Dlouho jsem si vystačila jen s Andělíčku, můj strážníčku, říká farářka Martina Viktorie Kopecká
Vystudovala teologii, sociální psychologii a pedagogiku, už přes deset let slouží jako farářka, zasedá v ústředním výboru Světové rady církví, je prezidentkou festivalu Meeting Brno nebo Velvyslankyní dobré vůle ČR. A do toho bude na podzim tančit v populární soutěži StarDance. Život Martiny Viktorie Kopecké je neobyčejně pestrý, což platí i o jejím knižním debutu Deník farářky.
Boží cesty jsou nevyzpytatelné a nekonvenční farářka Martina Viktorie Kopecká o tom ví své. Valnou většinu jejího života se nezdálo, že bude aspirovat na službu v církvi – a přesto je dnes výraznou postavou Církve československé husitské.
„Co se duchovní výbavy týče, v dětství jsem se naučila ‚Andělíčku, můj strážníčku‘ a dlouho jsem s tím vystačila,“ říká s úsměvem sympatická žena. V dospělosti se hodně zaměřovala na kariéru a duchovno se jí do života dostalo teprve se studiem teologie. Vzdělání v této oblasti je základním požadavkem, který musí splnit každý, kdo se chce stát farářem. „Podstatná je ale samozřejmě také víra v Boha, vědomí vlastní křehkosti, důvěra ve smysl života. A potom taky schopnost opravit okap, nahodit omítku nebo si poradit s účetnictvím.“
Manikúra versus duchovno
Když se řekne žena-kněz, spoustu lidí toto slovní spojení překvapí. Čelila Martina Viktorie Kopecká někdy předsudkům? „O svoje kněžství jsem jako žena nemusela nějak významně bojovat. Rozhodně ne v Církvi československé husitské, která ženy do služby farářky uvádí už víc než sedmdesát let.“ S mediálním zájmem ovšem přichází často stereotypní otázky. „Zajímavé je, že když média píšou o mužích-knězích, nikdo si nevšimne, zdali mají udělanou manikúru, dobrý sestřih a jsou navoněni parfémem.“ Mnoho rozhovorů se tak spíš točí okolo vzhledu, než okolo duchovního světa a závěrů jejích akademických prací.
Od bohoslužeb až po setkání s papežem
V Deníku farářky najdete pracovní i osobní zážitky Martiny Viktorie Kopecké z posledních tří let. „Kniha je takovým průvodcem, který ukazuje, že nežijeme od A do Z, ale spíše v cyklech, jež mají svůj vnitřní smysl,“ konstatuje autorka. Ať už jde o hovory s lidmi, přípravy na svatební obřad nebo rovnou setkání s papežem Františkem, vždy o svých zážitcích píše poutavě, s humorem i grácií.
Během své služby však často narazí i na nelehké okamžiky – právě tyto náročné chvíle jí paradoxně pomáhají hledat v životě světlo. „Nejtěžší jsou pro mě hovory s lidmi, kteří ztratili někoho blízkého. Časem se to však proměňuje. Z takových hovorů už nejsem nervózní, ale vnímám jejich hloubku. Během nich si sama uvědomuju, jak cenné jsou vztahy, lidský život a láska.“
