárních a trans* lidí a jeho kvalita ale nezávisí jen na vizibilitě a čitelnosti různých identit jejich okolím (rodinou, kamarády, partnery a partnerkami, kolegy…), ale i na uznání ze strany státu. Pro úřední změnu genderu Česko ještě stále požaduje tranzici zahrnující psychiatrickou diagnózu a spolu s dalšími dvanácti evropskými zeměmi taky invazivní chirurgický zákrok v podobě sterilizace. Ten ale ne všichni trans* lidé chtějí anebo mohou podstoupit.

Identita a vztahy jako spojité nádoby

„Řekl*a bych, že jsem gender fluidní, ale taky nebinární a trans*. Můj gender se vyvíjí stejně jako moje sexualita. Čím víc je objevuju, tím víc se mění. Potřebu nálepkovat cítím hlavně proto, abych to usnadnil*a ostatním,“ napsal*a v roce 2016 britskému Guardianu tehdy čtyřiadvacetiletý*á Payton Quinn. „Před časem jsem začal*a nový vztah a získal*a odvahu vystupovat zas víc jako kluk.“ Dnešní komik*komička a LGBTQI+ aktivista*aktivistka byl*a jedním z téměř tisícovky mileniálů reagujících na výzvu deníku podělit se o postoj k vlastnímu genderu. Payton a další agender, nebinární, genderfluid, intersex nebo trans* mladí lidé ve svých zážitcích otevřeně popisovali úskalí a denní realitu, v níž se konfrontuje sebeurčení, sebeprezentace a očekávání společnosti. Kdo jsem, s kým a jak mě společnost čte, patří k jejím neoddělitelným otázkám.

 „Identita a vztahy jsou vzájemně propojené. Člověk má nějakou identitu a na základě ní navazuje vztahy. A naopak, na základě zážitků ze vztahů si buduje identitu a vztah k vlastnímu tělu. Když se mění identita, často se mění také vztahy,“ popisuje psychoterapeut Jiří Procházka. Jeho slova potvrzuje i třiadvacetiletý*á Teri z české platformy TakyTrans: „Asi ve čtrnácti jsem si uvědomil*a, že se mi líbí holky. Díky tomu jsem se na Instagramu postupně ponořil*a do online LGBTQI+ komunity. Od sexuality, kterou jsem měl*a hodně vyjasněnou, jsem se posunul*a k genderu a skrze zkušenosti ostatních mi došlo, že mi je tohle prožívání dost blízké. Do té doby, než se tohle stalo, jsem nikdy neměl*a problém s tím, že jsem holka, do jaké pozice mě společnost staví,“ vypráví Teri.

Na cestě za nebinaritou a trans* identitou jí*jemu v pubertě kromě jiného pomohla změna vzhledu a zkrácení vlasů. Otevřeně o své identitě začal*a mluvit i díky prvnímu vážnému vztahu s přítelkyní. Ve svém okolí se přitom setkal*a s různými reakcemi. „Ségře je osmnáct, to je typická generace Z, té je to úplně jedno, kdo má jaký gender nebo kdo s kým spí. Mamka to úplně nechápe, ale snaží se. Se ségrou už nám neříká ‚holčičky‘, ale ‚děti‘,“ svěřuje se Teri.

I z jeho*jejího vyprávění se zdá, že identita závisí na individuálním vyjednávání pozic, konkrétních situacích a kontextu. Ten ale, jak tvrdí terapeut Procházka, nemusí vždy sebeurčení daného člověka přát. „Nebinární lidi okolí vždy nebinárně číst nemusí, vždycky je bude číst třeba podle toho, s kým jsou ve vztahu,“ myslí si. „Mám klienta, který o sobě mluví v mužském rodě, ale chápe, že jeho partner o něm mluví v ženském rodě, třeba když ho objednává k lékaři. Ve chvíli, kdy by o něm mluvil jako o příteli, byl by vnímán jako gay, což ale není jeho orientace.“

Jsem žena, tak mě teď přece musí přitahovat muži

Populární Youtube esejistka Natalie Wynn alias ContraPoints na svém účtu už čtyři roky s ostrovtipem glosuje alt-right scénu, cancel culture, feminismus nebo rasismus. „V momentě, kdy jsem se začala identifikovat jako žena, se v mé hlavě vynořil hlas: ‚Jasně, nikdy tě moc nepřitahovali muži, ale možná tě budou přitahovat teď, když jsi žena, ne?‘“ Třicátnice s titulem z filozofie prošla před několika lety tranzicí a ve videu Shame se outuje fanouškům jako lesba.  

Působivá výprava do stavů prožívání identity, sexuality a libida před, během a po tranzici kromě jiného popisuje obrovský tlak na genderovou konformitu trans žen. Tedy na to, že když jsem teď žena, musím se chovat jako žena, respektive musím naplňovat stereotypní ženské role. „Pokud jste trans, a navíc reprezentujete komunitu, cítíte, že musíte být doslova stepfordskou paničkou, jinak vás všichni cis lidi deportujou do nápravných táborů,“ dodává s nadsázkou. Tahle snaha se  u Natalie projevila i u navazování vztahů s cis straight lidmi, v jejím případě muži,  kde obrovskou roli sehrál stud: „Je velký rozdíl mezi ‚líbíš se mi, chci tě‘ a ‚líbí se mi, že mě chceš‘. Podřídit se muži pro mě byl jediný způsob, jak si beze studu užít sex. V nějakém ohledu pro mě bylo těžší přijmout, že jsem lesba, než že jsem trans. Prošla jsem sice tranzicí, ale několik dalších let jsem strávila popíráním svojí sexuality,“ vypráví Wynn a doplňuje, že intenzivní sex drive u ní tranzicí přešel v jakési „plápolání“, vizuálně jsou pro ni atraktivní lidé jakéhokoli genderu, ale intenzivní sexuální přitažlivost přichází až s postupným poznáváním protějšku.

Natalie Wynn mluvila o „passingu“ a sebepotvrzení v rámci heteronormativní společnosti, terapeut Jiří Procházka zmiňuje ještě trochu jiný odstín  téhož. „Někteří trans muži chtějí mít vztah s cis nebo trans muži, protože si do nich zrcadlí pozitivní stíny. Mít akceptující vztah a určitý typ partnera může pozitivně promluvit do průběhu sebepřijetí.“ O tom vypráví i trans muž Viktor z organizace Trans*parent. „Queerness si neseš s sebou. Že jsi queer ve vztazích na začátku, potom už není možné zapadnout do hetero vzorce. U mě to tak bylo. Nevím ale, do jaké míry je to vlivem hormonální terapie, a do jaké míry hraje roli, že jsem víc sám sebou,“ přemýšlí nahlas o dlouhodobých vztazích se ženami před tranzicí a částečnou proměnou preferencí během ní. „Současně se mi oddělila fyzická stránka od romantické. Vůbec jsem nevěděl, jestli tyhle věci dokážu propojit ve vztah,“ popisuje dřívější dilema.

Ale kdo tě bude milovat?

„Když jsem se poprvé vyoutoval*a rodičům, moje máma mi tehdy řekla: Ale kdo tě bude milovat?“ vzpomíná trans nebinární aktivista*aktivistka a filmař*ka Fox Fisher. „Bože, mami, ze všeho nejdřív musím milovat sám*a sebe,“ odpověděl*a jí tehdy. A dal*a se do práce. O tranzici a efektu hormonální terapie mluví v jedné z epizod úspěšné série My Transexual Summer vysílané na britské Chanell 4 před deseti lety. Od té doby se Fox na svém Youtube kanálu snaží předhonit stín vlastního izolovaného dospívání a zásobuje publikum po celém světě poutavými informacemi o životě trans* lidí.

Knihu Trans Teen Survival Guide, obsahující cenné tipy o coming outu, seznamování, jazyku atd. napsal*a spolu s partnerkou*partnerem Owl před třemi lety. O vlastní zkušenosti se seznamováním a chozením na rande mluví Fox a Owl jako o mixu úžasných zážitků, ale i utrpení plného misgenderování, coming outů a studu. Právě stud si podle této dvojice člověk internalizuje poté, co dokola od ostatních slýchá, že „by nikdy nechodili s trans* člověkem“. „Někteří třeba řeknou, že preferují určitý typ těla, v pohodě, ale že bych nikdy nechodil*a s trans* člověkem?“

Před seznamkami v online prostředí měl zprvu respekt i Viktor. „Rád se tam bavím s lidma a jsem na nich otevřeně trans*,“ upozorňuje na dnes už běžnou možnost volby z celé škály genderů. Takovou praxi si už před lety osvojila platforma OkCupid a dnes už i Tinder. „Během několika let jsem dostal snad jen tři nepřátelské zprávy,“ vzpomíná Viktor a dodává, že tzv. hate ohledně identity slýchal častěji ze strany trans* komunity. „Na seznamkách jsou téměř všichni na pohodu, oproti tomu, jak se politici, média a společnosti často tváří navenek, tak se mi čím dál víc otvírá to pokrytectví kontrastující s tím, co člověk zažívá v soukromí a v diskusích jeden na jednoho. Gender je především situační,“ dodává.  

Teri z organizace TakyTrans vypráví o jiném typu potíží lidí z komunity při online seznamování. „Zážitky mého nebinárního kamaráda jsou takové, že muži vůbec nevědí, co znamená „nebinární.“ Nebo to naopak mají jako fetiš, odškrtnutí si, že teď jsem spal s nějakým zvláštním člověkem a můžu jít zkusit něco nového,“ líčí příběh ze svého okolí. „Aplikace jako OkCupid pro nás nefunguje jen na sex, hledáme tam i kamarády, v tomhle je oproti Tinderu mnohem inkluzivnější,“ myslí si. Oba své dlouhodobé vztahy ale paradoxně objevil*a na „binární“ stránce iGirls.

Z odpovědí vyplývá, že seznamování začíná i končí u sebelásky. „Vaše osobní bezpečí a komfort je důležitější, než vyhovět druhým,“ radí na základě vlastní nebinární zkušenosti Maya Gittelman na webu platformy The Body Is Not An Apology, razící poselství „radikální sebelásky pro každého a každé tělo“. Upozorňuje tak nejen na vysokou míru násilí z nenávisti vůči nebinárním a trans* lidem, ale i fakt, že láska a porozumění jsou vůči genderu slepé. „Intimní detaily související s identitou jsou vaše soukromá věc a nemusíte je s nikým sdílet.“ Zásadní je ochota protějšku naslouchat, zvídavost a respekt k hranicím.

Všichni jsme sexuální bytosti

„Na sexualitě není nic špatného. Jsme sexuální bytosti. Přijměte sexualitu za svoji součást a přijměte i sebe v ní,“ píše trans žena Angel v úvodu materiálu Safer Sex For Trans Bodies. Cesta ke svobodnému pojetí sexu nebinárních a trans* lidí je totiž mnohdy klikatá. „Dlouho jsem měl*a při sexu problém, to byl snad jediný moment, kdy jsem se cítil*a dysforicky – moje tělo nesedělo s tím, kdo jsem,“ vypráví Teri. „Já a moje partnerka jsme měli to, co vypadalo jako lesbický sex, ale já nejsem holka, i když moje tělo je ženské. No a pak je tu model muž/žena, jenže ani s ním se nedokážu ztotožnit,“ popisuje Teri úskalí, která postupně vyřešila láska a komunikace.

Na autentické a svobodné prožívání vlastní identity ve vztazích neexistuje návod. Své potřeby každý naplňuje různě. Podle psychoterapeuta Jiřího Procházky mohou někteří trans* lidé nacházet pochopení a komfort u trans* nebo nebinárních protějšků, jiní ho naopak hledají mimo komunitu s cis partnery. „Chodil jsem s lidmi, kteří se identifikujou jako trans*,“ vypráví Viktor. „O to to bylo jednodušší. Ale na intimní rovině může být víc bariér, které je třeba postupně překonávat.“ Má na mysli hlavně sžívání se s vlastním tělem. „Tělo se v rámci procesu tranzice mění a mění se i vztah k němu. Když to probíhá hned u dvou lidí v páru, může to být těžké, ale i podporující,“ doplňuje.

„Jako trans* člověka, který má sex s dalšími trans* lidmi, mě frustroval způsob, jakým se mluvilo o anatomii a sexu,“ odhaluje bloger*ka Eli motivaci k napsání textu s názvem Transcending Anatomy – průvodce po tělech a sexualitě pro partnery trans* lidí. Termínem trans* tady zastřešuje celé spektrum identit. Spolu s příběhy více než sto padesáti přispěvatelů vyvrací domněnky o tom, jak trans* lidé při sexu fungují, demytizuje jejich těla nebo naviguje v oblasti názvosloví. „Znovu si pojmenujte části svého těla/praktiky. Někdy si neuvědomíte, jak důležité tohle je,“ říká jedna z obecnějších, ale naprosto zásadních rad. „Neustále jsem uvažovala nad tím, jestli chce, abych o jeho hrudníku mluvila jako o ‚prsou‘, jestli tak o svém těle vůbec uvažuje.“ Eli i ostatní se ve skutečnosti snaží sdělit něco mnohem hlubšího: popsat, jak může být nebinárním lidem při sexu dobře, a jaká rizika a nástrahy to mohou naopak překazit. „Zvládli jsme to díky MASIVNÍ komunikaci – prostě otevřené a upřímné komunikaci, i za cenu toho, že pravda byla tvrdá a bolela,“ zní další ze vzkazů. 

Jsem viděn, tedy jsem

Z dva roky starého výzkumu, který zadala organizace Prague Pride a kancelář tehdejší ombudsmanky Anny Šabatové, vyplývá, že nějaké formě diskriminace v Česku čelí víc než polovina LGBTQI+ lidí. Pro mnohé může být tak vysoké číslo šokující; česká společnost se totiž ráda považuje na tolerantní a nediskriminující. S ohledem na nedostatečnou sexuální výchovu v českých školách, tón veřejné debaty o MeToo a sexuálním násilí, nebo redukci diskuse o genderové identitě na biologické pohlaví, se mu ale nelze divit.

Ignorovat rozmanitost genderu v populaci už například nechce Velká Británie. V rámci letošního sčítání lidu Anglie a Walesu bylo historicky poprvé možné využít možnosti volby genderové identity. Část trans* komunity rozhodnutí označila za „krok správným směrem,“ s vědomím, že jde pravděpodobně o „náplast“ za loňské nepozměnění legislativy ve prospěch práva na sebeurčení genderu bez nutnosti diagnózy.

 O gender se na britských ostrovech přou lidskoprávní a LGBTQI+ organizace, progresivní feministky, trans* radikálně kritické feministky s vlajkonoškou J. K. Rowling, politická i akademická sféra. Česko o životě lidí různých identit převážně mlčí. Od ticha je tak k akceptaci širší perspektivy genderu v naší zemi zatím hodně daleko. „Třeba se někdy dostaneme do bodu, kdy být trans* nebude stigma, trans* lidi budou víc v pohodě a budou moct mít i zdravější vztahy,“ uzavírá s nadějí v hlase Viktor.

Partnerem projektu Jak se milujeme je Levi’s.

FOTO: ONDŘEJ KOŠÍK
MAKE-UP: NATÁLIE HOST
STYLING: MAREK CPIN A NATÁLIE HOST
PRODUKCE: LINDA MAJEROVÁ