Kdyby se nechala odradit poznámkou profesora, když vešla na svou první IT přednášku na kanadské univerzitě, nikdy by se v IT oboru tak úspěšně neprosadila. Nejspíš by teď ani nevedla tým třinácti lidí a neřídila projekty za miliony korun. Profesorem ani žádným dalším skeptikem v řadě se Kateřina Dousková naštěstí zastavit nenechala a své zkušenosti teď jako mentorka předává mladým ženám v rámci podpůrného projektu Femme Palette. Co IT mentoring obnáší a co ji na něm nejvíc baví?
Je pravda, že si na vaší první IT přednášce profesor myslel, že jste do posluchárny zabloudila mezi kluky omylem?
Jojo, tak to bylo. Právě jsem přicházela z business třídy a měla na sobě sukni a lodičky. V posluchárně tehdy mezi 400 studenty sedělo asi jenom pět holek a já jsem dorazila s pár minutami zpoždění. Profesor byl zdvořilý, ale měl jasný názor. S úsměvem mi řekl, že holky studují naproti přes chodbu.
Jak jste se ke studiu IT předmětů vůbec dostala a jak to pak dopadlo?
Já jsem původně chtěla být herečka a pak se rozhodla pro medicínu. Naštěstí mi včas došlo, že nechci studovat osm let, aniž bych se dostala do praxe. Že potřebuju práci, do které se co nejdřív pustím. A tak jsem se rozhodla pro businessovou školu, komunikaci a management na Univerzitě v Ottawě.
Po druhém ročníku jsem zjistila, že až se studiem skončím, nejspíš mě čeká administrativní práce a budu se protloukat od jedné firmy k druhé, než postupně získám lepší pozici. Ptala jsem se zkušenějších lidí, jak to vyřešit, abych se dostala k zajímavější práci, a ti mě navedli na myšlenku, že u všech zajímavých povolání jsou potřeba počítače. A že největší šanci najít dobrou práci má dnes vývojář. Psal se rok 2011 a já se rozhodla přidat si ještě dva roky studia IT oboru. A pak už následovala ledová sprcha s oním profesorem.
Jak jste si s jeho reakcí poradila?
V klidu jsem se posadila k jednomu z počítačů. Pravda je, že o pár dní později jsem hned u prvního zkušebního úkolu úplně propadla. Nezískala jsem ani 45 %. Napadlo mě jít za panem profesorem a poradit se s ním, jak to napravit a jak si s úkolem poradit. To jsem si ale přišla pro druhé „povzbuzení“. „Víš, ženský na tohle nejsou,“ řekl mi a evidentně to myslel jako dobrou radu do života.
Jaký to byl pocit?
Dost na nic. Díky tomu ale dobře vím, co přibližně prožívá každá holka, kterou od technického oboru kdokoliv odrazuje.
Co vám pomohlo to překonat?
Od začátku jsem měla obrovské štěstí na lidi, kteří mě začali podporovat. Nikdy jsem ve studiu nebyla bůhvíjak skvělá, ale měla jsem tah na branku v praxi. Nejprve jsem pracovala v call centru, kam patřila i parta vývojářů. A ti mi pořád opakovali: „Začátek je těžký, ale ty to dáš. Vykašli se na to, co ti někteří muži říkají, a makej.“ To mi hodně pomáhalo, zakousla jsem se do práce o to víc a zjistila, že vývojáři tvoří nesmírně podporující komunitu. Je to svět, kde vždycky najdeš pomocnou ruku. Z ženských kolektivů jsem na to nebyla zvyklá a o to víc mě to nadchlo.
Myslíte, že to platí dodnes?
Zdá se mi, že ano. S čímkoli můžu přijít a dostane se mi rady nebo podpory. Prostě jsem se do vývojářské komunity od začátku zamilovala.
Jak to s vaší kariérou pokračovalo dál?
Dělala jsem testerku, ale cítila jsem, že to ještě není ono. Chtěla jsem být na začátku projektů, kde se o všem mluví a dělají se důležitá rozhodnutí. Protože jako vývojář dostáváš na stůl úkoly, které plníš. A mně v tom chyběl kontakt se zákazníkem. Tak jsem se dostala mezi obchodníky. Takže jsem ze světa, kde sedíš osm hodin denně za počítačem, přešla na místo, kde naopak celé dny mluvíš s klienty. Což bylo fajn, ale zase mi tam chyběl ten vývoj. Potřebovala jsem něco mezi a stala jsem se produktovou manažerkou.
To už byla práce pro vás?
Jako na míru dělaná. Funguju pro zákazníka jako spojka mezi obchodem, marketingem a vývojem. Jsem v tom už osm let na svém místě a pořád mě to neskutečně baví.
Co všechno potřebujete umět, abyste v tom byla dobrá?
Potřebuju dobře vědět, jak do sebe od zadání po odevzdání všechny kroky zapadají. Co komu zadat, aby projekt běžel jako po másle a přinesl skvělý výsledek. Co naopak nepotřebuji, je perfektní znalost kódování. V tom se často pletou i holky, které mentoruji. Makají na svých kodérských znalostech o sto šest. Říkám jim, že pokud chtějí být dobré produkťačky, tak klientovi nepomůžou tím, že budou božsky kódovat.
Čím tedy?
Empatií a znalostí technologických souvislostí. Já mám teď například pod sebou třináct produkťáků. Všichni jsou skvělí, dala bych za ně ruku do ohně. Ale žádný z nich by sám nenakódoval celou aplikaci. Jejich prací je vědět, co má každý den vývojář dostat na stůl za úkol a proč. A také vysvětlit zákazníkovi, kde se v procesu vývoje nacházíme a co od nás může dál čekat.
Produktová manažerka aktuálně na pozici CPO (Chief Product Officer) ve vývojářské firmě STRV. Narodila se v Čechách a vyrostla v Kanadě, IT oborům se věnuje přes deset let, vystudovala business a IT na University of Ottawa a jako mentorka provází v rámci projektu Femme Palette jiné ženy na začátcích jejich kariéry v IT. Nyní žije v Praze.
Proč jste se vlastně z Kanady vrátila do Prahy?
Můj kanadský manžel i já jsme toužili žít evropský život. Praha je pro nás ideálním místem, cítíme tu mezinárodního ducha a sídlí tu čím dál více IT oddělení zajímavých firem. Američani postupně zjišťují, že jsme hodně inteligentní národ a že tu mohou najít velké množství talentovaných lidí. A také, že nedokonalá angličtina není na překážku.
Vidíte v tom příležitost i pro české IT holky?
Rozhodně. Obrovskou.
Jak jste se dostala k mentoringu pro Femme Palette?
Nikdy jsem nezapomněla, jak moc pro mě v začátcích znamenala podpora zkušenějších. Takže když jsem na jednom eventu potkala holky z Femme Palette, byla jsem jejich koncepcí nadšená a rozhodla se pro spolupráci. Ze začátku jsem se bála, že toho nevím dost, abych mohla dělat mentorku dva roky po škole, že bych měla mít tak dvacet let praxe.
Co vás přesvědčilo?
Došlo mi postupně, že život je vlastně tak trochu jako videohra. Jsem sice na levelu tři ze sta, ale i tak můžu pomoci těm, kdo jsou teprve na jedničce. Sdílet s nimi své zkušenosti, co se mi vyplatilo, a kde jsem si naopak nabila ústa a proč. Teď už jsem mentorkou čtyři roky a provedla jsem rozvojem několik mentees – vývojářek i produkťaček. Pomáhám jim s konkrétními pracovními úkoly nebo je provázím přípravou na pohovory.
Ať už řešíme cokoli pracovního, na sebedůvěru narazíme vždycky.
Učíte se při mentoringu i vy sama něco nového?
Pokaždé. Scházíme se vždy jednou za týden až dva, po dobu šesti měsíců. S každým setkáním si rovnám myšlenky, rekapituluju, co se mi podařilo a co ne. Mladší holky mě zase učí o nových trendech, které já třeba ani nestíhám sledovat.
Co vás na tom nejvíc baví?
To jejich obrovské nadšení pro IT obory. Jejich mladá energie a motivace. Pamatuju si samu sebe na jejich místě, když jsem byla tím oborem čerstvě fascinovaná.
Dokázala byste říct, co od vás holky nejvíc potřebují?
Sebedůvěru. Ať už řešíme cokoli pracovního, na sebedůvěru narazíme vždycky. K té se každý musíme dopracovat postupnou cestou, to nejde přeskočit ani urychlit. Udělala jsem si základní life-coach certifikát a sestavila si vlastní koncept toho, co v sebedůvěře pomohlo mně. To se snažím předávat dál a ve výsledku se v tom jako mentorka cítím nejvíc užitečná.
Ještě se chci vrátit k množství holek na IT pozicích. O kolik dál je v tom Kanada? Kolik procent IT pozic byste řekla, že tam dělají ženy?
Asi tě překvapím, ale myslím si, že víc holek máme tady v Čechách.
Myslela jsem si, že horko těžko doháníme svět.
Přesná čísla nemám, mluvím jen o svém dojmu z eventů, schůzek nebo z článků. Podle mě u nás máme v IT holek víc. Což pořád neznamená, že je to dost. Ale je dobré vědět, že možná můžeme svět inspirovat víc, než si myslíme!
Mentoringový program Femme Palette pomohl mnoha ženám, které buď pracují v technologickém odvětví, nebo chtějí změnit kariéru a dostat se do technického oboru. Během šesti měsíců mentees spolupracují s mentory, kteří sdílejí své zkušenosti a navigují je správným směrem. Mentoři jsou z různých technologických firem, z korporátů i startupů, sídlí nejen v Praze, ale i v Berlíně, Londýně či v USA.