Lesk a bída roztleskávaček. Za jejich úsměvy se skrývají směšné platy, zákaz kontaktu s hráči i šikana

Dokumentární série Miláčci Ameriky: Roztleskávačky Dallaských kovbojů (America’s Sweethearts: Dallas Cowboys Cheerleaders) od Netflixu je v podstatě pokračováním nechvalně známé reality show Making the Team, která tým roztleskávaček Dallaských kovbojů (dále DCC) proslavila. V posledních letech je celkem běžnou praxí, že biografické dokumenty z dílny Netflixu jsou především promyšleným PR tahem. Netflix získá atraktivní materiál a osoba nebo instituce dostane v podstatě neomezený prostor k prezentaci pečlivě kurátorovaného obrazu sebe sama. Miláčci Ameriky nejsou výjimkou.

Od začátku je nicméně jasné, že všem problémům, které roztleskávání v Americe provází, se dokumentu vyhnout nepodaří. Stačí se hned v první epizodě zaměřit na to, jak jednotliví aktéři a aktérky mluví o finanční stránce roztleskávání. 

Zatímco vedení se rozplývá nad tím, kolik tým roztleskávaček Dallas Cowboys vydělá ročně majiteli klubu, v seriálu se nikdy nedozvíme částku, kterou si týdně, měsíčně nebo ročně vydělají samotné členky týmu. Jedna z bývalých členek přizná, že si vydělá asi tolik, kolik by dostávala ve fastfoodovém řetězci, kde mzdy začínají na 11 amerických dolarech na hodinu (v přepočtu zhruba 240 korun, pozn. red.). Další zdroje uvádějí, že si členky týmu vydělají cca 150 dolarů  (3300 korun, pozn. red.) za zápas. Jelikož zápasové dny pro roztleskávačky trvají až 11 hodin, hodinová mzda vychází na necelých 15 dolarů za hodinu, tedy zhruba 330 korun. Roční mzda by tak činila 23 tisíc dolarů (515 tisíc korun) s tím, že podle kalkulačky životních nákladů je pro komfortní samostatný život v Dallasu potřeba necelých 45 tisíc dolarů (milion korun) ročně, tedy téměř dvojnásobek. Dokonce existují i výpočty samotných bývalých roztleskávaček, které tvrdí, že po započtení všech aktivit se jejich mzda dostala na 5 dolarů za hodinu, tedy něco přes sto korun.

Zatímco mzdy roztleskávaček si můžeme jen domýšlet, u hráčů si lze snadno tuto informaci zjistit. Samozřejmě také v jednotlivých týmech NFL (Národní fotbalové ligy, pozn. red.) existují rozdíly v rámci týmu a rolí, ale medián ročního platu hráče NFL se pohybuje kolem 840 tisíc dolarů (18,8 milionu korun), což je 36násobek toho, co podle mých výpočtů vydělávají roztleskávačky. Ty tak vedle toho ve většině případů musejí mít na rozdíl od hráčů ještě jinou práci.

I mě jako první napadl argument, že přeci fanoušci nechodí na zápasy a nekupují si lístky kvůli roztleskávačkám. Nicméně pak by totéž mělo platit pro ostatní pomocné pozice na hřišti. Takzvaní „water boys“ neboli mladí muži, jejichž práce je podávat splaveným hráčům ručníky a vodu, přitom vydělávají víc, v průměru 30 až 40 tisíc dolarů ročně. Je tedy možné, že členky DCC jsou tak špatně placené jen proto, že jsou ženy?

Boj o prestiž

Odpověď na tuto otázku můžeme najít nejen v historii roztleskávačského sportu, ale také ve studiích dokazujících, že „tradičně ženské“ práce jsou obecně hůře placené. A že profesím, do nichž ženy přeci jen pronikají, následně často klesá prestiž. A s ní také ohodnocení.

To je ostatně i případ roztleskávaček. Může to být překvapující, ale také na těchto pozicích působili původně pouze muži. Jednalo se o roli v univerzitních sportovních týmech, která s sebou nesla obrovskou prestiž a zastávalo ji i několik bývalých amerických prezidentů v čele s Franklinem Delano Rooseveltem. Během druhé světové války, kdy desetitisíce mužů narukovaly do armády a odpluly bojovat do Evropy nebo do Tichomoří, je v jejich rolích nahradily ženy.

Po válce se objevily snahy navrátit roztleskávání jeho předchozí prestiž tím, že by ho znovu vykonávali muži. Dokonce se některé univerzity pokusily prosadit zákony, které by ženám tento druh sportu zakazovaly vykonávat. Ale neuspěly a sport už zůstal dominantně ženský, byť se najdou výjimky jako rovněž bývalý prezident George W. Bush.

Do 60. let ale týmy roztleskávaček vypadaly velmi odlišně než dnes. Jejich úbor byl tvořený svetry s dlouhými rukávy a emblémem týmu, dlouhými sukněmi pod kolena a podomácku vyrobenými pompomy (třásně, jimiž roztleskávačky mávají). V roce 1967 se situace změnila poté, co si majitel klubu Dallaských kovbojů Jerry Jones všiml reakce mužské části publika na vyzývavě oděnou tanečnici burlesky Bubbles Cash, která procházela tribunou. Jako správný kapitalista si uvědomil, že na týmu roztleskávaček se dá vydělat, pokud se uniformy a způsob tance přizpůsobí potěše mužského oka.

Za málo peněz mnoho pravidel

Od členek týmů roztleskávaček NFL se nečekají pouze desítky hodin strávených tréninky, prvotřídní fyzická kondice, za kterou by se nemuseli stydět ani hráči NFL, ale i účast na charitativních a společenských akcích klubu a dodržování drakonických pravidel, která by se v nepracovním vztahu daly považovat za formu nátlaku. A to vše za šestatřicetinu platu průměrného hráče NFL, v jehož smlouvě podobně limitující klauzule nenajdete.

Většina týmů NFL zakazuje roztleskávačkám styk s hráči. Některé týmy jdou až tak daleko, že nařizují roztleskávačkám opustit restauraci, pokud do ní vejde hráč týmu. Podobná pravidla se vztahují i na sociální sítě. Jednak kluby často omezují aktivitu roztleskávaček na sítích, případně limitují, co mohou nebo nemohou zveřejňovat, ale stává se, že pokud má hráč klubu falešný profil a sleduje roztleskávačku, ukončení smlouvy za to hrozí jí.

Některé týmy dokonce upravují další angažmá svých členek od tančení ve strip klubech po rozšiřování a budování vlastní značky a její monetizování. Ve smlouvách mají jasně určeno, jak se musejí chovat na veřejnosti i mimo zápasy a společenské akce nebo jak se mohou oblékat (např. že nesmějí být vidět v teplákové soupravě nebo v džínách). Samozřejmě existují omezení váhy a tělesných proporcí. V epizodě, kdy si kandidátky zkoušejí svoje budoucí uniformy, je jasně řečeno, že „dostanete jednu uniformu a do té se musíte vejít po celou dobu v týmu“, což může být až pět let. Pro mnoho žen je takto přísné hlídání váhy rychlá cesta k poruše příjmu potravy. Ve stejné epizodě vedení týmu diskutuje možné vyřazení jedné z kandidátek, protože její torzo je příliš dlouhé a její pupík je příliš vysoko nad okrajem spodního dílu uniformy. A co se tělesné autonomie týče, některé smlouvy jdou až tak daleko, že upravují členkám týmu jejich hygienické návyky včetně hygieny vaginální.

Většina kontraktů upravuje také vzhled roztleskávaček. Nahlédnout nám do toho dá epizoda, v níž jsou kandidátky podrobeny vynucené přeměně vzhledu za pečlivého dohledu vedení týmu: musejí si měnit barvy vlasů a účesy, aby tým byl co nerozmanitější. A je potřeba si uvědomit, že rozmanitostí se tu nemyslí nějaký bohulibý cíl, ale snaha „uspokojit všechny možné mužské fantazie“. Neboli každý mužský divák si v týmu musí najít tu svou roztleskávačku, do které se platonicky zamiluje.

Tato smluvní omezení tělesné autonomie roztleskávaček nejenže nejsou vyvážena výší příjmu, ale jsou ještě nepřímo podpořena fyzickou náročností samotného sportu. V dokumentu mluví mnoho žen o tom, s jakými zdravotními problémy po pěti letech působení v týmu DCC bojují. Jelikož choreografie, které roztleskávačky předvádějí před a během zápasů, jsou často velmi fyzicky náročné a představují obrovský tlak na nohy, záda a bederní páteř, nejedna z nich svoje angažmá opouští s těžkými ortopedickými problémy a naplánovanou sérií chirurgických zákroků.

Je doslova nemožné být roztleskávačkou

Členky týmů roztleskávaček nejen v NFL jsou svými vlastními nadřízenými sexualizovány na úroveň Playboye a tento obraz je těžce monetizován. Například ikonická fotka DCC z roku 1977 vydělala klubu přes 2 miliony dolarů, zatímco ženy, které na tomto plakátu pózují, z tohoto výdělku neviděly ani cent a bylo jim zaplaceno cateringem. (Ironií je, že tyto ženy nakonec pózovaly i pro Playboy ve snaze získat kontrolu nad svou kariérou a obrazem. To se jim nakonec vymstilo a jejich smlouvy byly ukončeny.) Kvůli této sexualizaci jsou často napadány a vnímány jako sexuální objekty, které, jelikož jsou velmi spoře oděné, projevují se smyslným tancem a neustále se příjemně usmívají a navazují oční kontakt s fanoušky (protože podle smlouvy musejí), jsou mužským fanouškům k dispozici.

V šesté a sedmí epizodě dokumentu se téma fyzického bezpečí členek DCC otevře incidentem na hřišti během zápasu, kdy neznámý kameraman začne osahávat jednu z roztleskávaček. Následují další příběhy o stalkingu, trackovacích zařízeních v autech, neodbytných fanoušcích i hráčích NFL, proti čemuž se ženy mohou bránit jen omezeně. Ať už kvůli smluvním omezením, nebo kvůli strachu z obviňování oběti. 

Majitelé klubů, většinou starší bílí muži, si mezitím ve svých vše zakrývajících oblecích mnou ruce nad tím, jaké peníze jim byznys spojený s roztleskávačkami vydělává. Nakonec ještě sklidí potlesk za to, že draze nakoupili dalšího hráče, který na hřišti stráví 15 minut za zápas a dostane za to smlouvu století, zatímco roztleskávačky o svoje místo musejí každý rok bojovat bez nároku na odměnu, protože roztleskávání přece není práce. V tu samou chvíli se další muži v publiku rozčilují nad oplzlostí a nemravností vystoupení roztleskávaček, nadávají jim a viní je z toho, že fotbal kvůli nim není rodinný sport, zatímco v duchu dost možná sní o tom, jaké by to bylo, mít jednu z nich v posteli. V krajním případě se pokusí své sny proměnit v realitu, před čímž klub svoji zaměstnankyni neuchrání. Je to stejný cyklický trend, který koluje naší společností a populární kulturou po desetiletí a ikonicky ho zvěčnila i America Ferrera ve svém monologu ve filmu Barbie.

V posledních letech stále více roztleskávaček vychází na veřejnost a žaluje své bývalé zaměstnavatele za neodpovídající pracovní podmínky, za diskriminaci nebo za neoprávněné rozvázání pracovního poměru. Deset ze 24 klubů, které ještě stále mají týmy roztleskávaček – protože některé kluby se jich zbavily například proto, že roztleskávačky zakládaly odbory a snažily se vyjednat si lepší podmínky –, bylo v minulých letech žalováno. Zatím se však nepodařilo vybojovat vítězství, které by odstartovalo razantnější změnu v organizaci NFL a způsobu, jakým se k roztleskávačkám staví.