Ženy často poslouchají, že jsou výborné kuchařky, výtečně se starají o kouzlo a teplo domova, o blaho a komfort mužů, dětí a dalších členů a členek domácnosti. Jsou oporou „hlavy rodiny“. Jsou krásné, a o to víc, když se usmívají a jsou upravené, a těší tak svým zjevem okolí. Jedná se o komplimenty, nebo o sexismus?
Důležitá je forma komplimentu, který dáváme, a otázka, zda se náhodou nedopouštíme tzv. „laskavého sexismu“, který se na povrchu jeví jako pozitivní, ale ve skutečnosti posiluje tradiční genderové role a zachování hierarchie, v níž jsou ženy podřízeny mužům. Například když nadřízený pošle navařit kávu jedinou ženu, protože ona „ji uvaří nejlépe“, anebo když ženě přidělí řešení stížnosti od klienta, protože je jako žena „lepší ve zvládání mezilidských vztahů“. Podobný fenomén můžeme vidět i v případech pracovních inzerátů, kde například preferují ženy na pozici recepčních z důvodu, že jsou ženy „milejší a usměvavé“.
Vysoká koncentrace podobných „pochval“ na adresu žen se tradičně objevuje na Mezinárodní den žen. Známé je například přání expremiéra Slovenské republiky Igora Matoviče z roku 2020, které se stalo nejsexističtějším výrokem ve slovenské anticeně Sexistický blud. Ve svém vyjádření poděkoval Bohu za ženy, protože bez nich by se prý muži neměli na co dívat a smutno by podle něj bylo i mužským bříškům. Prostě chválil boha za to, že pro muže vyrobil ženy.
„Reklama, která využívá fotografie nahé ženy pouze k upoutání pozornosti na nesouvisející zboží, a tím staví ženu do pozice sexuálního objektu, představuje diskriminaci žen na základě pohlaví, snižuje jejich lidskou důstojnost a je v rozporu s dobrými mravy“. Komentář Nejvyššího správního soudu vysvětluje, proč musí sexismus v reklamě skončit.
Sexistická reklama snižuje lidskou důstojnost, rozhodl soud.
Na první pohled by se často mohlo zdát, že jde o nevinné lichotky. Pokud se však podíváme na takovéto komplimenty blíže, zjistíme, že jsou to jen převlečené sexismy. Zdánlivé pochvaly zakrývají genderové stereotypy, které i tento výrok oslavuje. Nemusí být jednoduché laskavý sexismus v porovnání s prvoplánově a otevřeně nepřátelským sexismem na první pohled rozeznat.
Navzdory pozitivnímu tónu výroku expremiéra Igora Matoviče vidíme, že v něm umisťuje ženy do kuchyně a říká, že jejich role spočívá v naplňování potřeb mužů. V jeho přání k MDŽ, dni, který se spojuje s bojem za práva a emancipaci žen, není ani jedna zmínka o překážkách, kterým ženy čelí, ať už jde o platovou nerovnost, neplacenou práci v domácnosti, diskriminaci na pracovišti nebo nerovné zastoupení žen v politice.
Laskavě sexistické výroky nejsou ojedinělé a často zaznívají z úst osobností veřejného života či vysoké politiky. Výjimkou není ani český senátor Jiří Dušek, který při příležitosti letošního MDŽ poděkoval ženám a zrealizoval sbírku receptů od místních žen, aby, jak uvedl v příspěvku na sociální síti, příští rok vydal stolní kalendář plný dobrot. Opět se jedná o dík ženám, od nichž se očekává, že jej budou vnímat pozitivně. Příspěvek se však ani v tomto případě nedotýká skutečného významu MDŽ a překrývá jej stereotypním vyzdvižením údajného kulinářského umění žen a posílá je ke sporákům.
V jiném přání k MDŽ zase Karel Havlíček, místopředseda vlády, ministr průmyslu a obchodu a ministr dopravy, ocenil, že ženy jsou pro muže oporou a zvládají všechny role s grácií. I toto přání má zdánlivě pozitivní náboj, avšak i přesto, že v něm autor uvádí, co všechno ženy musí zvládnout, neříká nic o tom, že je třeba jejich nelehkou situaci systematicky řešit.
Vnímání sexismu společností se vyvíjí, závisí na kontextu. Rozdíl ale není tak nezřetelný, aby byly oprávněné stížnosti mužů, že už nemohou ani vyjádřit kompliment.
Děkuje ženám za to, že čelí překážkám spojeným s genderovými nerovnostmi na více úrovních, včetně například problematického slaďování pracovního a rodinného života, a toto jejich nerovné postavení a znevýhodnění vyzdvihuje jako přednost. Tím je udržuje v podřízené pozici.
Hranice mezi komplimentem a laskavým sexismem může být v některých případech méně zjevná. Vnímání sexismu společností se vyvíjí, mění se v čase, závisí na kultuře a kontextu. Rozdíl ale zdaleka není tak nezřetelný, aby byly oprávněné stížnosti mužů, že už nemohou ani vyjádřit kompliment bez toho, aby nebyli hned označeni za sexistu.
Je rozdíl, jestli dáváme komplimenty blízké osobě, nebo se jedná například o neznámou ženu na ulici. Pro některé muže to bude možná těžko uvěřitelné, ale většina žen si opravdu nepřeje, aby byl jejich vzhled nebo tělo hodnocené cizím člověkem nebo aby je někdo neznámý vyzýval k úsměvu.
Říci někomu kompliment nemusí být nutně sexistické či obtěžující. Při posuzování komentářů je vždy důležité rozlišovat kontext. Když vám kamarád řekne, že vám to dnes sluší, je něco docela jiného, než když někdo komentuje vzhled prezidentky při vedení svého úřadu, jako to udělal například předseda slovenského parlamentu Boris Kollár, když se vyjádřil, že jeho setkání s prezidentkou trvalo déle proto, že je to „krásná žena“.
Je evidentní, že formy laskavého sexismu se objevují i v politice. Kromě zmíněného vyjádření se v souvislosti se vzhledem prezidentky vyjádřila také Zuzana Brixová, která paradoxně vede odbor rovnosti žen a mužů na slovenském Ministerstvu práce, sociálních věcí a rodiny.
Někdy se ženy komplimentům zasmějí a poděkují. To ale vůbec nemusí znamenat, že jsou jim komplimenty příjemné. Je to pouze iluze, která je součástí naší zažité kultury.
Důležitým rozlišovacím prvkem sexismu od komplimentu je to, zda by podobné téma, tedy krása, bylo stejným způsobem tematizované a zdůrazňované i u osoby mužského rodu. Vyjadřovat se ke kráse politiků přece není běžná praxe. Nejde proto o žádný kompliment, ale o důsledek stereotypního uvažování o ženách. Zkrátka a jednoduše – političky zde nejsou kvůli kráse, ta není měřítkem kvality jejich práce a ani důvodem pro komentář.
Ošemetné jsou obecně komplimenty v pracovním prostředí. Některým ženám nemusí být vůbec příjemné poslouchat komentáře ke svému vzhledu – i když mohou být pozitivní a dobře míněné. Jiné naopak potěší kompliment od blízkého kolegy anebo kolegyně. Obecně platí: Pokud nemáte jistotu, jak bude kompliment vnímaný, raději jej nedělejte.
Laskavý sexismus není jednoduché odhalit, a v tom spočívá i jeho nebezpečí. Maskuje stereotypní postoje vůči ženám a mužům. V oblastech, kde dominují zejména muži, vytvářejí nechtěné komplimenty napjatou atmosféru. V mnohých situacích se sice ženy komplimentům zasmějí a poděkují. To ale vůbec nemusí znamenat, že komplimenty jsou ženám příjemné. Je to pouze iluze, která je součástí naší zažité kultury.
Obzvlášť v situaci, kdy je osoba, od které kompliment přichází, v nadřízené pozici. Žena v podřízené pracovní pozici vůči svému zaměstnavateli má jen málo nebo žádné nástroje na odmítnutí nechtěného komplimentu. Podobné situace zažívají servírky v restauraci nebo v baru, studentky od profesorů ve vysokoškolském prostředí nebo ženy od cizích mužů na ulici, kdy se mohou bát slovního nebo i fyzického obtěžování nebo napadení.
Posloucháte podcast Hlas Heroine? Líbí se vám? Hlasujte pro svůj oblíbený podcast v anketě Podcast roku. Hlasování běží do 6. června. Děkujeme za každý hlas.
V prostředí, kde je mocenská nerovnost, mají komplimenty zaměřené na vzhled žen anebo tradiční „ženské kvality“ zásadní roli při udržování nerovných genderových vztahů. V mnoha případech je žena, která odmítne kompliment na svou osobu, označena za chladnou a nepřátelskou. Společnost není naučená na to, že si žena verbálně vymezuje svůj prostor, proto jsou i debaty na téma laskavého sexismu tak bohaté.
Druhou stranou mince je skutečnost, že i když se žena vůči nepříjemným komplimentům na svou osobu ohradí a vymezí tak svou hranici, tato hranice není vždy respektována. V tomto okamžiku narážíme na paradox, že ačkoli se muži často ptají, co to je benevolentní sexismus, málokdy akceptují nejen vysvětlení, ale i osobní hranici integrity ženy.
Pokud bychom tyto druhy komplimentů otočili vůči mužům, vyzněly by najednou přinejmenším směšně až absurdně. A v mnoha případech by právě takové převrácené uvažování mohlo pomoci posoudit, zda ženy nevyžádaným komplimentem namířeným na jejich vzhled nebo tradiční genderové role opravdu oceňujeme, nebo je jen „uklízíme“ do společenských očekávání.
Článek vznikl s přispěním kolektivu autorek z iniciativy Sexistický kix.