Zabavit děti v karanténě je fuška. Nemějte výčitky, když vás to nebaví

Staráte-li se doma o malé děti, je stěžejním bodem dne alespoň krátká procházka. A když není možná? „Když nemůžeme ven, děláme všechno možné i nemožné,“ říká mi matka tří malých synů Magdaléna. „Hrajeme deskové hry, navzájem si hrajeme divadlo, stavíme si opičí dráhy a bunkry, pouštíme si písničky nebo vytváříme vlastní hudbu, máme rádi i pokusy.“

Oslovila jsem i matku dvou dcer Terezu a kreslířku Toy_Box, která s parterem vychovává někdy až čtyři děti. Obě se shodují na tom, že děti by i v případě karantény měly mít co nejobvyklejší denní program. „Náš režim vypadá tak, že máme s partnerem rozdělený čas, kdy se o děti staráme, abychom mohli oba alespoň chvíli pracovat. Nějaký čas máme společný, kdy jsme všichni pohromadě. Chod rodinných událostí poměrně detailně plánujeme, a tahle situace není výjimkou. Přesně víme, kdo dá dětem oběd nebo kdo si s nimi bude večer hrát. To je základ, který nám pomáhá hladce fungovat,“ říká Toy_Box. Tereza, matka sedmileté a devítileté dcery, doplňuje: „Snažíme se dělat to, co obvykle. Dopoledne se učíme. Holky jsou taky zapojené do každodenního rodinného života, připravují oběd, pečou a podobně.“

Do společných domácích prací se s dětmi pouštějí i tátové. „Snažím se je maximálně zapojovat, třeba do vaření, jakkoli to s nimi trvá déle a je to složitější,“ popisuje otec tří dětí Alois. „Mám rád, když mám s dětmi nějaký projekt a k něčemu směřujeme, ať je to vaření špaget nebo stavba věže. Zapojuju do všeho legendy, bavíme se o tom, co děláme a proč. Důsledně taky střídám klidnější a divočejší aktivity. Chvíli se honíme, chvíli si čteme nebo modelujeme,“ dodává.

Nemusíte se cítit provinile, když vás dětské hry nebaví

Odborník na vztahy mezi rodiči a dětmi David Lancy v knize The Anthropology of Childhood popsal, že společné hry rodičů s dětmi jsou poměrně nová myšlenka pocházející z moderní západní civilizace. V jiných kulturách, ale i v té naší kromě posledních několika desetiletí, byly děti vždy obklopeny jinými dětmi, se kterými si hrály. Rodiče necítili potřebu si s nimi hrát, a zejména samy děti si nechtěly hrát s dospělými. Odborníci na dětskou duši rodičům vzkazují, aby se necítili provinile, když je nebaví si s dětmi hrát, zvlášť když jsou pod tlakem jako teď. „Hrajme si, když se nám chce, to samé platí třeba i u společného čtení,“ doporučuje psycholožka Pavla Koucká. „Když se budeme přemáhat, dítě to stejně pozná,“ dodává.

Potvrzuje taky, že nedílnou součástí intenzivního kontaktu s dětmi i partnery v jednom bytě jsou i krize, ponorková nemoc a potřeba vymezit si vlastní prostor. „Zažila jsem několik opravdu ošklivých situací, které se staly kvůli tomu, že jsem byla moc unavená nebo úzkostná. Takže jsem se naučila mnohem lépe tento stav vnímat a předcházet mu,“ říká Toy_Box. „Můj hlavní life hack ale je, že v poledne půl hodiny až hodinu spím. Zjistila jsem, že jsem tak mnohem odolnější vůči stresu, takže si chodím během dne odpočinout i teď. Taky se odměňuji. Poslouchám svou oblíbenou hudbu a audioknihy, kreslím, mám sešit, kam si píšu věci, za které jsem vděčná. S koronavirem jsem se vrátila k meditaci, kterou jsem dělala naposledy, když jsem byla v jiném stavu,“ dodává.

Tereza se zase udržuje v pohodě pravidelným kontaktem s dalšími dospělými po telefonu a Skype a přesně vymezeným časem, který patří jen jí. „V tu chvíli pracuju nebo si připravuju věci do školy,“ potvrzuje potřebu přepnutí z role matky do jiného módu. Aloisův tip na to, jak předcházet ponorkové nemoci z lidí i izolace v bytě, je vytržení z každodennosti: „Hledám aktivity, u kterých mají děti pocit, že jsou něco extra, něco, co je vykolejí. To je bunkr v obýváku nebo hraní ping-pongu na kuchyňském stole.“ Přiznává ale, že se mu ne vždycky daří předcházet frustraci. „Nemám stresové situace s dětmi zvládnuté a rád bych se v tomhle zlepšil. Strašně spatně snáším třeba to, že mám pracovní resty a zároveň se starám o děti a cítím se být mezi mlýnskými kameny,“ svěřuje se. „Osvědčilo se mi lépe si čas zorganizovat, práci odříct nebo posunout a neřešit nic jiného než děti. Taky je pro mě zásadní dobře naložit s časem, kdy dětí spí. Sám se vyspat, číst si. Neuklízet, nevařit ani nic jiného pro děti nedělat. Preferuju chaos v bytě, ale být odpočinutý.“

Magdaléna potvrzuje, že velkou službu udělá i krátkodobé odloučení. „Někdy klukům pustím něco v televizi a naložím se na chvilku do vany,“ popisuje svůj recept. „Taky mám vyzkoušené, že můžu nechat starší syny s mladším a na dvacet minut si třeba zajít do obchodu. To mi na dobití baterek stačí. Když byli kluci menší a nemohli být sami, hodně jsem s nimi hrála na klavír,“ vzpomíná.

Proti nudě pomáhají deskovky, čtení i televize

Ale co přesně tedy s dětmi doma dělat? Odborníci často říkají „nechte je, ať se nudí, je to zdravé“. Možná to zdravé je, určitě to ale není proveditelné u jedinců, kteří jsou temperamentní nebo zkrátka jen příliš malí. Rodiče takových dětí dobře vědí, že nuda vede k frustraci, rvačkám a následným zraněním i škodám na majetku. To potvrzuje i Světla, trojnásobná matka dvou holčiček a kluka: „Děti si dost času hrají krásně dohromady bez potřeby mé invence. Vystačí si s krabicí kostýmů nebo si nějakou pomůcku vyrobí. Občas mi přijde, že je snahou s nimi něco dělat vlastně ruším. Ale jakmile zábava dojde a začne mezi nimi docházet ke konfliktům, je vhodné se přitočit s nějakým nápadem.“

„Hrajeme všechno možné, různé typy Člověče, nezlob se, pexeso, hry Dominion, Zajíc a ježek, Poštovní kurýr, používáme vyprávěcí kostky. V televizi se díváme na Večerníček, film Planeta Česko nebo animák Byl jednou jeden život. Momentálně čteme knížky Věda, 30 neuvěřitelných domácích experimentů a Moje malé objevy a Moje malé pokusy. Taky se občas inspirujeme na webu Nápady pro Aničku,“ vyjmenovává Magdaléna osvědčenou zábavu i literaturu svých tří synů.

„Když musíme být doma, hodně čteme, nebo já se o to s dětmi aspoň se střídavou úspěšností pokouším. Milují Trnkovu Zahradu, čteme ji i posloucháme jako audioknihu. Pořád dokola čteme Encyklopedii Larousse pro nejmenší. S nejmladším synem, který je ještě batole, mě baví hrát si s autíčky, sledovat pokroky v jeho obratnosti i uvažování. Se staršími dcerami hrajeme hru na postřeh Duch a Česko. A se všemi dětmi se stále vracíme ke stavebnici Merkur,“ sdílí své tipy Alois.

„Naše dvojčata milují stavebnice. Teď si nejvíc hrajeme s českou stavebnicí SEVA. Dá se z ní postavit třeba funkční převod nebo vrtulník, kterému se točí vrtule, takže hrát si baví upřímně i mě. Stavíme roboty z krabic, vyrábíme domácí mýdlo, pečeme dorty, vyrábíme auta a letadla z klacků. Se staršími dětmi hraje tatínek Scrabble a jiné deskové hry, já jim ukazuju, jak šiju nebo vařím a oni mi pomáhají. Nesnažíme se je nějak cíleně rozvíjet, jen být s nimi,“ říká Toy_Box. „Aby učení nebylo taková nuda, používáme aplikaci Matemág, koukáme na "Déčko" a na přírodovědu máme knihu s mluvicí tužkou Chytré čtení. A jednou za den velkou pohádku dle vlastního výběru, to je jasné,“ dodává Tereza.

Když si nevíte rady, hledejte pomoc u odborníků

Rodiče, kteří se s dětmi v karanténě trochu topí, můžou vyhledat pomoc i na dálku. Spousta psychologů, terapeutů a organizací totiž rozjela on-line poradenství pomocí Skype nebo mailů. Jako reakce na celonárodní zaracha vznikl pod vedením psychologů Pavla Pařízka a Michala Knihy web www.delamcomuzu.cz. Tam je momentálně k dispozici už přes 150 odborníků – psychologů, psychiatrů, sociálních pracovníků, terapeutů, duchovních i pedagogů. Nabízejí bezplatné online konzultace všem, kdo nemůžou jít na pravidelné terapeutické sezení a jsou ve stresu z viru nebo z toho, že mají najednou učit děti vzorečky a přírodopis.

Pomoc ve výchově se totiž někdy dost hodí. Ilustrátorka Toy_Box ji s partnerem občas vyhledává v organizaci NATAMA, která pomáhá s výchovou rodičům i pěstounům. „Otevřel mi oči rozhovor s Petrou Winnette, což je odbornice na péči o adoptované děti a ranou vazbu,“ popisuje Toy_Box. „Říká, že pokud je rodič dlouhodobě neregulovaný, to znamená například má výbuchy hněvu, je chladný a na mobilu, nebo se o něj dítě musí bát, protože má třeba depresi, tak to dítěti zabraňuje vnímat svět jako bezpečné místo. Od té doby mám na sebe vnitřní nárok, který zní: „Na všechny podněty dětí reaguji vždy laskavě.“ Samozřejmě ne vždy to v reálném světě dokážu, ale je to nějaký ideál, k němuž se snažím přiblížit. Z jedné z našich schůzek v NATAMA jsem si totiž odnesla, že rodič má být pro děti něco jako bezpečný a laskavý přístav, kam se může kdykoli vrátit. To je představa, která mi hodně pomáhá. Protože laskavý, bezpečný přístav, ten se nezlobí, nekřičí, neporoučí, ten je prostě za všech okolností laskavý, aby se do něj děti rádi vracely. Takže to se teď snažím být. Laskavý, bezpečný přístav.“